Čas

(k přelomu roků)

Plynutí času si uvědomujeme zvláště na koncích a začátcích roků. Starozákonní kazatel (Kz 1) nám připomíná jakýsi věčný koloběh. Přelomy roků jsme prožívali už loni, předloni, a tak dále, starší vícekrát, mladší méněkrát. Vše tu už bylo, nic nového pod sluncem, čas probíhá v cyklech, střídají se roční období, roky, svátky atd. Na druhé straně však nám změna kalendářního roku připomeneme, že stárneme, že získáváme nové zkušenosti, že se na různé věci umíme podívat s větším nadhledem, avšak na druhé straně tělesné schopnosti ubývají, jsme pomalejší, těžkopádnější. A mění se svět, mění se lidská společnost. Střetává se tak cyklické pojetí času, bez čehokoli nového, s pojetím lineárním, které znamená směřování odněkud někam. Religionisté učí, že pro různá východní náboženství je charakteristické pojetí cyklické, zatímco v křesťanství a dalších abrahamovských náboženstvích (navzdory zmíněné Kazatelově úvaze) převládá lineární směřování. Avšak otázce po tom, jaký čas je, by měla předcházet otázka základnější, totiž, co vlastně čas je. Lidské poznání se mění, víme toho o světě stále více. Už sama tato skutečnost přitakává lineárnímu vnímání času. Každopádně však s vývojem poznání se mění i představy o čase.

Čas je jedním ze základních fyzikálních pojmů. Za zakladatele systematického budování fyzikálního obrazu světa můžeme považovat Izáka Newtona. Čas v jeho fyzice je absolutní; nezávisí na prostoru ani na hmotě. Od Newtonovy fyziky si mnozí slibovali, že se pomocí ní vysvětlí všechny procesy na světě. Je to krásná, ucelená teorie, jenže – ona nevysvětluje ani jednu z našich nejběžnějších zkušeností, totiž že směr času nelze obrátit. Člověk se rodí, dospívá, stárne a umírá. Rozpuštěný cukr zpět z kávy jednoduše nedostaneme. Z řízku už prasátko nebude.

Představy o čase výrazně změnila speciální a pak obecná teorie relativity. Podle první z nich čas a prostor spolu souvisejí, fyzikální realitou je prostoročas. A obecná teorie relativity učí, že struktura prostoročasu závisí na rozložení hmoty. Tedy fyzikální čas, jehož zjednodušením je čas naší smyslové zkušenosti, našich představ, je závislý na hmotě, je to pojem materiálního světa. Přitom věříme, že Boží království sice do tohoto světa zasahuje, avšak vysoce jej přesahuje. Proto i biblický čas se do fyzikálního času, do času našich běžných představ nevejde. Starozákoník prof. M. Bič náš vnímaný čas přirovnávával k přímce s jejím lineárním uspořádáním, kdežto onen Boží čas k rovině. Rovinu sice lze do přímky promítnout, ale mnohé z její bohatost se při tom ztratí. A tak i ten čas naší zkušenosti je jen jakýmsi průmětem onoho nesmírně bohatého Božího času.

Teoriím relativity se ovšem nepodařilo z fyzikálního obrazu světa odstranit determinismus, tedy představu, že v současnosti je vlastně skryta plná informace o budoucnosti. Taková představa však nutně vede k určitému napětí mezi vědou a vírou; to se někdy odstraňovalo pomocí teologicky těžko přijatelné představy Boha jako hodináře, který svět stvořil, dal mu zákony, ale už do něho nezasahuje, jindy – vhodněji – připomenutím či zdůrazněním neúplnosti a otevřenosti našeho vědeckého poznání. Tomu dala za pravdu kvantová fyzika, když do popisu světa vnesla náhodu. Minulost známe, budoucnost nikoli, a ani teoreticky ji nelze předem spočítat. Nesymetrie mezi minulostí a budoucností se odnepaměti promítá do přirozených jazyků tím, že budoucí čas není jakýmsi protějškem času minulého, nýbrž se vyjadřuje zpravidla pomocí nějakého pomocného slovesa vyjadřujícího vůli, chtění či poslání, nikoli tedy jistotu. Naproti tomu stejný způsob popisu minulosti i budoucnosti je v esperantu, umělém jazyce vzniklém na konci 19. století. Nesymetrie minulosti a budoucnosti tehdy teprve začínala do vědeckého popisu světa pronikat.

Minulost známe. Budoucnost nikoli. V duchu se ptáme, jaká že asi bude. Není o ní rozhodnuto. Je otevřená. To nejdůležitější pro ni se ovšem už stalo před dvěma tisíciletími: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen (J 3, 16.17). V Písmu nalézáme různé obrazy budoucnosti. Některé jsou plné apokalyptických hrůz – byť s ujištěním, že Bůh své skutečně věrné neopustí, jiné přinášejí utěšený obraz Božího míru. Součástí Božího stvořitelského díla je otevřená budoucnost. Záleží i na nás, na našem myšlení, jednání, modlitbách. Bůh nám dal svobodnou vůli, abychom se na Jeho díle mohli podílet. Naší lidské logice se nepodaří spojit svobodnou vůli člověka s Boží všemohoucností; konec konců, i sám pojem všemohoucnosti leží za jejími hranicemi. Svobodu vůle si uvědomujeme a je na nás, abychom do této svobody promítali víru, lásku a naději a užívali ji jako následovníci Kristovi, ve prospěch dobra, aby se v nás setkávala časnost s věčností.

Čas běží. Vyznáváme, že věříme v život věčný. Věčnost si většinou představujeme jako jakýsi úběžník historie. Evangelista Jan ji spojuje s Kristem, když cituje Jeho slova "Ptejte se na Písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně" (J 5,39). V Kristu, který je duchovně přítomen v Církvi, se věčnost spojuje s časností a vstupuje do tohoto světa, v němž prožíváme své pozemské životy. On říká :"Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat, ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!" (Lk 17,20b.21). Těmito Ježíšovými slovy jsme vedeni mimo náš vnímaný lineární čas, který je jen jakýmsi nedokonalým průmětem nás přesahujícího Božího času. Boží realitu nejsme s to pochopit. Víme však, že úžasná, jak svědčí apoštol Pavel ve svém prvním listu do Korintu: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují" (1Kor 2,9).

Jiří Nečas

Pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry, odesláno 13/11/2013

Podle toho, kdy by článek byl uveřejněn, lze pozměnit první větu:

Při nedávno proběhnuvší změně letopočtu jsme si zřetelně uvědomili plynutí času.

S blížícím se koncem roku a začátkem roku nového si více než jindy uvědomujeme plynutí času.