Psáno pro Okruh a střed 2012
(téma čísla "Konec světa")
Bůh miluje svět
Konec světa - to je módní téma. Avšak, poněkud paradoxně, je zároveň tématem, jemuž bychom se neměli vyhýbat. Podívejme se na ně ve světle Písma.
Když Bůh podle líčení Geneze ukončil tvoření materiálního světa, viděl, že celé Jeho tvůrčí dílo je velmi dobré (Gn.1.31). Navzdory lidskému hříchu mu na stvoření nepřestalo záležet. Mohutným potvrzením této skutečnosti je, že poslal na svět svého jedinečného Syna, Ježíše Krista, aby svět zbavil lidského hříchu s jeho důsledky - aby jej spasil, obnovil. Připomíná nám to známý verš J.3.16: "Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." A v poslední biblické knize čteme: "Nové činím všecko" (Zj.21.5).
Konec světa. Vždyť to by znamenalo konec předmětu Boží lásky! Je to vůbec možné?[1] Chtělo by se říci rozhodné "nikoli". Jenže Bůh se nevejde do našich představ. "Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?" (Ř.11.33,34). A tak bychom neměli opomíjet ani další biblický pohled, který přináší "evangelijní apokalypsa". V podání všech synoptických evangelistů o konci čteme (Mt.24.6, Mk.13.7, Lk.21.9).
Pokud bychom Písmo degradovali na věšteckou křišťálovou kouli, asi bychom dospěli k závěru, že by stála za reklamaci. Z Písma skutečně nevyčteme, jak se svět bude vyvíjet, a tedy ani jak a kdy skončí. Upřímně řečeno, ono by to bylo nezajímavé tak, jak popisy obvykle bývají. Písmo je svědectvím o Božím vztahu. Je svědectvím o Boží lásce. Jejím projevem ve vztahu k člověku je svobodná vůle. Ta, postavena vedle Boží suverenity, je něčím, co nedokážeme svými rozumy pochopit. Ale je skutečností. To, že Bohu na nás lidech záleží[2], se projevuje i tím, že na nás lidech záleží[3], co bude. Ano, na nás záleží[4] i konec světa - zda, kdy a jaký bude. Třetí kapitola Geneze svědčí o prvním lidském hříchu. Jenže Boží vůle není, aby Jeho dílo bylo definitivně poznamenáno takovou skvrnou. Proto poslal na svět Spasitele Ježíše Krista. On v té nejhlubší, či nejvyšší rovině moc hříchu přemohl. V současnosti na Zemi koexistuje dobro a zlo. Vítězství Kristovo znamená, že moc zla je dočasná. Skončí až s "koncem světa", či budou dějiny světa spět ke stále výraznější manifestaci Kristovy vlády?
Pohled do dnešního světa hodně svádí k představě, že vítězství dobra nad zlem se projeví až kdesi v limitním eschatologickém horizontu. Že by mohlo uspořádání věcí na světě vypadat jinak, že by se Izajášovo vidění, popsané v 11. kapitole jeho knihy[5], mohlo stát obrazem skutečností, že by světem zavládl duch smíření a spolupráce, to většina lidí, včetně křesťanů, považuje za utopii, a myslí tím něco, co nemůže nastat, co je mimo možnou dějinnou trajektorii, co se dá považovat za nesmysl. Zkusme se však oprostit od pohledu většiny. Utopie to třeba je, jenže slovo utopie nezaslouží onen pejorativní smysl, který mu bývá přikládán. Utopie není nesmysl, nýbrž je to něco, co je "mimo místo", mimo stávající stav a pořádek věcí. Kristova oběť a Jeho vítězství nad smrtí však mimo běžný pořádek věcí jsou a dokládají, že Bůh nechce, aby hřích dále vládl světem. Dal však lidem svobodnou vůli. Dal ji i všem "lidem dobré vůle". Dal ji i všem křesťanům. Svobodnou vůli můžeme využít i při tvorbě názorů a představ, při rozhodování a jednání. Ve svobodě vůle můžeme jít za Kristem.
