Ekuména pohledem druhé věty termodynamické
Jiří Nečas
První třetina dvacátého století bývá nazývána obdobím konce zdravého rozumu ve fyzice. Výstižnější by bylo mluvit o konci naivních představ. Rozum, myšlení zde naopak "bodovaly". Teorie relativity ukončila představu jakéhosi absolutního eukleidovského ("rovného") prostoru a času a nahradila jej provázaným neeukleidovským časoprostorem. Kvantová fyzika udělala tečku za determinismem a lokalizovatelností objektů. Změna fyzikálního obrazu světa se nutně promítá do filozofického myšlení. A dopadá i do teologie, protože se dotýká kategorií, s nimiž ona operuje.
Poněkud stranou pozornosti při uvažování o pronikavých změnách v obrazu světa v důsledku vývoje fyzikálního poznání zůstala nesmírně cenná a fascinující druhá věta termodynamická. Připomeňme, že zatímco první věta termodynamická vyjadřuje zákon zachování energie, tedy jakousi neměnnost (celková energie zůstává v uzavřeném systému konstantní), druhá věta říká, že přeměny energie nemohou probíhat v libovolném směru (např. teplo nikdy nepřechází z chladnějšího tělesa na teplejší), tedy postuluje nevratnost procesů (změny rozložení energie mezi jednotlivé formy jsou nevratné). Tyto skutečnosti znal již v první třetině 19. století francouzský fyzik Nicolas Léonard Sadi Carnot (1796-1832), syn významného francouzského matematika a politika a strýc pozdějšího prezidenta Francouzské republiky. Zatímco idea zachování energie brzy vstoupila do všeobecného povědomí, nevratnost reálných procesů zůstala (a do určité míry zůstává) zahalena rouškou tajemnosti. Z významných osobností, kteří se jí věnovali, zmiňme aspoň skotského profesora Williama Thomsona, známého jako lord Kelvin of Largs (1824-1907), hluboce zbožného křesťana, který během svého 53letého působení na glasgowské universitě (pod níž protéká řeka Kelvin) přistupoval k svému předmětu jako k poznávání Bohem stvořeného světa a k pokornému pronikání do jeho zákonitostí.
Po lordu Kelvinovi byla nazvána jednotka termodynamické teploty. 1 kelvin (K) je stejně velký jako 1 Celsiův stupeň (oC), avšak termodynamická teplotní stupnice, vyjadřující teplotu v kelvinech, je oproti naší běžně používané Celsiově stupnici posunuta přibližně o 273 stupňů tak, že v běžných systémech nabývá vždy jen nezáporných hodnot (0 oC ≈ 273 K). Termodynamická teplota úzce souvisí s entropií, což je dost abstraktní veličina, pomocí níž lze kvantitativně vyjádřit dříve jen kvalitativní ideu nevratnosti, jednosměrnosti procesů. V uzavřených systémech entropie nemůže klesat.
Statistická fyzika, jejíž základy položili Ludwig Boltzmann (1844-1906) a Josiah Willard Gibbs (1839-1904), přinesla zajímavou a názornou interpretaci entropie jako míry neuspořádanosti[1] - tedy nevratnost fyzikálních či fyzikálně chemických jevů má stejné vysvětlení jako růst nepořádku v bytě (pokud se neuklízí). Jakýsi maximální, totální nepořádek si lze představit. Jak je tomu s entropií? V čase roste. Znamená to, že směřuje k nějaké maximální hodnotě, či může růst neomezeně? Představa možné naprosté neuspořádanosti mluví pro první odpověď; spíš v úrovni spekulací se zde hovoří o tzv. tepelné smrti vesmíru, která by znamenala absolutní rovnováhu, naprosté vyrovnání teplot.
V živých systémech entropie klesá (je to možné, neboť žádný živý systém není uzavřený; život znamená růst organizovanosti, uspořádanosti), smrtí začíná entropie růst[2]. Život na Zemi je nemyslitelný bez přísunu energie ze Slunce. James Lovelock píše o živé planetě Zemi. Jenže Země také není uzavřeným systémem. Energie ze Slunce na ni stále proudí.
Entropie jako míra neuspořádanosti (či zde míra nevědomosti, nedostatku informace) našla své místo v teorii informace hned od jejího zrodu. A klepe na dveře dalším a dalším oborům. Jejímu růstu podléhá naše lidské počínání na Zemi, naše ekonomika, čemuž mnozí ekonomové nechtějí rozumět ani věřit a stále sní o neomezeném materiálním růstu. Systematicky oblasti společenských věd entropii představili J. Rifkin a T. Howard.
A samozřejmě, protože druhá věta termodynamická s entropií jako základním pojmem zásadně ovlivňuje pohled na svět, na bytí, na stvoření, nemohou se jí vyhnout ani filozofie a teologie. Teologická reflexe druhé věty termodynamické vede k zajímavým úvahám, lze např. uvažovat o Božím tvoření jako o "protientropickém" procesu[3]; podle Genese Bůh tvořil z chaosu, tedy ze stavu s maximální entropií. Tvoření znamená pokles entropie, růst rozmanitosti, bohatosti forem a tvarů.
Pozoruhodnou aplikaci druhé věty termodynamické nabízí F.M. Wuketits, když ve své knize "Přírodní katastrofa jménem člověk (Vývoj bez pokroku)" píše o tepelné smrti kultur, a to jako o důsledku mizení kulturní rozmanitosti, která pro autora znamená nejen vítané obohacení civilizace, nýbrž i nutnou podmínku jejího vývoje. Evoluce probíhá jedině tam, kde fungují různé systémy, kde panuje konkurenční situace. Evoluce tedy určitou rozmanitost vyžaduje. Přitom současný postup globalizace s sebou přináší likvidaci rozdílů mezi kulturami, směřuje k jakési bezbarvé kulturní šedi. Rozdíly mizejí, vše se vyrovnává, s civilizací se děje něco, co v materiálním světě připomíná přibližování se tepelné smrti vesmíru.
