Ekogramotnost

Jiří Nečas

         Slovo "ekogramotnost" se pomalu stává součástí našeho jazyka; zatím není plně vžité, avšak pro určitou část populace je již natolik běžné, že stojí za to je akceptovat i při možných pochybnostech, zda je voleno vhodně. Gramotností v původním smyslu rozumíme schopnost číst a psát. Znamená tedy jakýsi základ vzdělání, to, na čem další vzdělání staví. Součástí vzdělání je vytváření určitého konzistentního vztahu k jsoucnu, k tomu, co existuje, jak v materiální, tak i v mimomateriální (ideální, duchovní) oblasti. Hovoříme-li o gramotnosti jako o schopnosti číst a psát, samozřejmě při tom předpokládáme aktivní podíl subjektu na čtení a psaní, tedy nikoli jen překódování mezi akustickou a grafickou formou. Onen aktivní podíl už znamená určité nasazení osobnosti při projevech gramotnosti, gramotný člověk není jen "živý scanner" či "živý diktafon".

Ekogramotností rozumíme základní vzdělání týkající se vztahu k prostředí, k zapojení do systému stvoření. Při vědomí neurčitosti hranic toho, co patří k základu, můžeme říci, že ekogramotnost zahrnuje (a) určité vědění o přírodě a jejím fungování, především o vazbách a vztazích, způsob myšlení zaměřený na hledání souvislostí a vnímání procesů, dále pak (b) osvojení určitých návyků a přijetí vzorců chování v souladu se zájmem přírody – stvoření jako celku, a konečně (c) hluboké prožití vlastní přináležitosti k celku přírody (z teologického hlediska: k celku stvoření).

         Je známou skutečností, že člověk svým počínáním stvoření škodí: škodí přírodě, škodí tak ovšem také sobě! Stává se sebedestruktivním druhem. Na absurdnost takto orientovaného životního stylu, v naší kulturní oblasti převládajícího, přesvědčivě poukázal Konrad Lorenz [1]. Osobní připravenost a schopnost postavit se proti tomuto stavu či trendu patří také k ekogramotnosti.

         Toto negativní lidské počínání je do značné míry důsledkem morální krize (bezohlednost, sobectví, ...), avšak také neznalosti. Běžně nám lidem chybí odhad důsledků různých činností, chybí nám vědomí a prožitek přináležitosti k celku. Tyto nedostatky prostupují rozumovou i citovou složku osobnosti. Projevuje se odcizení, které je do značné míry důsledkem našeho stylu života a našich vzorců myšlení. Toto odcizení se promítá i do výchovy, a tak ovlivňuje i další generace. Reflexe stavu životního prostředí se konečně začíná objevovat i v kázáních; nutnost konverze – pokání ve vztahu k prostředí je zdůrazňována v církvích i mimo ni. Tyto změny se začínají považovat za nutnou podmínku přežití člověka, bez potřebné míry ekogramotnosti jim však chybí efektivnost [2].

          Bible svědčí, že jsme součástí stvoření, v němž máme určité poslání; skutečnost odcizení je v křesťanském prostředí obzvláště bolestná (Kol.1:21). K prohlubování ekogramotnosti vyzývá Ježíšův důraz na 'PRAYS' (mírný, tichý, skromný, pokorný, nenásilný - Mt.5:5). Aktuální stav ekogramotnosti není v prostředí křesťanských církví dobrý. Podstatně více pozornosti než přírodním vědám se věnuje historii, psychologii, pedagogice či sociologii. Zdá se, že přírodní vědy jsou stále považovány za nástroj "pohanského materialismu" (asi pod vlivem jejich vysokého cenění protagonisty francouzské revoluce či ideology komunismu sovětského typu). Leckomu je na nich nepříjemná jejich závaznost a možná se projevuje i ne zcela šťastná metodika výuky a výchovy, do níž se promítá skutečnost odcizení, a tak není patřičná pozornost věnována vytváření vztahů.

         Křesťanskou odpovědnost nelze plnit bez výrazného zvýšení ekogramotnosti. Žijeme ve světě v době, kdy rizika vyčerpání zdrojů a překročení absorpčních schopností prostředí jsou reálná a aktuální. Je to historická situace, která se vyhrotila v poslední třetině 20. století a již nesmíme přehlížet. Výzva Kantova kategorického imperativu počínat si tak, aby se obdobné jednání mohlo stát všeobecnou praxí, nabývá v oblasti hranic možností přírody zvláštní důležitosti.

