Václav Klaus:
Modrá, nikoli zelená planeta
Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?
Recenze
Tuto knihu letos v květnu v příjemné, atraktivní úpravě vydalo nakladatelství Dokořán. Díky jejímu rozsahu i autorově osobnosti jí jistě nehrozí, že skončí nepřečtena někde – třeba i na předním místě – v knihovně. Při jejím čtení však lze prožívat více rozpaky a zklamání, než ony pozitivní pocity vyvolané vnější úpravou. Že v ní půjde především o polemiku s environmentalisty (tj. s lidmi angažujícími se pro životní prostředí; autor se vyhýbá jejich někdy nevhodně používanému označení "ekologové"), se čekalo již před jejím vydáním, avšak ta zde nejednou opouští prostor věcných argumentů a sklouzává do ideologicko-politické roviny.
Ve vědě i v jejích aplikacích se běžně setkáváme s určitými zjednodušujícími idealizacemi, ať již vzniklými historicky, či vytvořenými z metodických důvodů. Víme, že Země je kulatá. Nicméně turista bez problému používá mapy, do nichž se tato skutečnost vůbec nepromítá. Je však třeba ji vzít v úvahu, až když se zobrazuje větší část zemského povrchu, což ovšem turista nepotřebuje. Takovou idealizovanou teorií je Newtonova mechanika, která přestává platit při velkých rychlostech a při velmi malých vzdálenostech a pomocí níž bez dalších předpokladů nevysvětlíme skutečnost, že procesy v reálném světě nelze obrátit – kouř se nebude "vcucávat" do komína, z mrtvé kočky se nestane živá kočka; takovou idealizovanou vědní disciplínou je i klasická ekonomie se svou představou neomezeného prostoru k růstu a řadou dalších předpokladů, které v dnešním světě již zdaleka nejsou splněny. Autor se na svět a jeho stav přesto dívá právě prostřednictvím této teorie. Do svých úvah tak nepromítá skutečnost, že zákony přírody (které my lidé stále poznáváme, avšak v plnosti je neznáme a znát nebudeme) jsou platné obecně, tedy podléhá jim i ekonomická činnost.
V. Klaus v knize polemizuje především s těmi, kdo varují před klimatickou změnou a upozorňují na to, že s velikou pravděpodobností je aspoň z části důsledkem lidského počínání. Základní východisko vidí v časových řadách naměřených hodnot přehlížeje při tom omezené možnosti jejich extrapolace (prodloužení do budoucnosti). Jako příklad demagogické úvahy uveďme autorovo (převzaté) tvrzení, že člověk vlastně vypouští do vzduchu méně oxidu uhličitého než dříve: úhrnně ho sice více je, avšak na hlavu ho více nepřipadá; takováto úvaha opomíjí to, že pro procesy při povrchu Země je podstatné celkové množství vypouštěného plynu; Zemi nijak nepomůže, podílí-li se na tom více lidí.
Těžko říci, zda jde o nepochopení podstaty vztahu tvorby oxidu uhličitého při spalování a jeho absorpce v různých procesech či o snahu za každou cenu najít nedůslednost v uvažování environmentalistů, když v knize je ve vztahu k produkci tohoto plynu odmítán rozdíl mezi spalováním biomasy, vytvořené fotosyntézou v současnosti (ať již jde o řádově měsíce u energetických bylin, či třeba i desítky let u dřevin) a spalováním uhlí, ropy či zemního plynu vytvořených v prehistorii Země v době, kdy složení zemské atmosféry i poměry na povrchu planety byly takové, že v nich život podobný životu lidskému nemohl existovat.
Redukcionistické Klausovo uvažování, formované představou, že každou hodnotu lze vyjádřit penězi, se promítá do jeho přístupu k budoucnosti, již vnímá a hodnotí prostřednictvím diskontování (tedy vlastně podstaty úrokování), a tím ji znevažuje (čím vzdálenější budoucnost, tím jí přikládá menší váhu), i do odmítání principu předběžné opatrnosti1 s tím, že jej vždy lze nahradit vhodnou aplikací metody nákladů a výnosů. S tímto sebevědomým odmítáním opatrnosti kontrastuje to, že nedostatek pokory vytýká environmentalistům.
Kniha ignoruje existenci jiných hodnot než těch, s nimž pracuje tradiční ekonomie. Lidský život situuje jen do materiální dimenze, homo sapiens (člověk rozumný) se redukuje na homo oeconomicus (člověk ekonomický). Bohatství života vidí jen v materiálním bohatství. Při jejím čtení si čtenář možná až s určitou nostalgií připomene bohatství lidských hodnot zdůrazňovaných Josefem Vavrouškem2 či životní vertikálu nejednou zmiňovanou Václavem Havlem. Klausovo zúžení života je pro dnešní dobu asi hodně charakteristické.