Do úvah o budoucnosti či konci světa tedy nechme zaznít Jeho slova, jimž se obrátil ke svým učedníkům (nejen k oněm dvanácti) při dvou různých příležitostech. V obou případech vyjadřují důležité poslání, které na tomto světě mají[6]. V kázání na hoře jim říká: "Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích" (Mt.5.13-16). A po svém slavném vzkříšení jim dává poslání: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt.28.18-20).
Připomeňme si ještě jedno slovo vzkříšeného Pána, jímž odpovídá Šimonovi Petrovi na poněkud všetečný dotaz na to, co čeká jeho spoluučedníka Jana: "Chci-li ho nechati, dokudž nepřijdu, co tobě po tom? Ty pojď za mnou" (J.21.22).
Budoucnost je otevřená. Tato věta, jež tvoří název útlé a hluboké knihy rozhovorů s dvěma velkými osobnostmi 20. století, Konradem Lorenzem a Karlem R. Popperem (Praha, Vyšehrad 1997), vyjadřuje důležitou teologickou skutečnost. Budoucnost je otevřená a spolupodílíme se na ní my lidé, my křesťané. Jsme světu světlem a solí? Získáváme svému Mistru učedníky? Žijeme z evangelia a svědčíme o něm? Považujeme hříšný svět za "odepsaný" nebo se za něj modlíme - slovy, myšlenkami, činy?
Petr nepotřeboval vědět, jakou cestu má Pán pro kolegu Jana. My nepotřebujeme vědět, kdy a jaký bude konec světa. Z Písma víme, že může být hrozný. Víme však také, že Bůh své věrné neopustí. Ale zvláště významné je, že milujícímu Bohu na světě záleží. Že zve k bohatému a smysluplnému životu již na tomto světě. Ten můžeme prožívat na cestě vzájemného sdílení, na cestě víry, lásky a naděje.
Místo na "konec světa" mysleme tedy raději na "znovuzrození světa", na spontánní přechod do Božího království, kde už život nebude závislý na hmotě a zákonech hmotného světa (Zj.21.1-7,22.1-5): "A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: 'Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.' Ten, který seděl na trůnu, řekl: 'Hle, všecko tvořím nové.' A řekl: 'Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.' ... A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků."
Uvažujeme-li o možném konci světa, nezapomínejme na apokalyptické evangelijní texty, ale především stále mysleme na to, co máme dělat, jak máme jednat, vědouce, že všemohoucí Bůh je láska, přičemž mezi projevy Jeho lásky patří i lidská svobodná vůle, a také i poslání být zemi solí, být světu světlem, být svědky o Kristu, o spasení, o lásce. A tak otázky po konci světa budou překrývány toužebnými, modlitebnými myšlenkami na zřetelné zjevení Kristova vítězství již na tomto světě.
Jiří Nečas
Praha 16.4.2012, 31.5.2012
[1] Z fyzikálního a astronomického hlediska svět musí skončit: entropie neustále roste, energie Slunce se vyčerpá. Tyto procesy se však týkají časového horizontu, jehož vzdálenost přesahuje hodnoty historických a prognostických úvah, a tak tento teoretický konec ze svých úvah v podstatě vyloučíme (svým způsobem se ho dotkneme v závěru před citátem z posledních dvou biblických kapitol).
[2] Sloveso s nepřímým předmětem "Bohu"
[3] Sloveso s nevyjádřeným obecným přímým předmětem ("ono")
[4] Sloveso s přímým předmětem "konec světa"
[5] "Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě" (Iz 11.6-8)
[6] Protože se sám řadím ke Kristovým učedníkům, a věřím, že totéž se týká i většiny čtenářů tohoto článku, bylo by asi na místě nahradit třetí osobou množného čísla osobou první: máme, nám, ... Ze stylistických důvodů zůstávám v textu u osoby třetí.