Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky...

Ježíšova slova ze závěru Matoušova evangelia (28,19) vyjadřují důležité poslání. On nepřišel jen pro Židy, nýbrž pro všechny lidi. Ze 2. kapitoly Skutků apoštolských víme, že když došlo k seslání Ducha sv. a vznikla Církev, byli při tom kromě Židů i příslušníci jiných národů. Nicméně tato přelomová historická událost proběhla v židovském prostředí a nově vzniklá církev navazovala na židovskou zbožnost a židovskou náboženskou praxi. Vykročení církve za hranice židovského světa je spjato především s misií apoštola Pavla, ale už v době, kdy probíhala Pavlova konverze, došlo k události, která potvrdila, že Kristovo dílo se neomezuje na Boží lid staré smlouvy. Čteme o ní v 10. kapitole Skutků, kde sympatický římský setník Kornelius zve do svého domu Petra, aby od něho slyšel evangelium. Setkání přineslo velký užitek, v závěru zmíněné kapitoly čteme: "Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: 'Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?' A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista."

První reakce jeruzalémské církve na tuto úžasnou událost, při níž se začalo naplňovat zmíněné Ježíšovo poslání pro učedníky, byla odmítavá. Jak si jen mohl Petr dovolit porušit zákon a stolovat s pohany! Následoval rozhovor, po němž si však i konzervativní věřící uvědomili, že se stalo něco úžasného. Prostor pro Boží působení je širší než si vůbec dokázali představit.

Pro Kornelia nebylo v představách konzervativních jeruzalémských věřících místo. Boží náruč však pro něho byla otevřena. Často se dnes setkáváme s lidmi, jejichž myšlení a životní usilování je blízké křesťanskému, a přesto o evangelium ani o církev nejeví zájem. Nabízí se otázka, zda naše zabydlenost v současné církevní praxi není překážkou pro hledající, zda příliš nespojujeme evangelium s našimi církevními strukturami, s naším stylem života, s naším způsobem vidění světa, zda ve svých představách nezužujeme prostor pro Boží působení. Rád si připomínám vyznání katalánsko-indického přírodovědce, filozofa a kněze Raimona Panikkara (1918-2010): "Jsem katolický kněz, hinduista a buddhista". Na poselství o Kristu se nedíval pohledem evropské filozofie, nýbrž prostřednictvím indického myšlení. Myslím i na zajímavou a inspirující knihu buddhistického mnicha Thiče Nhata Hanha "Živý Buddha, živý Kristus", kde autor zůstávaje buddhistou se plně hlásí ke Kristu. Evangelium nejenže přesahuje židovské myšlení, ono není vázáno ani na evropské vidění světa, vycházející z řecké (pohanské) filozofie.

Není však důraz na šíři dosahu evangelia, na rozmanitost kultur a názorů, do nichž hovoří, ve sporu s Ježíšovým důrazem na úzkou cestu? Vždyť On v Kázání na hoře říká: "Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází" (Mt 7,13.14). Jde o řečnickou otázku, spor zde není. Mantinely, které onu úzkou cestu vymezují, totiž nejsou tvořeny našimi zvyklostmi, církevními řády či naší liturgickou praxí. Nacházíme je v Ježíšově učení, především právě v Kázání na hoře, z něhož je citovaný text, a v přikázáních lásky. To je nadřazeno veškeré církevní dogmatice. Uvažování o šíření evangelia v dnešním světě, o oslovení dnešního člověka nás vede přímo ke Kristu. On převyšuje všechna lidská, byť dobře míněná ustanovení. Nespouštějme tedy oči z Ježíše, původce a završitele naší víry (Žd 12,2).

Jiří Nečas

Praha 28.1.2019