Závěrem bych se rád krátce zastavil u autorova pojetí svobody, uvedené v podtitulu knihy. Považuje ji za velice vysokou hodnotu. Neuvádí její výstižné vymezení, avšak z kontextu je zřejmé, že ji umisťuje do svého neskutečného neomezeného prostoru, takže se z ní vytrácí dimenze odpovědnosti, a tedy i nutného ohledu k druhým lidem a respektu k jejich potřebám – a jejich svobodě.
Přes kritické připomínky považuji přečtení Modré, nikoli zelené planety za užitečné. Autorův horizontální pohled na skutečnost by měl čtenáře - křesťana vést k uvažování o tom, kde leží pravé hodnoty a jak Ježíšův hodnotový systém je diametrálně odlišný od toho, který dnes svět běžně přijímá a kterému nepatří budoucnost (byť autor tvrdí opak). A tak připojuji doporučení po přečtení Modré, nikoli zelené planety přečíst si z Matoušova evangelia Kázání na hoře a přemýšlet o něm, o trvalém pokladu, o neslučitelnosti služby dvěma pánům, o úloze Ježíšových učedníků.
Jiří Nečas
Květen 2007 (pro Českého bratra)
1 Princip (zásada) předběžné opatrnosti (Vorsorgeprinzip, precautionary principle) je rozhodovací pravidlo, podle něhož je nutno přijmout vhodná opatření s ohledem na budoucnost, tj. i tehdy, není-li ještě dostatečně vědecky prokázána souvislost mezi příčinou a možným dopadem. Nedostatek informací, daný aktuální úrovní vědeckých a technických znalostí, nesmí vést k odsunutí efektivních a přiměřených akcí, které mohou zabránit hazardu.
2 Viz např. Vavroušek, J.: Hledání možnosti trvale udržitelného rozvoje. Křesťanská revue, 62 (1995), č.2. Vavruškovým úvahám o hodnotách věnujeme někdy v budoucnu Zelené okénko.
====================================================================
V nakladatelství Dokořán loni vydaný Skeptický ekolog B. Lomborga dostal drobnějšího, útlejšího, širšímu publiku určeného sourozence. Ve své knize, která vyšla letos v květnu, Václav Klaus vyjadřuje nesouhlas s názory běžně zastávanými environmentalisty (tj. s lidmi angažujícími se pro životní prostředí; autor se vyhýbá jejich někdy nevhodně používanému označení "ekologové") a při tom často opouští prostor věcných argumentů a sklouzává do ideologicko-politické roviny.
V knize o 164 stránkách po předmluvě následuje 7 kapitol:
1. Vymezení problému;
2. Zdroje, jejich vyčerpatelnost a nezastupitelná úloha cen;
3. Efekt bohatství a technického pokroku;
4. Diskontování a časové preference;
5. Analýza nákladů a výnosů, nebo absolutismus principu opatrnosti;
6. Jak je to s globálním oteplováním v realitě;
7. Co dělat.
Následuje poměrně obsáhlý seznam použité literatury a za ním tři přílohy:
1. Odpovědi na otázky Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu, Výboru pro energii obchod, týkající se problematiky lidského působení na globální oteplování a klimatické změny;
2. Křečovitá reakce ekologických aktivistů (zde Klaus pozitivně reaguje na vydání Lomborgova Skeptického ekologa);
3. Náhrada Elektrárny Temelín větrnými elektrárnami (jednoduchá argumentace pro její praktickou neuskutečnitelnost).
V první kapitole autor zdůrazňuje, že jde o lidskou svobodu (nevymezuje však, co svobodou rozumí). Environmentalismus považuje za metafyzickou ideologii, která nemá nic společného s přírodními ani společenskými vědami. Vadí mu, že environmentalisté chtějí měnit člověka, jeho hodnoty a uspořádání společnosti (byť na jiném místě připomíná, že dějiny celé planety jsou dějinami změn). Tvrdí, že dnešní liberálové největší ohrožení svobody a demokracie už nevidí v socialismu, nýbrž v environmentalismu.
