Zdraví a nemoci
Je to zvláštní pocit, když jako zdravě se cítící pětasedmdesátník mám vzpomínat na to, jaké neduhy mě jako dvacátníka provázely. A tak raději začnu konstatováním, že jsem i v té době byl celkem zdravý. Zvláště různé anginy a nachlazení se mi vyhýbaly, možná i zásluhou otužování (aspoň si to tak vykládala moje "tělocvikářka" Jiřina Adamírová). Se zimním koupáním jsem začal krátce před vánocemi 1964 a skončil 10. prosince 1984 – na své čtyřicáté narozeniny.
K zimnímu koupání venku mě inspirovali kolegové Simona Klímová a Kamil (Luděk) Kučera, kteří chodili v rámci tělocviku plavat do nového komplexu bazénů do Podolí a odtud si přeběhli v plavkách k Vltavě. Byl bych rád jejich příklad následoval co nejdříve, ale musel jsem asi 12 dní čekat, protože jsem měl na noze zinkoklihový obvaz kvůli výronu. A myslím, že to nebyl jediný výron z doby studia.
Ale vrátím se ještě ke studijnímu roku, který jsem začínal na ČVUT. R 1963 mi byl ve Vinohradské nemocnici opakovaně operován sakrální dermoid (kdesi jsem slyšel, že tento podkožní útvar je pozůstatek nenarozeného dvojčete), vždy neúspěšně. Přestalo mě to bavit a po silvestrovských bohoslužbách 1963 jsem se obrátil na člena strašnického sboru chirurga MUDr. Procházku, který mi na poliklinice v lednu ambulantně potřebný zásah udělal, a aby se rána opravdu pořádně zahojila, pomocí tampónů hojení brzdil. Díky tomu jsem nemohl na ČVUT dělat zkoušky, což mi značně usnadnilo rozhodnout se studia elektrotechnického inženýrství zanechat a od r. 1964 se přihlásit ke studiu na MFF.
Rozhodně už před studiem na MFF mě zlobily pod koleny křečové žíly. Jako student 2. ročníku MFF jsem si vyrazil na výlet ze Zbiroha přes Týřov do Roztok u Křivoklátu. Mezi Týřovem a Roztoky mě začaly pod koleny svírat křeče, na štěstí se mi podařilo přebrodit Berounku (silnice, byť velmi málo frekventovaná, je na levém břehu, kdežto turistická cesta a hrad Týřov na pravém); po chvíli mi zastavil motocyklista a odvezl mě do Roztok, odkud jsem jel vlakem domů. Tato zkušenost mě inspirovala, abych šel k lékaři; dostal jsem se – snad to bylo na studentské poliklinice – k MUDr. Hněvkovské (manželka významného ortopeda), která mi předepsala rehabilitaci; ta ovšem byla dost nekompatibilní s rozvrhem hodin ve škole (šlo o 3. ročník), nakonec jsem volil kompromis a oželel přednášky Dr. Milana Marvana z termodynamiky a statistické fyziky. Ony nebyly moc skvělé, přesto mi chyběly, avšak zkoušku jsem zvládl.
Několikrát během studia (a i později, třeba jako otec dvouapůlleté Jitunky a půlroční Petrunky) jsem měl na levé holeni růži. Zarudlá kůže, horečka a asi dvoutýdenní léčba – to se opakovalo několikrát. Jen jednou proběhla léčba během 3 či 4 dnů, a to mě ani lékař neviděl. Bylo to o prázdninách 1968 v Bangoru, kdy lékař podle tetiččina popisu naordinoval lék a terapii, tetička lék vyzvedla a řekla mi, co a jak, a za pár dní bylo dobře. A to vše v rámci National Health Service, tetička nic neplatila (ČSSR měla s Velkou Británií velice dobrou smlouvu o poskytování lékařské pomoci). Velice nepříjemný byl začátek onemocnění růží r. 1967. Ve studijním programu jsme měli možnost si vybrat mezi 3týdenní praxí jako vedoucí na pionýrském táboře a čtyřtýdenní prací na katedře teorie vyučování matematice. Zvolil jsem si to první, k čemuž patřila i práce na přípravě tábora, bylo to u Plané n. Lužnicí. Tam jsem dostal vysokou teplotu (kolem 40 oC, nepamatuji, kdy jindy jsem měl teplotu tak vysokou), cestou do Prahy mě posadili v autobusu úplně dopředu, ale stejně jsem při každém otřesu autobusu cítil bolest těla, bylo mi opravdu moc nedobře. Po příjezdu se z toho vyklubala standardní růže, nicméně mi posloužila jako důvod nejet na pionýrský tábor[1] a pracovat místo toho na katedře – v klidu katalogizovat nějaké knihy.
