Kdo ze stvoření je naším partnerem?
Jiří Nečas
Asi leckdo
se už setkal s myšlenkovým experimentem, jak by vypadal vesmír, kdyby v něm
byla jen jedna částice, třeba atom či elektron. Nebylo by žádné silové působení
mezi částicemi, částice by neměla možnost své bytí nijak projevit. Bez dalších
částic by vlastně nebylo možno mluvit o její existenci.
V
učebnicích mechaniky se podrobně probírává Keplerův
problém, ve zjednodušené formě pohyb hmotného bodu v poli centrální síly – může
jít o elektron v elektrostatickém poli protonu či třeba o planetu Jupiter v
gravitačním poli Slunce; obecněji pak problém dvou těles, jehož klasickým
příkladem je vzájemný pohyb dvojhvězd. Problém více než dvou těles, mezi nimiž
působí centrální (např. gravitační) síla, analyticky řešit nelze – jde již o
kvalitativně jinou skutečnost.
Tyto
jednoduché fyzikální příklady ukazují, že už sama kvalita existence dokonce
neživé entity je závislá na entitách dalších, s nimiž je v interakci.
Když teď od
objektů zkoumaných v mechanice přeskočíme na druhý konec spektra stvoření, k
živým bytostem, speciálně k člověku, tak skutečnost toho, že to, jakým kdokoli
je, velice závisí na okolí, na všem, s kým a čím nějak interaguje,
je přirozená a samozřejmá. Mé "já" závisí na druhých lidech i dalších
bytostech, závisí na prožitcích přírody a krajiny; právě ve vztahu k druhým
lidem, ke zvířatům, k rostlinám, k celému světu, se toto mé "já"
uskutečňuje. Život, který by v prostředí
spatřoval jen předmětné "ono", by byl prázdný. Plné lidství přijímá
druhé lidi, zvířata, stromy, lesy, hory, řeky, jezera atd. jako ono buberovské "ty", a za tím vším vnímá ono
"Ty", vztahující se ke Stvořiteli, našemu nebeskému Otci, který v
Kristu sestupuje do tohoto světa, k nám lidem (avšak nejen k nám – On skrze
Krista obnovuje celé stvoření). Jeho láska vede k vděčnosti za druhé lidi, za
živou i neživou přírodu – za celý vesmír, za vše to co existuje, se všemi
vztahy a vazbami (i za toho protivného štípajícího komára, který nás učí být
trpělivými a nepřijímat dobrou pohodu jako samozřejmost – i ta je darem).
A tak na
otázku "kdo ze stvoření je naším partnerem?" nám zřetelně a působivě
odpovídá Svatý František ve své Sluneční písni:
Nejvyšší,
všemohoucí, dobrý Pane,
Tvé jsou
chvály, sláva a čest
a každé
dobrořečení.
Chválen buď,
můj Pane,
se všemi svými
tvory,
zvláště pak s
bratrem Sluncem,
který dává
jasný den.
Je krásný, mocně
září.
Vše to má od
Tebe.
Chválen buď,
můj Pane,
sestrou Lunou,
a hvězdami.
Na obloze jsi
je vytvořil
jasné, vzácné a
krásné.
Chválen buď,
můj Pane,
bratrem větrem,
a vzduchem,
a mračny,
a každým
počasím,
jimiž obživuješ
všechny své tvory.
Chválen buď,
můj Pane,
sestrou vodou
Je užitečná, a
pokorná, a vzácná,
a cudná.
Chválen buď,
můj Pane,
bratrem ohněm,
jímž dáváš
světlo do noci.
Je krásný, a
veselý, a mocný,
a silný.
Chválen buď,
můj Pane,
naší matkou
Zemí,
která o nás
pečuje a nás živí.
Dává vzrůst
rozmanitým plodům,
zeleným bylinám
a barevným
květinám.
Chválen buď,
můj Pane,
těmi, kdo pro
Tvou lásku odpouštějí
a snášejí
nemoci a utrpení;
blahoslavení
jsou, kdo činí mír,
ti od Tebe,
Nejvyšší,
získají korunu.
Chválen buď,
můj Pane,
naší sestrou
tělesnou smrtí,
jíž žádný
žijící člověk
nemůže
uniknout;
běda těm, kdo
umírají
ve smrtelných
hříších
blahoslavení
jsou,
kdo budou
zastiženi
při plnění Tvé
nejsvatější vůle,
jimž druhá smrt
neuškodí.
Chvalte a
dobrořečte mému Pánu,
a děkujte Mu,
a služte Mu s
velikou pokorou.
Přel. JNe