Franz M. Wuketits přichází s vážným varováním, které by mělo vést k adekvátní reakci jednotlivců i společenství. Úzce souvisí s odpovědností za stvoření, které si jako křesťané uvědomujeme (týká se i jiných náboženství).
I uvnitř křesťanství se setkáváme s různými kulturami. Církev Kristova je dnes vnějšně rozdělena do mnoha různých církví, jednot a denominací, což souvisí s velkou rozmanitostí spiritualit, forem uctívání Boha, prožívání toho, co nás přesahuje. I když se církve hlásí k týmž starokřesťanským vyznáním víry, liší se výklady Písma i oněch vyznání. A rozdíly jdou napříč církvemi. Neodporuje tato rozdělenost Ježíšovu přání, aby Jeho učedníci "jedno byli" (J.17.11,22)? Možná bychom na tuto otázku hledali odpověď jinak, kdyby v ní místo negativně zabarveného slova "rozdělenost" bylo s ním téměř synonymní adjektivum "rozmanitost".
Rozhodně nechci dnešní Církev (či církve) barvit narůžovo. Řečeno slovy Horského kázání, současnost světa rozhodně nesvědčí o dobré soli (Mt.5.13), jíž Církev má být. A k její nefunkčnosti přispívá i nevěrnost zmíněnému Kristovu přání být jedno. Zkusme však do úvah o ekumenickém sbližování, o tom, co znamená "být jedno", vnést obecně pojatou druhou větu termodynamickou a její Wuketitsovu interpretaci na kulturu. Bůh stvořil různé lidi. Uvažme jen, jaký zázrak je, že v ohromném množství lidí, které potkáváme, jsme s to poznat své známé, rozlišit je. A není důvod se domnívat, že v povahách, názorech a způsobech myšlení by podobná rozmanitost neměla být. Věci týkající se věčnosti, Božího království nejsme s to plně pochopit a každý je prožíváme svým způsobem, podle svých možností. A zrovna tak jako rozmanitost postav a tváří je obohacením, je jím i ona vnitřní různost. Ta se nutně musí promítnout i do náboženského myšlení, do vyjadřování niterného vztahu k Bohu a ke Kristu (jehož vnější vyjádření je stejně jen náznakem vnitřních prožitků). Je naprosto přirozené, že různým jednotlivcům vyhovují i různé bohoslužebné formy, a i různé vnější formy organizace církevních společenství. Rozmanitost církví, díváme-li se na ni z tohoto hlediska, znamená obohacení.
Wuketits píše o tepelné smrti kultur. Nehrozí něco podobného křesťanství - Církvi či církvím? Nevypadají současné oficiální ekumenické rozhovory vedené na nejvyšších úrovních spíš jako útok na zdravou rozmanitost než jako setkání poutníků na cestě k nebesům? Božím věcem v plnosti nemůžeme porozumět. Současné věroučné rozdíly není třeba brát jako překážku, nýbrž jako životodárné obohacení. Smyslem ekumenických snah nesmí být "tepelná smrt křesťanství", nýbrž vzájemné poznávání v lásce, na cestě k zaslíbenému společnému cíli. O to jde. Bůh není doktrína, Bůh je láska. Jsme vedeni k tomu "v pokoře jedni druhé za důstojnější sebe mít" (Fp.2.3). K tomu patří i vědomí, že naše pochopení pravd víry není to nejlepší, že druhý může vidět hlouběji a dále, že každý poznáváme svým způsobem.
Bílé sluneční světlo je složeno z bohatého spektra barev. A je mnohem příjemnějším pro osvětlování a zdravějším pro oko než světlo monochromatické, jednobarevné. Církev by měla umět přijmout rozmanitost jako dar, který nejen není překážkou skutečné jednoty, ale znamená obohacení, znamená cennou podmínku k životu. Musí být otevřeným společenstvím, připraveným přijímat další a další spolupoutníky a nést evangelium do celého světa, do nejzazších oblastí lidského bytí. A především musí být otevřena vzhůru, aby mohla stále čerpat živiny z nejvyššího zdroje, z pravého vinného kmene, přímo od Krista (J.15.1). Pak jí "tepelná smrt" nehrozí.
Literatura
Lauand, J. Entropía ¡"Progreso" para la destrucción! (Entrevista con el Dr. Mario Sproviero, catedrático del Departamento de Estudios Orientales de la Universidade de São Paulo. 10-7-01; Traducción: Miguel Ángel García Olmo) [cit. 2008-06-18]. Dostupný z WWW: http://www.hottopos.com/vdletras3/mario.htm
Lovelock, J. E. Gaia. Nový pohled na život na Zemi. Prešov: Abies, 1993.
Lovelock, J. E. Gaia vrací úder. Praha: Academia, 2008.
Nečas, J. Entropie. Český bratr. 2007, 83, č. 7.
Rifkin, J. – Howard, T.: Entropy. A New World View. New York, The Viking Press 1980
Wuketits, F.M.: Přírodní katastrofa jménem člověk. (Vývoj bez pokroku.) Praha, Granit 2006. [Originál: Naturkatastrophe Mensch / Evolution ohne Fortschritt. Düsseldorf, Patmos 1998)
Praha 21.02.2011, opr. 28.02.2011 (Psáno pro Křesťanskou revui)