Druhá kapitola je jednoznačným odmítnutím Meadowsových Mezí růstu. Za chybný považuje autor názor, že by civilizačního pokroku bylo dosahováno za cenu vyčerpávání zdrojů; naopak tvrdí, že "zásoba zdrojů se zvětšuje spolu s naší zásobou vědomostí". Připojuje se k názoru Juliana Simona, že "konečným zdrojem" není nikdo jiný než člověk, jeho úsilí a invence. Svůj antropocentrismus promítá do teze, že "nejsou žádné, bez člověka existující zdroje", k níž připojuje omezený pohled tradičního ekonoma, že neexistuje žádná, bez cen definovaná potřeba zdrojů. Vidění světa skrze peníze spolu s představou potenciálně neomezeného prostoru, neomezených zdrojů a neomezených absorpčních schopností prostředí prostupuje celou Klausovou knihou.
Pro úvahy o budoucnosti považuje za nezbytné brát v úvahu "důchodový efekt" (income effect) a efekt technického pokroku. Ve třetí kapitole zdůrazňuje ohromnou změnu způsobu života za uplynulých 75 let (podle T.C.Schellinga, za období 1920-1995) a pod jejím zorným úhlem považuje za fatálně chybné dívat se v takovémto časovém horizontu vpřed s představou dnešních technologií a dnešního bohatství. Vyjadřuje zde svou "víru", že společnost budoucnosti bude nepoměrně bohatší než současná. Třetí kapitolu končí tezí, že bohatství a technický pokrok ekologické problémy nejen nevytvářejí, nýbrž je dokonce řeší.
Nazírání budoucnosti je věnována i čtvrtá kapitola, v níž jde o to, že "budoucnost je 'menší' než přítomnost" (tedy zřejmě 'méně významná'), přičemž jejich vztah je kvantifikován pomocí diskontní míry. Kritizuje zde Bursíkovo pojetí mezigenerační spravedlnosti – se zdůvodněním, že Bursík v něm vychází z prakticky nulové diskontní míry. Autor skutečně chce celou realitu vnímat prostřednictvím pojmů světa financí!
Projevuje se to i v páté kapitole, kde staví v ekonomické praxi používanou analýzu nákladů a výnosů do kontrastu s environmentalisty vysoce hodnoceným principem (předběžné) opatrnosti1. Místo možného zajímavého porovnání těchto dvou rozdílných přístupů k zahrnutí neurčitosti do rozhodování zde text knihy sklouzává k nejrozmanitějším výtkám na adresu environmentalistů, od snad oprávněných ke zcela neoprávněným (odmítá rozdíl produkce oxidu uhličitého ze spalování biomasy na straně jedné a spalováním fosilních paliv na straně druhé).
Vyvrcholením knihy má zřejmě být šestá kapitola, věnovaná klimatu, k němuž je zaměřena kniha jako celek. Obsahuje řadu odkazů na literaturu, zřejmě dost tendenčně vybíraných. Autor klimatickou změnu redukuje na zvýšení průměrné teploty, o němž tvrdí, že je zanedbatelné. Neporovnává možné změny regionálních průměrných teplot se změnou této hodnoty v planetárním měřítku. Mimo jeho zájem zůstává složitý komplex zemských regulačních mechanismů, které se týkají kromě jiného i teploty na zemském povrchu a obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Uvádí zde závěry "Nezávislého shrnutí pro politiky" (Independent Summary for Policemakers), připraveného letos mezinárodním týmem vědců pro vancouverský Fraser Institute (jako určitý "protipól" varovně laděných zpráv o klimatické změně).
Hned na začátku poslední kapitoly naznačuje autor svou stručnou odpověď na otázku "co dělat": nic, tedy nic zvláštního. Za nejdůležitější faktory pro péči o životní prostředí považuje technický pokrok a bohatnutí společnosti. Píše, že sám je pro neenvironmentalistickou politiku ochrany životního prostředí, podobně jako je pro sociální politiku bez socialistů. (Zde se už hodně uchyluje od nadstranického pohledu, který k úřadu prezidenta patří.) Vycházeje z negativních zkušeností získaných za komunismu varuje před velikášstvím, neskromností a nepokorou. To je jistě oprávněné, avšak působí to přinejmenším nepřesvědčivě v knize, jíž se od začátku do konce vine nepokora před fungováním regulačních mechanismů Země, neskromnost promítnutá do vize neustálého růstu bohatství a velikášství představy univerzální platnosti tradičních ekonomických pouček bez nutnosti dalšího poznávání přírody. Jako hodnotu, o niž je třeba a stojí za to usilovat, zdůrazňuje svobodu, přičemž ani zde se čtenář nedoví, co autor svobodou rozumí.
