Psáno pro Universum

Eschatologická perspektiva a

angažovanost pro životní prostředí

Beseda ekologické sekce ČKA 8.12.2009

Zájem o životní prostředí patří k životní náplni křesťana - tato skutečnost postupně vstupuje do povědomí křesťanů i těch, kteří stojí vně a nás křesťany z různých hledisek posuzují, nicméně stále je hodně široký okruh těch, kteří tuto skutečnost neakceptují a domnívají se, že křesťanská víra a environmentální angažovanost jsou nezávislé či dokonce až v rozporu se nacházející postoje. Skutečností však je, že někteří věřící lidé zájem o životní prostředí či jakoukoli angažovanost v jeho prospěch odmítají. Lze se setkat především s dvěma argumenty odůvodňujícími takový postoj. Jedním z nich je, že člověk stejně nic nezmůže. Taková argumentace jakoby zapomínala na dar modlitby, na víru v Boží moc a Jeho svrchovanost. A součástí opravdové modlitby, vyvěrající z celé osobnosti, je i činnost, aktivita. Jistota smyslu bytí spojená se zájmem o stvoření a osobním nasazením pro ně tak neodlučitelně patří k cestě za Kristem. Pasivita, rezignace svědčí o nedostatku víry.

S druhým argumentem přicházívají někteří opravdu hluboce věřící, zbožní lidé. Jsou přesvědčeni, že křesťan se má angažovat jedině pro zvěstování evangelia. Pozemské věci považují za zcela nedůležité; smysl má podle nich jen to, co se týká nebe. Pomíjivá časnost v jejich pohledu nestojí za nějaké usilování. Jde o postoj sice vyplývající z víry, který však znevažuje Boží dílo, a tím bezděky degraduje Boží majestát.

Bůh je všemohoucí stvořitel. I ony časné věci jsou "dílem Jeho rukou" a Písmo svědčí o tom, že Jeho dílo je (velmi) dobré. Proto má smysl se pro ně angažovat. První velké přikázání učí milovat Boha celou osobností. To ovšem nelze při současném znevažování Jeho díla. Je pravda, že je porušeno lidským hříchem, avšak v Kristu Bůh ukázal, že mu na Jeho díle neustále, navzdory lidskému hříchu, záleží (J.3.16: Tak Bůh miloval svět, ...). Kristus přišel, aby sňal břemeno lidského hříchu, ale Jeho oběť jako projev Boží lásky (Bůh je láska) je universální, přesahuje hranice viditelné i neviditelné církve, přesahuje antroposféru, týká se skutečně celého kosmu.

Tedy svět je pro Boha Stvořitele rozhodně důležitý. Jak to však s jeho důležitostí je v porovnání s věčností, s Božím královstvím? Při kladení této otázky si musíme být vědomi, že hovoříce o věčnosti či o Božím království se dostáváme mimo oblast zkušenosti i za hranice možností rozumového poznání; jde o věc víry. Apoštol Pavel píše: Ale jak je psáno: `Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.´ (1.Kor.2.9) Časnost je přesahována věčností, svět naší zkušenosti a našeho rozumového poznání je přesahován tím, co nazýváme Božím královstvím. Neznamená to, že by věčnost neměla s časností či Boží království s tímto světem nic společného. Ony rozumem nepředstavitelné skutečnosti, jakými věčnost či Boží království jsou, lépe vystihne tvrzení, že časnost je součástí věčnosti, že svět - pokud jej uvažujeme očištěný od hříchu - je součástí Božího království. Věčnost prostupuje časností, Boží království je už na světě, je (či může být) v nás. Ježíš říká: Vždyť království Boží je mezi vámi (ve vás)! (Lk.17.21) Zájmem o životní prostředí neztrácíme kapacity, které bychom mohli věnovat práci na vinici Páně, neboť péče o stvoření je jedním z jejích možných projevů, je to "činnost pro Hospodina". A může mít i evangelizační dosah.

Evangelista Matouš zapsal Ježíšova slova z Jeho Kázání na hoře: "Hledejte nejprve Boží království a Jeho spravedlnost, a to (všechno) ostatní vám bude přidáno" (Mt.6.33). K hledání Božího království patří snaha plnit Boží vůli a vyjadřovat lásku ke Stvořiteli i myšlenkami a činy, a to není možné bez aktivního kladného vztahu k Jeho stvořitelskému dílu; je tedy žádoucí je poznávat, dobře s ním zacházet a v jeho prospěch se angažovat. Osobní nasazení pro životní prostředí tak dostává eschatologický rozměr, neboť se týká hledání Božího království, a odpovědí na ni se stávají Ježíšova slova "to ostatní vám bude přidáno".

Ve svém listě koloským křesťanům přibližuje apoštol Pavel Krista jako smírce, jehož poslání se týká celého stvoření: On (Kristus) předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony - pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo kázáno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem. (Kol.1.17-23) K životu Kristova následovníka tak patří šířit smíření ve stvoření. A tedy i laskavý, násilí prostý vztah k přírodě. Přijímat všechno stvoření jako Boží dar, z něhož se můžeme radovat a který smíme máme sdílet s druhými. Od environmentalisty se předpokládá, že při tom myslí především na přírodu, na to, co se označuje jako životní prostředí. Ale ono jde právě tak i o druhé lidi. My lidé jsme si navzájem darováni. Bez společnosti není plný lidský život možný. Dravý liberální kapitalismus toto vědomí hluboké lidské sounáležitosti z našich myslí i srdcí vytěsňuje nezdravým důrazem na individuum a konkurenci jako údajný základ vztahů mezi lidmi na zemi.

Nezdravý duch konkurence infikuje i pole ekumenické vzájemnosti. Tam, kde by měla být patrná radost z různosti, z toho, že se snažíme různými vnějšími formami chválit Hospodina a tak se můžeme vzájemně obohacovat, je často jakýsi sobecký pocit, že já jsem ten lepší či my že jsme těmi nejlepšími, a často se neumíme v cestě za Kristem se sejít, podat si ruce a společně se snažit pracovat pro Boží království, ať už společným svědectvím o Kristu (a k tomu ty podané ruce jsou nezbytné) či třeba společnou péčí o nějakou část krásného a dobrého Božího stvořitelského díla. Apoštol Jakub nás vybízí: "Vzepřete se ďáblu a uteče od vás" (Jk.4.7). Vzepřeme se tedy i onomu nečistému duchu konkurence a ve vzájemné spolupráci usilujme o pravý mír v Božím stvoření, radujíce se z jeho pestrosti a bohatosti.

Jiří Nečas