Dny vděčnosti za stvoření 2017

Jiří Nečas

Ekologická sekce České křesťanské akademie spolu s Ekumenickou radou církví, s Českou křesťanskou environmentální sítí a s Mezinárodním ekumenickým společenstvím každoročně vyzývá farní společenství, sbory, náboženské obce, kroužky křesťanské mládeže a další formální i neformální skupiny křesťanů, aby v září nebo v říjnu konaly Dny vděčnosti za stvoření prostřednictvím děkovných bohoslužeb či jiných akcí, které mohou být prakticky zaměřené (např. hledání cest k úspoře energie) a probíhat třeba v terénu. Připomeňme, že opravdová vděčnost nutně vede k odpovědnosti.

Lidstvo si v poslední třetině minulého století začalo výrazněji uvědomovat, že Země má omezené rozměry, omezené zdroje a omezené absorpční schopnosti, a tedy že záleží na našem vztahu k ní a na tom jak s ní nakládáme. Z teologického hlediska jde o vztah k Božímu stvořitelskému dílu, za něž patří Bohu vděčnost a za něž před Ním i před druhými lidmi máme odpovědnost. Na nutnost změnit chování vůči Zemi důrazně upozorňoval Římský klub vzniklý koncem 60. let. Zhruba v té době formuloval britský přírodovědec James Ephraim Lovelock (*1919) svou slavnou hypotézu Gaia, která přinesla nový pohled na Zemi a její fungování: Země se chová jako živý organismus s životu příznivými samoregulačními vlastnostmi, které ovšem (jak tomu v regulovaných systémech bývá), jsou funkční jen v určitých mezích. Lidská činnost planetu Zemi k těmto mezím nebezpečně přiblížila(pokud je někde dokonce už nepřekročila). Na tuto skutečnost nezapomínejme. Teď se však orientujme na jiný Lovelockův přínos: Vědecky koncipovaná hypotéza či teorie Gaia vede k údivu nad úžasným systémem planety Země s celou živou i neživou přírodou. Můžeme při tom myslet na úžasný zázrak života v celé jeho šíři, můžeme však také uvažovat třeba o hodnotách fyzikálních konstant (např. Newtonova gravitační konstanta, rychlost světla ve vakuu) či o hodnotách různých parametrů na Zemi (koncentrace CO₂ v atmosféře, slanost vody, interval teplot na zemském povrchu), které jsou takové, aby život byl možný.

Odpovědnost, údiv, vděčnost – to jsou složky křesťanského vnímání stvoření. Odpovědnost si mezi nimi hledala své místo s určitým zpožděním, ale dnes k němu neodmyslitelně patří. Jak se vztah ke stvoření konkrétně projevuje, záleží ve velké míře na stavu poznání, a to jak na poznatcích jako takových, tak i na poznávání toho, že všechny zákonitosti a procesy nejsme s to poznat. Newtonovská fyzika svou jednoduchostí a přehledností fascinovala filozofy, vědce a techniky. Až do závěru 19. století se věřilo, že se pomocí ní vysvětlí všechny procesy v přírodě. Pro Boha v tomto systému zbylo nanejvýš místo známého "hodináře", který celý vesmírný stroj vytvořil, ale ten už dále funguje sám. To ovšem neplatí už pro fyziku 20. století, která přináší jiný pohled. Její svět není deterministický. Z hlediska vědeckého popisu tak v něm je prostor pro náhodu, která ovšem může být interpretována různě. Kvantový fyzik David Bohm (1917-1992) mluví o skrytých parametrech. Ty jsou "v podstatě věci". Nikdy nemůžeme všechno poznat či všemu porozumět.

Pohled vědce Jamese Lovelocka na Zemi vede k údivu. Lidské poznávání skutečnosti (přírody, planety Země) se všemi procesy na ní se nevejde do logicky racionálního uvažování a vyžaduje i citovou, uměleckou složku osobnosti - jakési zažívání či prožívání. První rektor lublaňské univerzity Josip Plemelj (1873-1967) má na pomníku u bledského jezera vytesána slova "Matematika mi je životní potřebou a uměleckým prožitkem". Tím více přináší umělecký prožitek, spojený s údivem a úžasem, celé Boží stvořitelské dílo, které vnímáme především prostřednictvím planety Země se vším, co na ní je. A nejde jen o různé objekty, ale i o vztahy a vazby! Jde o život v celé jeho komplexnosti, o život s vírou, láskou a nadějí. Údiv nad celkem Božího stvořitelského díla může a má provázet vytváření našich vztahů – k lidem, k živé i neživé přírodě.

Schopnost divit se patří k plně prožívanému lidství. My někdy sklouzáváme do jakési vyprahlé, zašedlé racionality, která lidství - tedy stvoření k Božímu obrazu - zplošťuje či omezuje. Co rozumem nevysvětlíme, jako by nás nezajímalo. Avšak nepleteme si někdy vysvětlení s pouhým popisem a hledáním souvislostí?  Naprostou většinu toho, co je předmětem popisné astronomie, můžeme vysvětlit pomocí tří základních Newtonových pohybových zákonů a jeho gravitačního zákona. Proč však tyto zákony platí? Víme, že jejich platnost je součástí světa, v němž žijeme, tedy součástí Božího stvořitelského díla. A vděčně si můžeme uvědomit, že ve světě, kde tyto zákony platí, můžeme žít. Ono "proč" ovšem zůstává nezodpovězeno. Náš pozemský domov poznáváme, ale plně nepoznáme. Je součástí zázraku stvoření.

Země, a vlastně celý vesmír je úžasným komplexním Boží dílem, plným nejrozmanitějších vazeb a vztahů, přírodních zákonů a parametrů. Někdo může namítnout, že to zas tak úžasné není. Vždyť ve světě bují násilí, nenávist, terorismus atd.! A nejen násilí vůči lidem, ale také vůči přírodě. Porušení do světa vnesl lidský hřích. Nerozumíme tomu, proč to Bůh dopustil. Není na nás všemu rozumět. Rozhodně na pozadí hříchu si můžeme uvědomit hodnotu dobra. A hřích nemá poslední slovo. S lidským hříchem Boží tvůrčí dílo nekončí. Vrcholí tím, že poslal na svět Svého jedinečného Syna, aby z něj tíhu hříchu sňal, aby zlo zvítězilo nad dobrem, aby život zvítězil nad smrtí, aby láska zvítězila nad nenávistí. To je ovšem další důvod k údivu. A tak se při úvaze k Dnům vděčnosti za stvoření dostáváme k samému jádru evangelia.  Celé Země se týkají Janova slova "Neboť Bůh tak miloval svět (Kosmos, celé stvoření), že dal svého jediného Syna, aby kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný". A zcela obecně platí, že Ježíš Kristus je ta Cesta, i Pravda, i Život.  Vděčnost za stvoření promítnutá do životní praxe a životních postojů je jednou z příležitostí tuto úžasnou skutečnost nést světu.

Přednáška ke Dni Země pro CČSH v Praze - Strašnicích upravená pro Český zápas k Dnům vděčnosti za stvoření.

Poslední úprava: 26/05/2017