Václav Klaus se v knize dívá na předkládanou problematiku úzkým pohledem klasické ekonomie, jejíž poučky, platné v jakémsi idealizovaném světě, aplikuje daleko za oblast, v níž je idealizace přípustná. Jde především o představu potenciálně neomezeného prostředí s neomezenými zdroji (konkrétní komodity se sice mohou vyčerpat, avšak podle autora stačí lidská invence, a vždy se nějaká dobrá substituce najde) a s univerzálně platnými lineárními zákony a o absolutizaci peněžního vyjádření. Neuvědomuje si, či si nechce připustit, že veškero lidské počínání na Zemi podléhá přírodním zákonům, které známe jen zčásti, které dále a hlouběji poznáváme, avšak nikdy plně znát nebudeme. Tato pokoru postrádající představa hotovosti našeho poznání (téměř se redukujícího do pouček klasické ekonomie) se promítá i do odmítání principu předběžné opatrnosti. Je škoda, že tam, kde jej zmiňuje (podobně jako i na mnoha dalších místech knihy), místo tezí k diskusi se nechává unést svou averzí vůči těm, kdo se pro životní prostředí či pro přírodu angažují a při tom kritizují koncept lineárního neomezeného světa klasické ekonomie. Porovnat analýzu nákladů a výnosů s jejím často násilným použitím pravděpodobnostního rozložení tam, kde pro pravděpodobnostní ohodnocení možných stavů nejsou podklady, a jde tedy o skutečnou neurčitost, s důsledným aplikováním principu předběžné opatrnosti přihlížejícím k někdy opomíjené skutečnosti, že rozhodnutí "nic nedělat" může znamenat třeba i katastrofu, by mohlo být velice zajímavým námětem pro diskusi a případně posloužit k hledání dobrého řešení pro příslušné rozhodovací situace.
Kniha ignoruje existenci jiných hodnot než těch, s nimž pracuje tradiční ekonomie. Lidský život situuje jen do materiální dimenze, homo sapiens (člověk rozumný) se redukuje na homo oeconomicus (člověk ekonomický). Bohatství života vidí jen v materiálním bohatství. Při jejím čtení si čtenář možná až s určitou nostalgií připomene široké spektrum lidských hodnot zdůrazňovaných Josefem Vavrouškem či životní vertikálu nejednou zmiňovanou Václavem Havlem.
V knize se hodně píše o svobodě, avšak vymezení tohoto pojmutím chybí, byť se vyskytuje dokonce v podtitulu knihy. Autor o ní zřejmě uvažuje v kontextu svého potenciálně nekonečného světa, v němž by bylo možno existovat tak, aby jeden na druhého nebral ohled a při tom ho nijak neomezoval. Náš svět však je konečný, omezený2, a vzájemná interakce mezi lidmi nutná, je součástí plného lidství. Ke svobodě nutně patří i odpovědnost, s níž souvisí i sdílení s druhými lidmi; bez něho by se život stával prázdným a plochým.
Přes své kritické připomínky považuji přečtení Modré, nikoli zelené planety za přínosné. Lze se jí nechat inspirovat k prospěšnému přemýšlení o různých věcech. Některé výtky environmentalistům mají racionální základ. Autorův svým způsobem deprimující pohled na skutečnost, zploštěný jen do horizontální roviny, může čtenáře vést k poznání potřeby vykročit za hranice takového redukovaného světa a hledat opravdový smysl bytí, a tak se orientovat k životní vertikále, v níž se teprve uskutečňuje plný lidský život a která přesahuje tento rozumem a smysly poznávaný svět. I když je kniha psána zřetelně z materialistické pozice, může čtenáře – křesťana povzbudit k větší křesťanské horlivosti, k následování Krista, k pohledu na svět skrze Kázání na hoře, k trvalým hodnotám, které neničí mol ani rez a zloději nevykopávají ani nekradou (Mt.6.19-20).
Jiří Nečas
Květen 2007 (pro Universum)
1 Princip (zásada) předběžné opatrnosti (Vorsorgeprinzip, precautionary principle) je rozhodovací pravidlo, podle něhož je nutno přijmout vhodná opatření s ohledem na budoucnost, tj. i tehdy, není-li ještě dostatečně vědecky prokázána souvislost mezi příčinou a možným dopadem. Nedostatek informací, daný aktuální úrovní vědeckých a technických znalostí, nesmí vést k odsunutí efektivních a přiměřených akcí, které mohou zabránit hazardu.
2 Konečnost a omezenost prostoru se projevuje stále více, a to nejen jako důsledek růstu počtu obyvatel, nýbrž i – a především – jako projev procesu globalizace, výrazně podpořený i "zmenšováním" Země způsobených růstem rychlosti dopravy. Technický pokrok tak vede ke zdůraznění konečnosti a omezenosti.