Proč slavíme Den Země

Jiří Nečas

Den Země - 22. duben - má v našich sborech a církvích své místo. Ponejprv se slavil ve Spojených státech r. 1970. Připomeňme si, co mu na poli vztahu člověka a životního prostředí předcházelo.

Roku 1962 vyšla kniha americké přírodovědkyně Rachel Luise Carsonové (1907 - 1964) "Tiché jaro" ("Silent Spring"), která ukázala na to, jak zhoubný vliv na nejširší oblasti přírody (včetně člověka) má pesticid DDT, tedy že člověk svou činností je s to ve velkém měřítku působit na přírodě zkázu.

Tiché jaro Rachel Carsonové bylo první zřetelnou výzvou starat se o životní prostředí. Na nabízející se otázku "Kdo za to může?" přináší r. 1967 pro křesťany docela nelichotivou odpověď LLyn White v článku Historické kořeny naší ekologické krize (The Historical Roots od Our Ecological Crisis. Science, 155,1967). White navazuje na studie Maxe Webera a dochází k názoru, že na špatném stavu životního prostředí nese značnou vinu křesťanství, speciálně kalvínská etika se svým důrazem na píli a pracovitost, které vedou k většímu spotřebovávání zdrojů. Vyčítá křesťanství i odmytologizování přírody, umožňující její přílišnou instrumentalizaci, a s ní spojený kořistnický přístup. White se ovšem neobrací proti křesťanům obecně, např. sv. Františka si velice cení; jeho výtky směřují proti běžné praxi v křesťanském světě.

Velice důležitým počinem bylo založení Římského klubu r. 1968, kdy italský průmyslník a podnikatel, manažer firmy Fiat, Aurelio Peccei (1908-1984) a skotsko-francouzský chemik a organizátor vědeckého života Alexander King (1909-2007) pozvali skupinu odborníků z různých oblastí do tichého římského domu k debatě o aktuálních světových problémech, především o neomezeném spotřebovávání zdrojů. Shodli se na tom, že už kvůli rostoucí vzájemné mezinárodní závislosti je třeba tomuto tématu věnovat pozornost. Z iniciativy Římského klubu byla na MIT (Massachusetts Institute of Technology) r. 1972 vytvořena prognostická studie "Meze růstu" (The Limits to Growth). Její mezinárodní ohlas byl ohromný; byla přeložena do 30 jazyků a motivovala vlády a parlamenty k zakládání ministerstev ŽP. Později byly pro ŘK vytvořeny další podrobnější prognostické studie, využívající rychlý rozvoj možností počítačového modelování. Ve zprávách Římskému klubu našla významné uplatnění Forresterova systémová dynamika, která rozšiřuje způsob matematického modelování používaný ve fyzice i na společenské, zejména ekonomické procesy. Není proto divu, že práce Římského klubu byly inspirací i pro některé ekonomy. Vznikají studie zaměřené na stacionární (trvale udržitelnou) ekonomiku. Významnými představiteli tohoto směru jsou americký ekonom Herman Daly (*1938) a jeho o půl generace starší spolupracovník John Cobb jr. (*1925), který je zároveň známý jako představitel procesuální teologie. A vznikají i snahy o sbližování ekonomie s fyzikou, speciálně v oblasti zkoumání vratnosti a nevratnosti procesů (Jeremy Rifkin, *1945).

V průběhu 60. let formuloval britský přírodovědec James Ephraim Lovelock (*1919) svou slavnou hypotézu Gaia (název vymyslil známý spisovatel William Golding), která přinesla nový pohled na Zemi a její fungování: Země se chová jako živý organismus s životu příznivými samoregulačními vlastnostmi, které ovšem, jak to v takových případech bývá, jsou funkční jen v určitých mezích. Vědecky koncipovaná hypotéza či teorie Gaia vede k údivu nad úžasným systémem planety Země s celou živou i neživou přírodou.

Koncem šedesátých let a na začátku let sedmdesátých začínají vznikat různé environmentální organizace, především Greepeace. Zájem o životní prostředí se probouzí, avšak cesty, které jsme zatím zmínili, se týkají poměrně úzkého okruhu lidí. Ve Spojených státech demokratický senátor Gaylord Nelson (1916-2005) a filantrop, publicista a mírový aktivista John McConnell (1915-2012) nezávisle na sobě přišli s myšlenkou každoročně (na jaře, kdy se obnovuje život v přírodě) slavit Den Země, což by mohlo vést k mobilizaci širokého okruhu lidí k zájmu o Zemi a životní prostředí.

G. Nelson byl hluboce znepokojen problémy životního prostředí, kterým čelí národ, a frustrován skutečností, že politika USA se o životní prostředí nezajímala. Nechal se inspirovat úspěchy některých hromadných akcí na amerických universitách a za pomoci spousty dobrovolníků ve středu 22.4.1970 (bylo to více než 3 týdny po velikonocích) uspořádal první Den Země, událost, kterou časopis American Heritage později označil jako, "jednu z nejpozoruhodnějších událostí v dějinách demokracie". Shodu se stým výročím narození V. I. Lenina, na niž bylo z různých stran poukazováno, označuje Nelson za náhodnou.