Tři pilíře ekogramotnosti

         Jsou jimi poznání, kritické myšlení a vytváření vztahů (osobní integrace do systému).

1. Poznání

         Především se týká přírodních věd. Jde zde zejména o získávání globálního, integrálního pohledu. Stěžejními pojmy, jež zaslouží zvláštní pozornost, jsou energie, entropie, rovnováha, stabilita (neomezovat na neživou přírodu; velice důležitá je "rovnováha v přírodě"), život, evoluce (v živé i neživé přírodě; s ní souvisí i čas a stárnutí). Cesta k zažití uvedených pojmů vede přes pozorování přírody a kontakt s ní. Pro křesťana je důležitá skutečnost, že reálný svět, svět přírodovědy je tím světem, který stvořil Bůh; vykoupení se týká celého světa.

         Globální pohled znamená, že přírodu, stvoření je třeba přijímat jako celek, jako dynamický, v čase se měnící systém; důležitější roli než objekty hrají vztahy. Systémové a procesuální myšlení je stále zanedbáváno. Je třeba pěstovat citlivost pro vnímání a hledání rozmanitých vazeb, pro zpětné vazby v regulačních procesech. Pro pochopení nás obklopujícího prostředí je třeba zažít systémové pojmy jako rovnováha, stabilita či systémová trajektorie.

         Pozoruhodný globální pohled na systém země je v [3].

         Zvláštní roli v poznání hraje orientace v kvantitativních údajích a jejich vyhodnocování (statistické uvažování, schopnost porovnávat vlivy podle velikosti, získání citu pro to, kdy co lze zanedbat).

         V ještě nedávné minulosti byla běžná představa, že produkty lidské činnosti (spotřeba zdrojů, nejrůznější odpad včetně produkce oxidu uhličitého ze spalovacích procesů) lze v planetárním měřítku lze zanedbat vždy, a to navzdory starším varovným zkušenostem získaným v lokálním měřítku (odlesňování rozsáhlých oblastí ve Středomoří). Tato falešná a zcestná představa proniká do všeobecně kladně přijímaného růstového paradigmatu západní ekonomiky.

         Vliv jednoho člověka lze považovat za zanedbatelný. Avšak celek je tvořen lidmi. Je-li tatáž činnost vykonávána mnoha (popř. všemi) lidmi, již vliv zanedbatelný není. Dostáváme se do oblasti aplikovatelnosti výše zmíněného Kantova kategorického imperativu, který je zcela v souladu s novozákonní etikou.

         O škodlivosti aut se ví. Velmi častá však bývá úvaha: "Ta moje cesta autem prostředí už prakticky neuškodí." Běžný příslušník naší civilizace sedaje do auta zpravidla nepomyslí, jak by země vypadala, kdyby každý člověk si počínal jako on. Kantův kategorický imperativ spojuje ekogramotnost a ekoetiku.

         Častou omluvou nešetrnosti přístupu ke stvoření bývá poukazování na skutečnost, že jak spotřeba velkými ekonomickými subjekty, tak i množství odpadu jimi produkovaného výrazně převyšuje obdobné hodnoty vztažené k jednotlivcům. Ekogramotnost zde vede k pohledu z hlediska etiky; svým chováním člověk může ovlivnit vývoje stylu života v dané kulturní oblasti (k němu patří i hledání technologií a jedné straně a poptávka po zboží na druhé straně), a tedy má nejen morální, nýbrž i racionální smysl počínat si ohleduplně.

         Pro rozhodování, hledání optimálních rozhodnutí a celkovou orientaci je velice užitečné znát (vnímat, zažít) číselné hodnoty různých ukazatelů, ať již v absolutních či relativních velikostech.

2. Kritické myšlení

         Lidské počínání je ovlivněno mnoha lžemi, polopravdami, demagogií; tento vliv směřuje zpravidla proti přírodě, proti stvoření jako celku (teologicko-filozoficky: působení moci zla - ďábla) Obrana proti nim je nutná a žádoucí, vyzývá k ní i apoštol Pavel (Ef. 6:10-17).

