Demokracie či denárokracie

Jiří Nečas

Po prakticky půl století trvající pauze žijeme už téměř 28 let v demokratickém státě. Na přelomu let 1989 a 1990 jsme se těšili na navázání na demokratické tradice první republiky. Za oněch 50 let se však svět hodně změnil, a změnili jsme se i my, Češi. Můžeme se k různým věcem svobodně vyjadřovat, avšak: kdo naše názory uslyší, kdo jim bude věnovat pozornost? Internet je nejrůznějšími informacemi či pseudoinformacemi doslova zahlcen a jednotlivé názory a postřehy jsou v něm jako kapky v moři. Denní tisk dnes má mnohem menší publicitu, než jakou míval, a při tom není jednoduché tam něco publikovat. Při současném velkém rozsahu deníků je přirozené, že nezanedbatelná část obsahu unikne pozornosti čtenářů. O tom, co se uveřejní a co nikoli, rozhodují redakce či redakční rady, a ty musejí pracovat v souladu se zájmy majitele listu.

S účastí na správě věcí veřejných prostřednictvím voleb to není o nic lepší. Ponechme stranou naše prezidentské a senátní volby.  Občan - volič si vybírá mezi stranami či politickými hnutími - pro jednoduchost mluvme jen o stranách. Na kandidátkách stran se sice mohou vyskytovat i nestraníci, ale bývá to jen výjimečně a zpravidla účelově. Strany zveřejňují své programy, které se často od reality hodně liší; pro zvolení je však podstatné především, jak moc se o straně před volbami ví, tedy jakou má strana publicitu. K tomu se vede volební kampaň, a ta stojí peníze.

Každý oprávněný občan má jeden hlas. Názory, že by bylo vhodné technicky řešit volby jinak (např. podle návrhu Karla Janečka by každý volič měl dva kladné a jeden záporný hlas), jsou jistě oprávněné. Nicméně skutečnost, že finanční prostředky k dosažení publicity jsou velice podstatným faktorem, zůstává i tak v platnosti.

Představme si, že by se přijala pravidla fair play, která by mj. znamenala před volbami nevyužívat finanční zázemí a kdy by se stalo samozřejmým, že zvolení poslanci či zastupitelé nezneužijí svého postavení k obohacení sebe, svých rodin, firem či stran. Pak by asi do značné míry opadla touha být zvolen a důvěryhodní lidé by spíše museli být přemlouváni, aby tu kterou funkci přijali. Lze říci, že to je utopie, tedy něco mimo současný běžný řád věcí a co je proto těžko představitelné, ale nikoli nemožné. Realita je taková, že peníze hrají v současném uplatňování demokracie velikou roli. To ovšem znamená, že demokracie (vláda lidu) je vytlačována denárokracií (vládou peněz).

Role peněz v současné ekonomice je jiná, než jaká byla v klasickém kapitalismu. Z prostředku ekonomické směny se stal nástroj, prostředek spekulace. Je obdivuhodné, jak nadčasově působí Ježíšova slova z Jeho Kázání na hoře (Mt.6:24): Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku (mamonu, penězům).

Demokracie nefunguje, jak by měla. Kde však leží cesta k zlepšení, k nápravě? Poznáváme ji v Písmu sv. Pán Ježíš o sobě říká (J.14:6): Já jsem ta cesta, pravda i život. A tak nás úvahy o krizi demokracie v naší zemi vedou ke Kristu. Není ani tak důležitý volební systém či politická orientace vlády; jde o to, aby v národě byli lidé Kristu oddaní, aby byli v nezanedbatelné míře zastoupeni i mezi těmi, kdo jsou zvoleni, aby řídil dění v obci, v kraji, ve státě či v EU. Na nás křesťanech je nést poselství o Kristu "všemu stvoření". Nejde o to získávat lidi pro některou z existujících viditelných církví, nýbrž pro Krista, pro Jeho přístup ke světu, pro Jeho hodnoty, vést druhé k lásce jako k nejvyšší hodnotě, k poznání, že pro každého z nás je bližní darem, že bohatství života nespočívá v osobním majetku, nýbrž ve službě Bohu, a ta znamená i sdílení s druhými lidmi, ať již jde o sdílení radosti, užitečných věcí, či o společné nesení břemen.

A tak nás předvolební zamyšlení nad naší demokracií zavedlo ke Kristu. Oprávněně. On je Cestou k cíli, hlubokou Pravdou, skutečným Životem. V Něm utopie Božího království proniká do světa, do každodenního života. On má moc měnit lidská srdce. Ve světě naplněném evangeliem by i peníze přestávaly být pánem a (pokud by ještě byly nutné) staly by se zas prostředkem k zjednodušení výměny produktů lidské aktivity.

Na závěr si připomeňme slova Malanovy zpívané modlitby v překladu Karla Trusiny:

1. Pane, dnešek je den chvály, dnes ti chceme děkovat;

rádi bychom vyzpívali dík za to, že nás máš rád.

2. Pane, dnes zvlášť děkujeme / za tvé evangelium. /

Dej, ať nezůstane němé, / ať potěší každý dům.

3. Pane, dnes ať nám všem zazní / slovo, které pomáhá; /

těm, kdo zdoláni jsou bázní, / ať se vrátí odvaha.

4. Pane, dnes je tolik lidí, / co nevědí kudy kam. /

Dej, ať aspoň na krok vidí, / ať nikdo z nich není sám.

5. Pane, dnes toužíme vědět, / na čem nejvíc záleží. /

Ukaž nám, co potřebné je / a co je jen přítěží.

6. Pane, naplň pravým mírem / srdce svého stvoření, /

ať náš hřích už v světě širém / tvoji vůli nemění.

Pro Okruh a střed, prázdniny 2017