Kristus boří přehrady

Vst.:            Gal.3.26-29a

Čt.:             Dt.7.1-11

Text:            Ef.2.8-18

Závěr kázání:    J.10.7-9,11,14-16 kr.

Závěrečné slovo: Kol.3.12-17,

                 Zj.22.21 kr.

Čtený text z Deuteronomia je jedním z dokladů, jak důležité bylo pro sz Izrael žít v oddělenosti od ostatních národů. Na tuto skutečnost ukazují i četná místa v NZ. Známý je příběh o prolomení této izolovanosti, když byl Petr povolán k pohanskému setníku Corneliovi, aby mu pověděl o Kristu. V 10. kapitole Skutků nacházíme poměrně podrobné líčení této významné události, jíž se otevírá nová skutečnost v historii Božího lidu. Navzdory jasnému svědectví, které o ní podal Petr Jeruzalémskému sněmu – čteme o tom v 15. kapitole Skutků – v praxi stále jakási hráz mezi křesťany ze Židů a křesťany z pohanů, tedy z ostatních národů, přetrvávala. K tomu křesťané z Židů si přivlastňovali určitý pocit nadřazenosti. Boření této hráze je jedním z důležitých témat apoštola Pavla. Jeho misijní, kazatelskou i učitelskou činností prostupuje Ježíšova prosba z velekněžské modlitby [J.17.20,21].

Ona bariéra mezi těmi, kdo se narodili jako Židé, a těmi, kdo měli pohanský původ, nebyla v první církvi jedinou. S bolestí a lítostí píše Pavel do Korintu [1.Kor.1.10-13a]. Různice v korintském sboru jsou projevem a důsledkem hříchu. # Poselství známého mythického příběhu o stavbě věže v Babel (Gn.11.1-9)  hovoří o vzniku jazykové bariéry, o ztrátě možnosti dorozumět se jako o důsledku hříchu, jímž zde byla především nebetyčná pýcha. Hřích Adama a Evy v zahradě Eden byl příčinou vzniku bariéry mezi člověkem a Bohem. Hřích vytváří bariéry mezi lidmi. Hřích vytváří bariéry mezi člověkem a ostatním stvořením: člověk ve své pýše a samolibosti ztrácí vědomí sounáležitosti s přírodou a závislosti na ní a stává se tak sebedestruktivním druhem; ve svém sobectví a bezohlednosti staví hráze, které se mu mohou stát fatálními.

=>Rozdělení prvních křesťanů na ty, kteří mají židovský původ, a na ty, kdo jej nemají.

=>Vytváření různých skupin v Korintě.

==A nemůžeme při tom nemyslet na to, jak to s křesťany a s křesťanstvím vypadalo v průběhu dějin. Nemůžeme nemyslet na bariéry, které existují dnes. Ač se v různých církvích a společenstvích křesťanů hlásíme k témuž Kristu, ač věříme a vyznáváme, že se pro nás obětoval, ač z Písma víme, jak Mu na skutečné jednotě učedníků záleželo a záleží, neumíme společně přijmout pozvání k Jeho stolu, argumentujíce tím, že nejprve musíme prohlubovat systematickou teologii, podrobně si vysvětlit své teologické pohledy, přiblížit je, a pak ... pak jednou se třeba i necháme Kristem společně pozvat. Ono "pak" však může znamenat, že už bude pozdě. Nedovedu si představit, jak sloučit odmítání společného přístupu ke Stolu Páně se známým Ježíšovým podobenstvím o vinném kmeni. A ony ratolesti na vinném kmeni jsou každá jiná, avšak tvoří s kmenem jeden organismus, jeden fungující celek.

Kristus chce, abychom byli jedno. Kristus boří hranice. To však neznamená, že by vše mělo vplynout do beztvaré šedi. V podobenství o pšenici a plevelu či v podobenství o posledním soudu jde nakonec o jasné rozdělování, o skutečnou hranici mezi dobrem a zlem, o hranici, která existuje a jejíž role přesahuje pozemské záležitosti, avšak již my lidé nejsme s to přesně vytyčit a ani k tomu nejsme kompetentní; nemáme soudit druhé lidi, zato však jsme vyzýváni k tomu, abychom se každý sám za sebe postavili nekompromisně proti zlu, abychom stáli pevně na Kristově straně, na straně dobra, lásky, spravedlnosti a míru.

Žeň je mnohá, ale dělníků málo (Lk.10.2), říká Pán Ježíš. Umělé přehrady, často udržované lidskou ješitností a malostí, potenciál dělníků ještě oklešťují. Ježíš mezi svými učedníky zbořil přehrady, které mezi nimi byly podle jejich původu [Kol.3.11]. To však neznamená, že by všichni Jeho učedníci měli být stejní. Naopak, jak vyjadřuje apoštol Pavel svým příměrem o různých údech jednoho těla či výkladem o rozmanitosti obdarování.

