Dík za humor

Ať při čtení nebo při hovoru se někdy setkáváme s naprosto suchým, "šťávu" postrádajícím vyjádřením. Takovým způsobem k nám hovoří třeba Sbírka zákonů. Je tam obsažena informace, ale autor a hlavně adresát sdělení stojí jaksi mimo. Číst nebo poslouchat je není nic příjemného, a i oné v něm obsažené informaci jakoby se ani do hlavy adresáta nechtělo. Kolikrát bývá užitečné takovéto texty "polidštit", dodat jim "šťávu" aby je bylo možné vstřebat. A ona vítaná šťáva se řekne latinsky humor. Pro sdělování mezi lidmi je humor moc žádoucí. Když někomu něco říkáme, musíme pamatovat na to, aby naše sdělení bylo dobře poslouchatelné, musíme mít na mysli nejen na to, co chceme sdělit, nýbrž také, a především, komu to chceme sdělit a jak sdělení formulovat, aby se adresátovi dobře přijímalo, aby bylo pro něho stravitelné. Není podstatné, zda jde o sdělení ústní či písemné, zda probíhá při vzájemném osobním setkání či pomocí nějakých komunikačních prostředků – pošty, telefonu, internetu s jeho nejrozmanitějšími možnostmi. Za ty technické možnosti komunikace, z nichž některé nám umožňují se nejen slyšet, nýbrž dokonce i vidět, jsme teď, v době koronavirové, obzvláště vděčni. A i ony nám umožňují se setkávat, byť v obecnějším smyslu slova než být fyzicky na jednom místě. My jeden druhého potřebujeme, nejen kvůli dělbě práce, ale především kvůli sdílení dobrých i špatných věcí, kvůli vědomí, že druhým na nás záleží. Druzí lidé jsou našimi spolupoutníky tímto světem, i když třeba o onom krásném cíli časné cesty nevědí. Na společné cestě se o něm případně mohou dovědět. Možnost vzájemné komunikace je darem, který bychom měli využívat tak, aby nebyla nepříjemně suchá, ale aby měla šťávu – humor. Atmosféra odlehčení a humoru svědčí, že nám druzí nejsou lhostejní.

V evangeliích se setkáváme se zvláštní skupinou lidí, s farizeji. Navzdory tomu, že zřejmě  žili bezúhonným, navenek až příkladným životem, usilovali plnit vše, co zákon přikazoval, Pán Ježíš je často uvádí jako odstrašující příklad. Oni totiž měli rádi především sami sebe, pro bližní v jejich srdcích prostor nebyl. Podle toho přistupovali k druhým lidem. "Bože, děkuji Ti, že nejsem jako ostatní…" se modlí farizeus ve známém Ježíšově podobenství (Lk 18, 9-14). Jejich sebestřednost způsobovala, že jejich sdělení byla suchá, postrádala humor, zpřístupňující a zpříjemňující poslouchání či čtení předávané informace. Farizeům při setkáváních s druhými lidmi chyběla žádoucí atmosféra vzájemnosti.

Dnes humorem rozumíme zpravidla vtipy. Ale ono především jde o formu sdělení, o sdělování, které není suché, které je podáváno s určitou lehkostí či nadhledem tak, aby příjemci bylo příjemné a "stravitelné". To nemůže pocházet od člověka, který myslí především na sebe a bere sám sebe příliš vážně.  Ježíšovo "Miluj svého bližního jako sama sebe" říká hodně i pro způsob přístupu k druhým lidem, k slovům, jimiž se na ně obracíme. Autor sdělení by sám sebe neměl brát příliš vážně, avšak na druhé straně by se ani neměl nějak znevažovat; to by totiž znamenalo i nedostatek úcty k adresátovi.

Písmo nás vyzývá k radosti, která by měla naplňovat naše životy, a tedy se promítat i do přístupu k bližním, do vyjadřování a sdělování, jež by mělo probíhat v příjemné atmosféře, k níž humor patří. A přestože humor chápeme mnohem šíře než jen vtipy, i ty jsou jeho součástí. Někdy lze pomocí nich sdělit hluboké skutečnosti. O jeden takový se teď s čtenáři rozdělím. Podám jej tak, jak jsem jel slyšel.

Křesťan přijde do nebe a je uchvácen nesmírnou krásou, kterou kolem sebe vidí. Jeho úžasný vjem je však rušen vysokou, sice zelení porostlou stěnou, za níž se ozývají hlasy. Zeptá se tedy anděla, který ho do věčného domova uvádí, k čemu ona zeď je. Anděl prstem před ústy naznačí, aby dotyčný nemluvil tak nahlas, a řekne: "Tam jsou Svědci Jehovovi a oni si myslí, že jsou tu sami. Nechceme jim tu radost kazit".

Samozřejmě, na místo Svědků Jehovových si můžeme dosadit kteroukoli náboženskou skupinu domnívající se, že nebe je tu jen pro ni. Vtip vypovídá o představě věčnosti hodně, asi více, než by přinesla vážná teologická úvaha.

Humor patří k vyjadřování Kristova učedníka. Patří do kázání, do přednášek, do běžných rozhovorů. Delší monology se lépe poslouchají a pamatují, jsou-li odlehčeny dobrým vtipem, který tak je vyjádřením ohledu k posluchači či posluchačům.

Buďme vděčni jedni za druhé. Bez přestání se radujme. A nestyďme se za to.

Jiří Nečas

Praha, duben 2011

Psáno pro Okruh a střed a Evangelický týdeník Kostnické jiskry