Chvála humoru
Setkávání s lidmi nám v době koronavirové chybějí. Vzájemnou komunikací svým způsobem nahrazují technické prostředky, klasický telefon a především internet. S druhými lidmi si vyměňujeme určité informace. Ty nějak "zakódujeme" do vyřčených či napsaných slov, a to lze dělat různými způsoby, do nichž se může promítnout náš vztah k adresátovi sdělení. Když na něco odpovím "lžeš", z hlediska přenášené informace je to totéž jako kdybych odpověděl "mýlíš se", nicméně každá z těchto odpovědí vyjadřuje jiný vztah k onomu druhému. (Lhát samozřejmě není totéž co mýlit se, nicméně zde v obou případech sděluji, že dané tvrzení nepovažuji za pravdivé, jednou suše, necitlivě, podruhé s citem a úctou.) Nebudeme však dále zacházet do psychologických otázek vyjadřování, zůstaňme jen u toho, že formou sdělení můžeme vyjádřit vztah k druhému, případně ovlivnit atmosféru setkání, třeba i toho internetového či telefonického.
Snad dnes ještě více než dříve pociťujeme, jak se navzájem potřebujeme. Jsme za své bližní vděčni. Stojí za to promítnout to do vzájemné komunikace. Záleží na tom, jak formulujeme svá sdělení. Suchá, holá, neosobní fakta bývá dobré obohatit určitou šťávou – latinsky humorem, aby se druhému dobře poslouchala, případně četla. Takto "zavlažená" komunikace obohatí atmosféru setkání, ať už toho bezprostředního či využívajícího telefon, e-mail, sociální sítě, případně i klasickou listovní poštu.
V evangeliích se setkáváme se zvláštní skupinou lidí, s farizeji. Navzdory tomu, že zřejmě žili bezúhonným, navenek až příkladným životem, usilovali plnit vše, co zákon přikazoval, Pán Ježíš je často uvádí jako odstrašující příklad. Oni totiž měli rádi především sami sebe, pro bližní v jejich srdcích prostor nebyl. Podle toho přistupovali k druhým lidem. "Bože, děkuji Ti, že nejsem jako ostatní…" se modlí farizeus ve známém Ježíšově podobenství (Lk 18, 9-14). Jejich sebestřednost způsobovala, že jejich sdělení byla suchá, postrádala jakousi vláhu či šťávu, tedy humor, zpřístupňující a zpříjemňující poslouchání či čtení předávané informace. Farizeům při setkáváních s druhými lidmi chyběla žádoucí atmosféra vzájemnosti.
Dnes humorem rozumíme zpravidla vtipy. Ale ono především jde o formu sdělení, o sdělování, které není suché, které je podáváno s určitou lehkostí či nadhledem tak, aby příjemci bylo příjemné a "stravitelné". To nemůže pocházet od člověka, který myslí především na sebe a bere sám sebe příliš vážně. Ježíšovo "Miluj svého bližního jako sama sebe" říká hodně i pro způsob přístupu k druhým lidem, k slovům, jimiž se na ně obracíme. Autor sdělení by sám sebe neměl brát příliš vážně, avšak na druhé straně by se ani neměl nějak znevažovat; to by totiž znamenalo i nedostatek úcty k adresátovi.
Písmo nás vyzývá k radosti, která by měla naplňovat naše životy, a tedy se promítat i do přístupu k bližním, do vyjadřování a sdělování, jež by mělo probíhat v příjemné atmosféře, k níž humor patří. A přestože humor chápeme mnohem šíře než jen vtipy, i ty jsou jeho součástí. Někdy lze pomocí nich sdělit hluboké skutečnosti. O jeden takový se teď s čtenáři rozdělím. Podám jej tak, jak jsem jel slyšel.
Křesťan přijde do nebe a je uchvácen nesmírnou krásou, kterou kolem sebe vidí. Jeho úžasný vjem je však rušen vysokou, sice zelení porostlou stěnou, za níž se ozývají hlasy. Zeptá se tedy anděla, který ho do věčného domova uvádí, k čemu ona zeď je. Anděl prstem před ústy naznačí, aby dotyčný nemluvil tak nahlas, a řekne: "Tam jsou Svědci Jehovovi a oni si myslí, že jsou tu sami. Nechceme jim tu radost kazit".
Samozřejmě, na místo Svědků Jehovových si můžeme dosadit kteroukoli náboženskou skupinu domnívající se, že nebe je tu jen pro ni. Vtip vypovídá o představě věčnosti hodně, asi více, než by přinesla vážná teologická úvaha.
Humor patří k vyjadřování Kristova učedníka. Patří do kázání, do přednášek, do běžných rozhovorů. Delší monology se lépe poslouchají a pamatují, jsou-li odlehčeny dobrým vtipem, který tak je vyjádřením ohledu k posluchači či posluchačům.
Buďme vděčni jedni za druhé. Bez přestání se radujme. A nestyďme se za to.
Jiří Nečas
Praha, duben 2011
Psáno pro Okruh a střed a pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry