Kdo ze stvoření je naším partnerem?

Jiří Nečas

Asi leckdo se už setkal s myšlenkovým experimentem, jak by vypadal vesmír, kdyby v něm byla jen jedna částice, třeba atom či elektron. Nebylo by žádné silové působení mezi částicemi, částice by neměla možnost své bytí nijak projevit. Bez dalších částic by vlastně nebylo možno mluvit o její existenci.

V učebnicích mechaniky se podrobně probírává Keplerův problém, ve zjednodušené formě pohyb hmotného bodu v poli centrální síly – může jít o elektron v elektrostatickém poli protonu či třeba o planetu Jupiter v gravitačním poli Slunce; obecněji pak problém dvou těles, jehož klasickým příkladem je vzájemný pohyb dvojhvězd. Problém více než dvou těles, mezi nimiž působí centrální (např. gravitační) síla, analyticky řešit nelze – jde již o kvalitativně jinou skutečnost.

Tyto jednoduché fyzikální příklady ukazují, že už sama kvalita existence dokonce neživé entity je závislá na entitách dalších, s nimiž je v interakci.

Když teď od objektů zkoumaných v mechanice přeskočíme na druhý konec spektra stvoření, k živým bytostem, speciálně k člověku, tak skutečnost toho, že to, jakým kdokoli je, velice závisí na okolí, na všem, s kým a čím nějak interaguje, je přirozená a samozřejmá. Mé "já" závisí na druhých lidech i dalších bytostech, závisí na prožitcích přírody a krajiny; právě ve vztahu k druhým lidem, ke zvířatům, k rostlinám, k celému světu, se toto mé "já" uskutečňuje. Život, který by v prostředí spatřoval jen předmětné "ono", by byl prázdný. Plné lidství přijímá druhé lidi, zvířata, stromy, lesy, hory, řeky, jezera atd. jako ono buberovské "ty", a za tím vším vnímá ono "Ty", vztahující se ke Stvořiteli, našemu nebeskému Otci, který v Kristu sestupuje do tohoto světa, k nám lidem (avšak nejen k nám – On skrze Krista obnovuje celé stvoření). Jeho láska vede k vděčnosti za druhé lidi, za živou i neživou přírodu – za celý vesmír, za vše to co existuje, se všemi vztahy a vazbami (i za toho protivného štípajícího komára, který nás učí být trpělivými a nepřijímat dobrou pohodu jako samozřejmost – i ta je darem).

A tak na otázku "kdo ze stvoření je naším partnerem?" nám zřetelně a působivě odpovídá Svatý František ve své Sluneční písni:

Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,

Tvé jsou chvály, sláva a čest

a každé dobrořečení.

Chválen buď, můj Pane,

se všemi svými tvory,

zvláště pak s bratrem Sluncem,

který dává jasný den.

Je krásný, mocně září.

Vše to má od Tebe.

Chválen buď, můj Pane,

sestrou Lunou, a hvězdami.

Na obloze jsi je vytvořil

jasné, vzácné a krásné.

Chválen buď, můj Pane,

bratrem větrem, a vzduchem,

a mračny,

a každým počasím,

jimiž obživuješ všechny své tvory.

Chválen buď, můj Pane,

sestrou vodou

Je užitečná, a pokorná, a vzácná,

a cudná.

Chválen buď, můj Pane,

bratrem ohněm,

jímž dáváš světlo do noci.

Je krásný, a veselý, a mocný,

a silný.

Chválen buď, můj Pane,

naší matkou Zemí,

která o nás pečuje a nás živí.

Dává vzrůst rozmanitým plodům,

zeleným bylinám

a barevným květinám.

Chválen buď, můj Pane,

těmi, kdo pro Tvou lásku odpouštějí

a snášejí nemoci a utrpení;

blahoslavení jsou, kdo činí mír,

ti od Tebe, Nejvyšší,

získají korunu.

Chválen buď, můj Pane,

naší sestrou tělesnou smrtí,

jíž žádný žijící člověk

nemůže uniknout;

běda těm, kdo umírají

ve smrtelných hříších

blahoslavení jsou,

kdo budou zastiženi

při plnění Tvé nejsvatější vůle,

jimž druhá smrt neuškodí.

Chvalte a dobrořečte mému Pánu,

a děkujte Mu,

a služte Mu s velikou pokorou.

Přel. JNe