Klimatická změna jako oslovení a výzva
Jiří Nečas
Záplavy, sucha, vichřice a další
extrémní výkyvy počasí nás budou potkávat častěji a budou nás stát víc peněz.
Takto jednoznačně vyznívá zpráva Evropské agentury pro životní prostředí (EEA)
o dopadech klimatických změn na Evropu, která byla zveřejněna v polovině srpna
2004. Víc bude pršet na severu Evropy, naopak na jihu bude sucho, což může
ohrozit zemědělství v některých oblastech. Vlny horka budou častější, což
znamená hrozbu pro lidi s chatrným zdravím. Ledovce budou tát, dokonce až 3/4
ledovců ve švýcarských Alpách zmizí do roku 2050. Také stoupnou hladiny moří -
v posledním půlstoletí stoupala hladina evropských moří o 0,8 až 3 milimetry
ročně. Objevují se nové důkazy o tom, že oteplování posledních padesáti let je
spojeno s lidskou činností a stále akceleruje. Rozsah a tempo klimatických změn
s největší pravděpodobností přesáhl všechny přirozené odchylky klimatu za
posledních víc než tisíc let, píšou autoři zprávy EEA. Tempo globálního
oteplování je nyní téměř 0,2 °C za desetiletí. V Evropě se za sto let průměrná
teplota zvýšila o 0,95 °C a předpovědi hovoří o tom, že v tomto století stoupne
dokonce o 2 až 6,3 °C v závislosti na vývoji emisí skleníkových plynů.
Probíhající klimatická změna je
skutečností. Lze diskutovat o tom, do jaké míry se na ní podílí člověk a do
jaké míry jsou její příčiny v přirozených procesech, které člověk ovlivnit
nemůže. Názory odborníků jsou různé, avšak v naprosté většině se shodnou v tom,
že ani příspěvek člověka, ani přirozené příčiny nejsou zanedbatelné.
V posledních letech minulého
století se častěji než o klimatické změně hovořilo o globálním oteplování. Ze
Slunce dopadá na Zemi ve formě záření ohromné množství energie; část se odráží,
část Země pohltí. Zachování stacionárního tepelného stavu je zajišťováno tím,
že Země přijatou energii zas ve formě tepelného (infračerveného) záření vyzáří
do prostoru. Pro člověka příznivá teplota je udržována díky tzv. skleníkovému
efektu, který záleží v tom, že část vyzařovaného infračerveného záření je
zachycena atmosférou. Na skleníkovém efektu se podílí řada komponent atmosféry;
mezi nimi je i oxid uhličitý. Významnou příčinou změny klimatu je růst jeho
podílu v atmosféře, který je zřejmě důsledkem lidmi iniciovaných spalovacích
procesů. S tím roste i podíl atmosférou pohlcovaného tepelného záření, roste
tak množství energie v atmosféře, jehož nejjednodušším projevem je růst
průměrné teploty - proto globální oteplování. Větší množství energie v
atmosféře se může projevovat i jinak, např. jako kinetická energie proudícího
vzduchu; různých katastrofických jevů souvisejících s nebezpečně rychlým
prouděním vzduchu skutečně přibývá.
Země se otepluje - tedy roste
průměrná teplota. To je alarmující skutečnost, přestože hodnoty jejích
přírůstků za rok či i desetiletí jsou mnohem menší než je denní či roční
amplituda teplot; při úvahách o klimatické změně v důsledku větší absorpce
infračerveného záření v atmosféře je třeba uvažovat i místní variabilitu
teploty; i ta výrazně převyšuje (roční či dekádní) přírůstek průměrné hodnoty.
Většina modelů naznačuje, že při růstu průměrné roční teploty Země se bude
zvětšovat místní i časová variabilita teploty, změní se rozložení i intenzita
větrů, vlhkosti, srážek apod. Místy může dojít i k zlepšení úrodnosti, avšak v
globálním měřítku probíhající klimatická změna vede k jejímu zhoršení. Podobné
tvrzení platí obecně o životních podmínkách.
Není jednoduché probíhající změnu,
týkající se nesmírného množství parametrů a indikátorů, jednoduše a výstižně
vyjádřit. Jedním z nepochybných ukazatelů je právě rostoucí podíl oxidu
uhličitého v atmosféře. Stojí za to tuto skutečnost konfrontovat s modely
ukazujícími, že Země bez života by měla mnohem větší podíl CO2 v atmosféře, než
tomu je při existenci života. Růst podílu tohoto plynu v atmosféře je zřejmě
antropogenní, může za něj člověk. Nelze se vyhnout otázce, zda zde nedostáváme
kvantitativně vyjádřitelné varování o tom, že svou činností (spalováním
fosilních paliv, zejména v energetice a dopravě) působíme proti (lidskému,
živočišnému) životu.
Shodněme se na těchto tezích:
a) Klimatická změna probíhá,
b) Člověk se na ní v nezanedbatelné míře podílí,
c) Klimatická změna znamená zhoršení životních podmínek
pro člověka (a nejen pro něho).
Jak na tyto skutečnosti má člověk
reagovat? Nabízejí se v podstatě čtyři možnosti:
1. Nedělat nic;
2. Změnu kompenzovat uměle nastartovanými kompenzačními
procesy;
3. Omezit činnosti, které změnu vyvolávají, popřípadě k ní
přispívají;
4. Naučit se ve změněných klimatických podmínkách žít.
První možnost, nedělat nic, je
snad ve všech etických systémech nepřijatelná; pro křesťana či Žida je v ostrém
rozporu s posláním člověka uvnitř stvoření. Lze říci, že by to byla zrada
lidství.
Druhá možnost je jak z
vědecko-technického, tak i z etického hlediska neuskutečnitelná. A i kdybychom
vyvinuli příslušné prostředky a dokázali se jako lidstvo na jejich užití
sjednotit, vždy při tak mohutném zásahu by zde bylo značné riziko nežádoucích
nepředvídaných či dokonce nepředvídatelných efektů. Šlo by tak o porušení
všeobecně přijímaného principu předběžné opatrnosti (PPO) 1.
Naproti tomu třetí možnost je s
PPO v souladu. Uskutečňovat takováto omezení je nutné, avšak nikoli
dostačující. Problémem je lidská neochota něco změnit ve svých nárocích a
návycích.
S klimatickou změnou se musíme
naučit žít. Vzhledem k rostoucí vzácnosti pitné vody i úrodné půdy (ano, té
půdy, jíž se dnes tak bezostyšně plýtvá) je nezbytné začít si vzácných zdrojů -
Božích darů - opravdu vážit, hospodařit s nimi a šetrně s nimi nakládat.
Tyto skutečnosti musí jednotlivci
i lidská společenství vzít za své - je to nutné k tomu, aby život na zemi v té
formě, v níž zahrnuje i život lidský, nespěl k zániku. Je nutná koordinace akcí
na všech úrovních. Je nutná změna jednání, myšlení, vnímání skutečnosti; úvahy
o podmínkách lidské existence na Zemi tak směřují k nezbytnosti pokání.
Probíhající změna klimatu k němu přímo vyzývá. Může být Božím hlasem,
zřetelným, avšak přesto od většiny lidí zůstávajícím bez odezvy. Ježíšovy
požadavky směřují k přivlastnění uvedené třetí a čtvrté možnosti reakce člověka
na vývoj klimatu. Jeho etika není iracionální, nýbrž plně racionální a život
podporující; postihuje nepoměrně hlubší souvislosti než jednání založené na
dnešním kultu mamonu. Při tom nejde jen o individuální změny; konec konců
modelový příklad pokání Ninivanů z Jonášovy knihy svědčí o kolektivním přijetí
změny jednání - s králem na čele.
Člověk, který ví o Hospodinu, může
události vnímat jako Boží řeč. Na rozdíl od biblických svědků dnes máme Písmo
jako možný korektiv, měřítko, a tak jsme na tom lépe než biblické osobnosti.
Můžeme vnímat skutečnost ve světle poznání Boha a v událostech hledat a
nacházet Boží hlas. Věříme, že existuje aktivní interakce mezi člověkem a
Bohem. Člověk se modlí a Bůh odpovídá - třeba prostřednictvím různých událostí
a procesů. Bůh může hovořit a hovoří i prostřednictvím klimatické změny, která
bourá scestný, evangeliu odporující hodnotový systém naší civilizace
materiálního přebytku a vede k zamyšlení nad celým naším ekonomickým systémem,
který je pro nás zdrojem pohodlí a poměrně jednoduchého života. Je pravda, že
lepší ekonomický systém zatím neznáme, což však neznamená, že bychom o něj
neměli usilovat. V naší části Evropy máme špatné zkušenosti z komunismu. To
ovšem neznamená, že bychom se měli uzavřít vůči Božímu oslovení, vůči výzvě k
pokání, ke změně. Současný stav světa je výzvou k aktivitě. Nový ekonomický
systém musí někdo vytvořit. Pro jeho tvorbu musí vznikat "podhoubí".
Jako křesťané můžeme stavět na Kristu a nemusíme se potácet v relativnosti
dobového uvažování. Buďme tedy zdravě kritičtí k současným ekonomickým
paradigmatům, která jsou skutečně lživá. Nemusíme/nemáme/nesmíme se klanět
Baalovi (lžibohu) HDP 2 a jeho růstu. Máme nést poselství o pravém
Bohu, o naději v Kristu, a nikoli v růstu HDP. Evangelium dává sílu být jinými,
postavit se proti lži. Je třeba nést je do současného světa, v němž probíhá a
svými důsledky hrozí klimatická změna. Bůh Stvořitel nastavil fyzikální
parametry tak, aby se uskutečnil zázrak života. Dal člověku určité poslání a
vybavil ho schopnostmi, aby je mohl plnit. Lze tak mluvit o spolupráci mezi
člověkem a Bohem 3. V jejím
rámci je na člověku definovat a nastavit vhodné sociálně ekonomické parametry.
Úkol je to velký. Abychom jej mohli plnit, jsme voláni k pokání, pokoře, úctě k
druhým a spolupráci s nimi.
Poznámky
1 Je třeba přijmout vhodná opatření
k ochraně životního prostředí s ohledem na budoucnost i tehdy, není-li
dostatečně vědecky prokázána souvislost mezi příčinou a možným dopadem.
Nedostatek informací, daný aktuální úrovní vědeckých a technických znalostí,
nesmí vést k odsunutí efektivních a přiměřených akcí, které mohou zabránit
hazardu.
2 Hrubý domácí produkt, ekonomický
ukazatel, jehož růst považují mnozí liberální ekonomové za nejvyšší cíl
lidského snažení
3 Srov. Houghton, J.: Globální
oteplování. Praha, Academia 1998, s. 140-141.