         Pravda je bezesporu pro křesťana vysokou hodnotou. Nicméně i v křesťanském prostředí se běžně přijímá současná "ekonomická věda", byť staví na zcela falešném předpokladu neomezeného vnějšího prostředí, a tedy nemůže být pravdivá. Kritické myšlení je zbraní proti nebezpečným polopravdám, jichž jsou plné reklamy, které nás dnes doslova obklopují, často svádějí k nemorálním, lidem i přírodě škodícím počinům a pronikají i do různých projevů, komentářů apod. Jako příklad uveďme tvrzení, že ubližovat stvoření (např. rozšiřováním výroby v automobilovém průmyslu) může sociálně pomáhat lidem (růst počtu pracovních příležitostí; neříká se, že je zde chyba v obecně přijatých pravidlech fungování sociálně ekonomického systému).

3. Vytváření vztahů, osobní integrace do systému

         K ekogramotnosti patří schopnost prožívat přináležitost ke stvoření, žít s přírodou. Je třeba budovat vztah kooperace s lidskou i mimolidskou součástí stvoření; člověk nemusí vystupovat jako škůdce přírody, nýbrž jako spolutvůrce. Jako příklad může sloužit zalesňování či obecněji citlivé dotváření krajiny (typ "zahradník"), může však jít i o takový tvůrčí akt, jakým by byla žádoucí transformace pravidel fungování sociálně ekonomického systému. Přirozeným důsledkem vědomí sounáležitosti s celým stvořením je spontánní přístup ke sdílení přírodního bohatství a z něho vyplývající odmítnutí liberálně ekonomického pojetí vlastnictví.

         Součástí ekogramotnosti je pokora a odmítání zbytečného násilí; určité, přirozené násilí je nutné a v přírodě běžně existuje a spoluzajišťuje rovnováhu (vzájemné požírání živočichů, potravní řetězce). Hranici mezi nutným a zbytečným násilím nelze přesně definovat (naprostá úcta k životu A. Schweitzera či počínání vegetariánů jsou inspirující, avšak nelze je pokládat za normu). Obecně vytváření hranic je věcí osobního svědomí, osobní morálky a osobní odpovědnosti, která patří k plnému lidství.    

Ekogramotnost v praxi

Ekogramotnost se musí promítnout do životní praxe. Projevuje se všeobecným omezením materiální spotřeby, zvláště nerecyklovatelných komodit (preference výrobků s dlouhou životností, omezení obalů a preference vratných, popř. aspoň recyklovatelných) a energie (topení omezeně z hlediska prostoru i teploty, využívání tepelných izolací), tříděním odpadu, podporou recyklace, absolutním upřednostňováním dopravy pěšky a na kole, omezením užívání auta či letadla jen na mimořádné případy apod. Mezi projevy ekogramotnosti patří i preference oprav před pořizováním nových věcí, rezistence vůči diktátu módy při obměňování šatníku či jiných předmětů nebo i např. při výběru cíle dovolené. 

         K ekogramotnosti patří hodnotový systém odlišný od běžně přijímaného při konzumním způsobu života. Ceněny jsou v podstatě ty hodnoty, které vyzdvihuje a jejichž nositele blahoslaví Ježíš. Skutečná, hluboká a zažitá ekogramotnost znamená vnitřní proměnu, konverzi, metanoiu.

Závěr

Ekogramotnost se týká celého člověka, nejen jeho intelektu. Mezi ní a opravdovou, hlubokou křesťanskou konverzí (pokáním, metanoiou) existuje úzký vztah. Skutečná láska k Bohu, nejen z celého srdce a z cele duše, nýbrž i ze vší mysli a síly, promítnutá do hluboké spontánní snahy dobře zacházet s tím, co On, Stvořitel, stvořil, a láska k bližnímu, k níž nutně patří sdílení zdrojů - Božích darů, nejsou myslitelné bez osobního úsilí směřujícího k ekogramotnosti. Ta ovšem znamená proměnu člověka, přijetí nového pohledu na svět, na přírodu, na stvoření. Vede k oněm "novým věcem", které činí Ježíš (2.Kor.5:17; Zj.21:5).

Literatura:

1. Lorenz, K.: Osm smrtelných hříchů. Praha, Pyramida 1990.

2. Bouma–Prediger, S: For the Beuty of the Earth. A Christian Vision for Creation Care. Grand Rapids, MI, Baker Academic 2001.

3. Lovelock, J.: Gaia. Nový pohled na život na zemi. Prešov, Abies 1993.