# Následující příměr by možná mohl někoho tvrdě antropocentricky uvažujícího pohoršit; poněvadž však věřím, že je nám vlastní teocentrický pohled, že si uvědomujeme, že Bůh miluje celé své stvoření, dovolím si jej použít. V dobách mého dětství bylo běžné, že v zoologických zahradách jednotlivé živočišné druhy měly své výběhy či klece, a tak žily v nepřirozené izolaci od ostatních. Dnes se stále častěji nechává spolu pohromadě více druhů, které společně prostor sdílejí a vytvářejí tak jakési svým způsobem přirozené společenství. V tomto smyslu v Čechách došla nejdále královédvorská zoo svou Safari, kde se život zvířat nejvíce blíží skutečnosti ve volné přírodě. Do řešení zoologických zahrad se prosazuje obohacující motiv diversity, rozmanitosti.

My lidé jsme různí. My křesťané jsme různí. To neznamená, že by mezi námi musely být ploty. To však ani neznamená, že kvůli rušení plotů bychom museli být stejní. Belgický nositel Nobelovy ceny Ilya Prigogine ukázal, že právě rozdílnost, nerovnováha je základní podmínkou života. Kdyby neexistovala aktivní energetická nerovnováha v systému Slunce - Země, kdyby zde byla bariéra znemožňující uplatnění této nerovnováhy, nebylo by na Zemi života. Rozmanitost a rozdělování bariérami stojí proti sobě. Bariéry zabraňují životodárnému uplatnění rozmanitosti. Rozmanitost teologických názorů a pohledů, pokud se uplatňuje v lásce a vzájemném porozumění, vede k hlubšímu pochopení Písma, k hlubšímu prožívání Boží lásky a celého mystéria stvoření a spasení. Naproti tomu nejrůznější fundamentalismy, které kolem sebe stavějí neproniknutelné hráze a uzavírají se před jakýmkoli odlišným pohledem, zabraňují růstu, zabraňují cestě dále, výše či hlouběji, uzavírají se před životodárným působením Ducha sv. # Kristus universalitou své oběti boří hranice a popírá smysl jejich existence.  "Potom už není Řek a Žid, obřezaný, a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný, ale všechno a ve všem Kristus", píše Pavel do Kolosis (Kol.3.11). Díky tomu se otvírá nový prostor pro vzájemné sdílení a obohacování se. Je to velký dar. Zamysleme se, zda my různými předpisy či ustanoveními nebudujeme zbytečné a nežádoucí bariéry mezi lidmi, mezi křesťany, mezi bratry a sestrami, a tak nezabraňujeme působení Božího Ducha. Známý verš J.3.8 "Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha" bychom mohli také číst "Duch vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha". A Pavel píše do Korintu: Kde je Duch Páně, tam je i svoboda (2.Kor.3.17).

Pán Bůh koná stále své tvůrčí dílo. Může k tomu použít i rozmanitosti našich lidských idejí a pohledů. Pro mne, jako asi pro většinu západních křesťanů, je východní křesťanské myšlení poněkud vzdálené a z něho vycházející bohoslužba málo oslovující. Přitom však si s vděčností uvědomuji, jak pravoslavné # až mystické vnímání celistvosti stvoření přineslo zhruba v posledních dvou či třech desetiletích obohacení západnímu teologickému myšlení, jak tento vliv obohatil nejen katolickou i protestantskou teologii stvoření, nýbrž i naše myšlení a přístup ke světu.

Určité bariéry, které byly kolem sz Izraele vytvářeny a udržovány, sloužily jako ochrana před nežádoucími pohanskými vlivy. Staly se tak jakousi pomůckou pro udržování věrnosti Hospodinu. Byly vytvořeny kvůli lidskému hříchu. Pán Ježíš Kristus přišel na svět, aby sňal břemeno hříchu i s jeho důsledky. Přišel bořit bariéry. Po svém nanebevstoupení seslal na zem Ducha sv. V síle a moci Jeho Ducha jeho učedníci mohou být chráněni před nežádoucími vlivy. "Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost", píše apoštol Pavel galatským křesťanům (Gal.5.16). V síle Ducha sv. si lze přivlastnit Pavlovo slovo [Ef.5.6,7]. V síle Ducha sv. se lze postavit proti moci zla [Ef.6,10-12]. Ploty nejsou třeba, vzniká nový prostor pro život, pro uplatňování rozmanitosti v lásce. Kristus, Dobrý Pastýř, je pastýřem všech. [J.10.7-9,11,14-16 Kral.].