Buďme vděčni

 Ekologická sekce České křesťanské akademie každoročně zve křesťany z různých společenství a denominací, aby v průběhu září a října pořádali Dny vděčnosti za stvoření. Vděčnost z životů v naší civilizaci mizí. Apoštol Pavel ve svém listu Koloským sestrám a bratřím (Kol 3,12-17) nabádá adresáty k vděčnosti, a při tom neříká, za co máme být vděčni, neuvádí nějaké dílčí cíle vděčnosti, jakým je třeba ten v podzimní výzvě Ekologické sekce. Vděčnost má být nedílnou součástí životního postoje. K ní patří vděčnost za celé stvoření, jehož jsme sami nedílnou součástí. Veliké Boží stvořitelské dílo není jen nějakým souhrnem jednotlivostí a druhů, nýbrž je důmyslně organizovaným systémem s hlubokými vztahy a závislostmi, které běžně bezmyšlenkovitě přijímáme jako samozřejmost a zapomínáme na to, že jsou podmínkou našeho lidského života. Často se lze mezi křesťany setkat s názorem, že přírodní vědy jsou člověku vzdálené, nezabývají se lidskou duší, a tedy prý ani nejsou hodny pozornosti. Zapomíná se při tom, že právě v nich jde o poznávání Božího stvořitelského díla. Někteří teoretičtí fyzikové se zamysleli nad tím, jak by vypadal vesmír, kdyby některé základní fyzikální konstanty, jakými jsou např. náboj elektronu, Newtonova gravitační konstanta či rychlost světla, měly o trochu jinou hodnotu, než jakou mají, a dospěli k závěru, že v takovém vesmíru by život (aspoň ve stávající formě) nebyl možný. Neznamená to však, že např. i hodnoty fyzikálních konstant jsou důvodem k vděčnosti? A důvodem k vděčnosti jsou samozřejmě i přírodní zákony. Je spousta podobných skutečností, na něž běžně ani nevzpomeneme, a které nedílně patří k onomu obdivuhodnému systému, jímž je Boží stvořitelské dílo. Je dobré si tuto skutečnost uvědomovat, a tak onen životní postoj vděčnosti v sobě pěstovat. Vlastnosti, které Pavel ve zmíněném oddílu z listu Koloským uvádí, nejsou nezávislé, avšak navzájem se podporují. Odpuštění, láska, vděčnost, vzdělávání se, chválení Boha – to vše k sobě navzájem patří.

Mluvíme-li o vděčnosti, běžně myslíme na nějaký předmět vděčnosti, děkujeme za něco. Často jde o reakci na to, že nám někdo něco dává, že jsme po něčem toužili, a teď to od dárce dostaneme. V naší bohaté evropsko-americké společnosti se už i tento typ vděčnosti ztrácí. Až příliš často, když po něčem toužíme, tak si to koupíme. My jsme si na to vydělali, tak to máme, nemusíme být nikomu vděčni, nikoho nepotřebujeme... A tak se naše uvažování blíží uvažování laodicejských křesťanů, které tak jasně odmítá poslední ze sedmi listů z Janova vidění na ostrově Patmos (Zj 3,17-19).

Máme předměty denní potřeby, mnozí z nás mají auto či nějaký pozemek. Položme si však otázku, co to znamená mít, vlastnit? Na začátku 24. žalmu čteme: Hospodinova je Země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.  Nikoli naše, nýbrž Hospodinovy jsou pozemky, i ty, na nichž jsme často necitlivě a bezohledně vybudovali silnice, aby se na nich proháněla naše auta; Hospodinovo je všecičko, co je na Zemi, i my, jeden každý z nás. A Jemu na nás záleží (1.Pt.5.7)! Dost jsme my lidé to Jeho vlastnictví pokazili (včetně sebe samých); Země a poměry na ní dnes jakoby Hospodinovu vlastnictví neodpovídaly. Všemohoucímu Stvořiteli však na stvoření, na Zemi, ba na celém vesmíru stále záleží, jak to potvrdil v Kristu. Předmětem známého 3. verše 16. kapitoly je svět, kosmos: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Čteme zde o lásce, a tak se zase dostáváme i k vděčnosti, jako k odpovědi na Boží zájem o nás. A protože ten míří sice adresně k jednomu každému z nás, ale také obecně k celému stvoření, je důvodem k vděčnosti celý vesmír, který nás obklopuje a proniká, k němuž patří i fyzikální konstanty a zákony a jehož nedílnou součástí jsme jeden každý z nás, naše rodiny a domovy, včetně zvířat, květin a různých život zpříjemňujících věcí, naše církevní společenství, celá Církev Kristova, celá příroda, celá Země, celý materiální svět, a dokonce i to, co existuje mimo něj, jako třeba svět matematiky, a tak vděčnost se stává spolu se soucitem, dobrotou, skromností, pokorou, trpělivostí a odpuštěním důležitým a žádoucím životním postojem. Vděčnost, provázená radostí ze spasení a chválením Boha Stvořitele, je tak nedílnou součástí osobnosti Kristova následovníka. Bylo tomu tak v dobách, kdy Nový Zákon vznikal a je tomu tak na přelomu 2. a 3. tisíciletí po Kristu.

Jiří Nečas

Praha, září 2016 (psáno pro Evangeický týdeník Kostnické jiskry)