Prakticky současně s Nelsonem přišel s podobným návrhem John McConnell, jemuž šlo od počátku o to slavit Den Země v globálním měřítku. Pro datum Dne Země navrhoval den průchodu Země jarním bodem (20. nebo 21. března) jako symbol obnovení. McConnellův návrh byl přijat Organizací spojených národů, a dne 26. února 1971 generální tajemník OSN U Thant podepsal prohlášení, ve kterém prohlásil den jarní rovnodennosti za Mezinárodní Den Země. 

Přidal se i Gerald Ford (prezident USA 1974-1977) a prohlásil 21. březen za Den Země: "Země se bude pokračovat v regeneraci svých pro život důležitých zdrojů pouze tak dlouho, dokud budeme my a všechny národy světa svým dílem přispívat k ochraně jejích přírodních zdrojů. Je to odpovědnost nás všech. Každý z nás by měl usilovat žít v harmonii s přírodou."

John McConnell, syn nezávislého evangelisty a sám hluboce věřící křesťan, si uvědomoval tehdy ještě nikoli samozřejmou skutečnost, totiž že péče o stvoření ke křesťanskému způsobu života neoddělitelně patří. Do jeho názorů a postojů se promítlo pietistické křesťanství jeho otce; zapůsobila na něho zkušenost z konce třicátých let s vývojem plastů, kdy poznal možný negativní dopad lidské činnosti na přírodu, a během válečné služby v americkém námořnictvu si hluboce uvědomil skutečnost, že modlitba a láska mohou být silnější než bomby. McConnell myslil na integritu Božího stvoření a v jejím rámci na společnou odpovědnost všech lidí za celé stvoření. Environmentální pořádek a zachování přírodních zdrojů země není záležitostí jen vládnoucích elit, nýbrž všech. A tak, když přišel s myšlenkou slavit Den Země, provázela ho idea, která se téměř o dvě desetiletí později, r. 1987, stala názvem známé zprávy Gro Harlem Brundtlandové "Naše společná budoucnost". Ideji šířit a přijmout společnou odpovědnosti za životní prostředí podpořily i výsledky Druhého vatikánského koncilu, který zasedal v letech 1962 až 1965 a výrazně zredukoval hradby mezi římskokatolickou církví, ostatními křesťanskými církvemi a mimokřesťanskými náboženstvími, čímž otevřel cestu ke  společné reflexi aktuálních problémů světa, mezi něž patří i dopad lidské činnosti na životní prostředí.

Den Země se stal součástí ročního životního rytmu. Slaví se v den, který navrhl G. Nelson, nicméně ideje, na nichž stavěl J. McConnell, jsou zvláště pro křesťany živé a inspirující. McConnell svou koncepci správcovství Země a péče o ni dále rozpracovával, r. 1985 ji shrnul do 77 tezí a o deset let později vydal stručnější a důraznější manifest Magna Charta Země. Nosnými pro něho byly idea společné lidské odpovědnosti a idea smíření - mezi nejrůznějšími skupinami lidí i mezi lidmi a přírodou. Péče o náš pozemský domov je společným úkolem pro všechny lidi a je výzvou ke spolupráci, která není možná bez vzájemného porozumění a dorozumění.

Den Země si našel cestu i do liturgického života křesťanských církví. Zpravidla bývá po velikonocích, nicméně v r. 2011 byl na Velký pátek a i v letech 2030, 2038, 2041, 2052 a 2057 připadne na některý z dnů od Zeleného čtvrtka do Velikonočního pondělí. Pro kazatele tak vzniká otázka, zda jej lze připomenout v některém z velikonočních kázání. V naší civilizaci Zemi vykořisťujeme, a tak šetrné zacházení s ní je vhodným postním tématem. Propojení Dne Země s velikonočním poselstvím nabízí poslední sloka známé písně Tvá, Pane Kriste, věc to jest:  "Ty sám, co zrno obilné, / jsi zemřev ožil zas, / ó dej, ať z tebe vyplyne / proud žití také v nás! / Hlas svého evangelium / k všem vyslati rač národům, / ať vzejde den a všechna zem / zas zplésá novým životem, / a všechna zem / zas zplésá životem!"

McConnelovy myšlenky se mohou jevit jako utopie. Utopie ovšem není nic špatného, doslova je to něco, co je "mimo místo", tedy mimo stávající pořádek věcí, ovšem nikoli mimo cíl modliteb. Špatná není utopie, nýbrž rezignace. Pamatujme na Ježíšova slova (Mt.7.20) "Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: 'Přejdi odtud tam', a přejde; a nic vám nebude nemožné." Modlitba se může vyjádřit i osobním usilováním. Angažovaností pro dobro se mohou modlit i ti, kdo se ke Kristu nehlásí, kdo třeba ani nevyznávají některé z abrahámovských náboženství. Vzniká zde široký prostor pro setkání těch, jimž osud planety Země, našeho Bohem darovaného časného domova, není lhostejný. McConnell stál plně na platformě Kristova učení. Záleželo mu ovšem na dorozumění, pochopení a spolupráci i mimo křesťanské církve, v duchu Ježíšových slov (J.14.6,10.16): "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. - Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř."

Praha, květen 2015 (psáno pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry)

Poslední úprava 19/05/2015