Einstein či Pavel?
Prostor, který kolem sebe vnímáme, je trojrozměrný. Sice dnes snad téměř každý slyšel o vícerozměrných prostorech, matematici pracují dokonce s prostory nekonečněrozměrnými, ale naše představivost se až malé výjimky pohybuje v trojrozměrném prostoru. Kromě něj si uvědomujeme stále plynoucí čas. Ve své speciální teorii relativity počátkem minulého století Albert Einstein ukázal, že čas a fyzikální prostor nelze od sebe úplně oddělit a že vlastně žijeme ve čtyřrozměrném časoprostoru či prostoročase. Tato skutečnost se ovšem projeví až tam, kde se setkáváme s velikými rychlostmi, blížícími se rychlosti světa, a tak nepatří k naší bezprostřední zkušenosti. Nicméně čtvrtý rozměr se dostal z abstraktního světa do reality.
Za komunistického režimu se k nám jen obtížně dostávala západní literatura. A také, aspoň v některých obdobích, kromě svatebních či úmrtních oznámení se nesměly uveřejňovat citáty z Písma. Matematickou západní literaturu bylo ovšem možno koupit velmi levně v ruském překladu. Velmi milým překvapením pro mne bylo, když jsem v přeloženém Coxeterově Úvodu do geometrie (nematematik by knihu spíš nazval vyčerpávajícím geometrickým kompendiem) v kapitole o čtyřrozměrné geometrii našel jako motto text z 3. kapitoly epištoly Efezským (18. verš v návaznosti na verš předchozí): "Abyste ... mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka". Se čtyřmi rozměry se tedy setkáváme už u apoštola Pavla. Skeptik by asi namítl, že výška a hloubka představují týž rozměr, jen se liší znaménkem. Když se však do Pavlových slov začteme ne jako rýpalové, nýbrž ve snaze z Pavlových slov slyšet poselství evangelia o Kristu, uvědomíme si, že Pavlovi zde opravdu jde o čtyři dimenze, tedy o překročení toho, co vnímáme a umíme si představit. Epištola Efezským je textem napsaným ve starověku, a tak od ní nemůžeme očekávat nějaké kvantitativní vztahy, nicméně kvalitativně vyjadřuje, že Bohem stvořený svět je bohatší, než jakým je svět naší smyslové zkušenosti. Jestliže zde výška vyjadřuje vertikální rozměr v materiálním světě, pak hloubka představuje to, co jej přesahuje.
Pavlovu úvahu o čtyřech rozměrech je dobré číst v širším kontextu. Připomeňme si proto posledních osm veršů zmíněné 3. kapitoly listu do Efezu: " Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk´ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen." To, co převyšuje poznatelný svět, co se do fyzického světa nevejde, je především láska. Ta přesahuje každé poznání. Více o tom Pavel píše ve známém Žalmu lásky, ve 13. kapitole 1. listu do Korintu.
Láska je více než poznávání světa. Obojí přijímáme z Božích rukou. Pravé lidství je možné bez poznání, ale není možné bez lásky. Když v Pavlových slovech čteme, že Kristova láska přesahuje každé poznání, pravděpodobně myslíme především na poznání přírodovědné. Ale není důvod, proč je takto omezovat. Ono jde i o poznání teologické, případně s ním související učení etiky či antropologie. Vzpomínám na rozhovor u oběda na jednom křesťanském setkání. Mluvilo se o nebezpečí nepřirozených způsobů početí. Hovor se k nim stavěl rezervovaně až kriticky. Zneužití těchto možností může mít hodně špatné důsledky. Do diskuse tehdy zasáhl jeden starý kněz s velkou pastorační praxí, který naše myšlenky obrátil jiným směrem: "Víte, když za mnou přijde šťastná mamina, která si dlouho přála dítě, a konečně je má, tak to nejde nesdílet její radost". Spolunesení radosti (i bolesti; Ř 12,15) je projevem lásky. Lásky, která převyšuje naše poznání, i to, které se týká umělých či asistovaných způsobů početí.
Einsteinova speciální teorie relativity znamenala velký přínos k našemu poznání Božího díla. Kromě jiného ke třem pozorovaným dimenzím hmotného přidala dimenzi čtvrtou. Apoštol Pavel určitou čtvrtou dimenzi přidal už v prvním století. Byla jiného typu než relativistická; kdyby psal své řádky do Efezu znaje speciální relativitu, byla by to asi dimenze pátá. Dimenze, která překračuje materiální svět, kterou nevnímáme rozumem, nýbrž vírou, jejímž hlavním obsahem je láska (a apoštol Jan nám připomíná, že Bůh je láska) a která život naplňuje nadějí.
Jiří Nečas
Praha 4. 10. 2021 (psáno pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry)