Jsem

Ve 3. kapitole knihy Exodus se Bůh představuje Mojžíšovi slovy, která se do dnešních jazyků překládají "Jsem, kterýž jsem", případně "Jsem, který povolává k bytí" či prostě "Jsem" nebo nějak podobně. Hebrejská gramatika odpovídá jinému způsobu myšlení než je ten náš, nicméně tato slova jsou jistě i pro čtenáře hebrejského originálu něčím nemajícím obdoby. Není divu. Bůh se vymyká našim lidským představám, nevejde so do nich. Je jiný, než jsou bohové v neabrahamovských náboženstvích, je jiný, než jsou představy, proti nimž se staví či bojují nejrozmanitější typy ateismu či antiteismu, když tvrdí či takzvaně dokazují, že Bůh neexistuje. Pokud jde o biblického Boha, jehož sotva přeložitelné jméno JAHWE je do češtiny velice šťastně překládáno archaickým slovem Hospodin, tak oponující ateisté nevědí, proti komu (či čemu) se stavějí.

Boží originálnost se promítá i do prvních dvou přikázání desatera, která - z tohoto pohledu oprávněně - katolíci a luteráni vnímají jako jeden celek, jedno přikázání: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí (Ex 20,3.4). Bůh je jedinečný a zobrazit Ho nelze, On je mimo oblast našich představ. Každé takové zobrazení by ponižovalo Jeho majestát. Už Izraelité Staré smlouvy si mohli uvědomovat to, co později apoštol Pavel píše svému milému žáku Timoteovi: On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc (1 Tm 6,16). A už starozákonní lid mohl poznávat a uvědomovat si některé Boží vlastnosti. Věděli, že Bůh je milosrdný, že mu na lidech záleží, že žádá lásku od lidí a mezi lidmi. Mnohá místa v Žalmech ukazují, jaký Bůh je (např. Ž 68,20.21; Ž 121,2-8). Lidé se tak už dlouho před Kristovým příchodem mohli o Bohu dovídat to, co bylo pro jejich život podstatné.

K nejdůležitějšímu bodu lidské historie, k Božímu sestoupení v Kristu na zem, se vrátíme dále a teď přeskočíme dobu až do novověku. Člověk ve své pýše nechtěl přijmout skutečnost závislosti na Bohu a snažil se vše vysvětlit lidským rozumem. Využíval k tomu aristotelskou logiku, která sice odpovídá našim zkušenostem, ale selhává už při různých úvahách v oblasti potenciálního nekonečna. Vědci a filozofové vyvracející Boží existenci tuto lidskou, z pozemské zkušenosti vycházející logiku absolutizovali, a tak si z ní vytvořili jakéhosi svého pohanského bůžka. A ti, kdo zas Boží existenci dokazují, směřují jen k čemusi neurčitému nad námi či nad světem. Myšlenkovými konstrukcemi se tak třeba dopracují k závěru, že Bůh je; nikoli však k tomu, jaký Bůh je. Všemohoucí, a při tom osobní a milující Bůh není a nemůže být předmětem důkazů. Je předmětem víry. Použitelnost logiky je omezená. Současná existence milosrdenství a soudu či lásky a spravedlnosti je v rámci tradiční logiky sotva představitelná. Jenže Bůh - Stvořitel je i nad tou naší lidskou logikou. Ta je lidským dílem, produktem lidského poznávání světa. Bůh, Hospodin přebývá v nepřístupném světle. Nelze ho zobrazit, nelze vytvořit Jeho model, Jeho podobenství. Je mimo oblast toho, co lze rozumem dokázat či vyvrátit. Dával se zčásti poznávat už starozákonnímu lidu. Nejdůležitější skutečností v dějinách spásy, v dějinách Jeho vztahu k člověku, a dovoluji si říci, že v dějinách vůbec, je ovšem Jeho příchod v těle do světa, mezi lidi. Nedokážeme plně docenit to, co se odehrálo na přelomu věků na východním břehu Středozemního moře. Bůh, Hospodin, Ten, který je, který povolává k bytí, sestoupil v Ježíši Kristu mezi lidi. Hospodinovu podstatu nemůžeme pochopit, ale On nám zjevil vše potřebné k tomu, abychom mohli žít plně lidsky, tedy jako bytosti stvořené k Jeho obrazu. Autoři starozákonních knih zaznamenali o Něm mnoho důležitého. Ale to nejdůležitější poznáváme, nacházíme a přijímáme v Kristu a skrze Něho. O Něm píše apoštol Pavel do sboru v Kolosách (Kol 1,14-20): V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

Boží sestoupení mezi lidi, rozumem nepochopitelné, avšak pro nás lidi tak nesmírně důležité, přibližuje na začátku svého evangelia apoštol Jan. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Boží Syn Ježíš Kristus přišel mezi nás lidi, aby z nás sňal břemeno našich vin. Ale také, aby nás učil, jak máme žít, aby nám ukázal, v čem záleží skutečné hodnoty. Zve nás k následování. Zve nás k životu v Božím království, a to ne až někdy po tělesné smrti či po skonání světa, nýbrž v současnosti; říká "Boží království už je přece mezi vámi" (Lk 17,21).

Jiří Nečas

Praha, duben 2020 (pro Český zápas)