Růže, kterou jsem dostal v Bangoru, byla v onom roce už druhá. Před tím jsem ji měl někdy v květnu či začátkem června, takže jsem nemohl odjet na vojenské soustředění na konci 4. ročníku a vojenskou přípravu jsem ukončil už jako absolvent MFF po pátém ročníku.
Sennou rýmu jsem měl asi "od nepaměti". Jenže až na letním výcvikovém kursu na Albeři (po 1. ročníku) mě v souvislosti s pěkným kýchacím záchvatem kolegyně Libuška Kulišová (později provd. Kurzveilová) upozornila, že se senná rýma léčí injekcemi – znala je z vlastní zkušenosti, a že se setkala s někým, kdo na tuto diagnózu dostal modrou knížku[2]. V naději, že by tomu tak mohlo být i u mne, jsem se sennou rýmou šel přesní oční lékařku až na alergologii ve Vinohradské nemocnici (doporučení od praktické lékařky jim nestačilo) a tam po několik sezón až do konce studia absolvoval desensibilizaci pylovým alergenem[3]. Když si mě po ukončení studia vojáci předvolali k odloženému odvodu, na základě mého sdělení mě poslali s dotazníkem na alergologii ve Vinohradské nemocnici, kde se mě lékař (u něhož jsem do té doby nebyl) zeptal: "Vám se nechce jít na vojnu?". Na mou kladnou odpověď slíbil mou upřímnost odměnit. Diagnóza, kterou napsal, vypadala dost hrozivě – stále se zhoršující astma. Nicméně šlo o cíl. A tak ze mne byl nevoják.
Když se pak komunistický režim utužoval, někteří držitelé modrých knížek byli voláni k "přezkoumání zdravotního stavu" a často pak museli na vojnu. Toto postihlo řadu teologů. Já jsem byl v době, kdy to hrozilo, asi dost pro úřady nenápadný. Ale to už patří do jiné kapitoly.
Zaměřen na svoje neduhy jsem se nezmínil o studentské poliklinice ve Spálené ulici. Byli tam praktici, zubaři i další specialisté. Praktickou lékařkou pro MFF a pro teology byla MUDr. Helena Kalinová, příjemná paní, která pacienty sice oslovovala pane, slečno, nicméně všem tykala. Většina návštěv kolegyň a kolegů u ní začínala otázkou "Na jakou jdeš zkoušku?" a končila předpisem Acylpirinu, popř. B-komplexu, a k tomu v případě obávané zkoušky neschopenkou umožňující zkoušku odložit. Jiné lékaře jsem navštěvoval nerad, ale k paní doktorce Kalinové jsem chodil rád, nejen pro její vlídnost, nýbrž také pro možnost setkat se s kamarády z teologické fakulty.
[1] Šlo o tábor pro děti zaměstnanců nějaké vysočanské továrny, snad Pragovky. Z důvodů, jež si už nepamatuji, jsem měl jet na jiný běh tábora, než několik dalších kolegů a kolegyň z ročníku. Při stavbě tábora jsem poznal, že vedoucí jejich běhu se snaží tábor vést ve skautském, hodně svobodném duchu, kdežto na mne čekal tábor vedený zcela "socialisticky". A tak jsem důvod "to vzdát" docela uvítal.
[2] Osvobození od vojny ze zdravotních důvodů.
[3] Kvůli senné rýmě mi bylo doporučeno upustit od prázdninového listonošení s tím, že by bylo moudré dělat nějakou noční brigádu. A tak jsem po 4. ročníku zhruba měsíc třídil časopisy na zastřešeném dvoře hlavní pošty. Více o tom, až budu vzpomínat na události roku 1968.