Víra

Den Země – Nejsv. Salvátor

Žd.11.1-8 (B21)

1  Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.

2  Díky ní naši předkové došli u Boha uznání.

3  Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného.

4  Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého (neboť Bůh přijal jeho dary), a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.

5  Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: "zmizel, neboť ho Bůh vzal." Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence

6  a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.

7  Vírou Noe, varován o tom, co ještě nebylo vidět, v Boží bázni postavil archu, v níž se zachránila jeho rodina. Tak zahanbil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je z víry.

8  Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu.

¿Co je křesťanská víra? Lidé často i sami sebe klasifikují na věřící a nevěřící. Tato klasifikace však nemusí být v souladu s biblickým pojmem víra. A vůbec není naší lidskou věcí se takovým tříděním lidí zabývat. Víra rozhodně neznamená nějaký filozofický názor či třídu filozofických názorů. Jde v ní o daleko více než o pouhý teismus, tedy o přesvědčení o Boží existenci. Co víra je, nám přibližuje čtený text z listu Židům. ● Přirozeně, že křesťanská víra zahrnuje skutečnosti, které tento hmotný svět přesahují, a tak se do materialistického světového názoru prostě nevejde. Víra tedy má i svou filozofickou stránku. Připomíná ji čtený 3. verš z 11. kapitoly listu Židům: Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného. ● Ale víra je daleko více než filozofie. Nese s sebou určitý způsob vidění světa. ●  Pro nás možná ne zcela názorné příklady Abelovy a Enochovy víry ukazují, že k víře patří určitý přístup k Bohu. O Enochovi v knize Genesis čteme, že chodil, respektive žil (B21) stále s Bohem (Gn.5.22).

Zastavme se však u příkladu Noemovy víry. ¿Jak ho asi vnímalo jeho okolí, když – aniž by kde byla nějaká velká voda – tak stavěl loď? Stavěl ji na Boží pokyn, i když jeho počínání bylo v naprostém rozporu s tím, co lidé tehdy považovali za rozumné a smysluplné. Jednání z víry se pro okolí jevilo jako bláznovství. Noe věřil Bohu – a pro okolí vypadal jako pošetilec či cvok. O něčem podobném píše apoštol Pavel do Korintu: Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. ... Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé (1.Kor.1.18,25).

Příklad Abrahamovy víry je možná méně nápadný. Dnes by se asi jeho počínání vysvětlovalo pomocí adrenalinu. V naší době a v naší společnosti není nic neobvyklého, že lidé nasycení různými vymoženostmi tohoto světa odjedou někam do značných dálek či dělají jiné, ve své podstatě nesmírně iracionální a nebezpečné věci. Na rozdíl od Abrahama mívají však uzavřeny nejrozmanitější pojistky, peníze uložené v bezpečných bankách apod. Ani to dnešní přesycení volným časem, majetkem a možnostmi v Abrahamově době nebylo. Abraham věřil Bohu a v této víře vykročil, pro vnějšího pozorovatele do neznáma, pro něho samého do Země zaslíbené. Abraham se mohl jevit jako pošetilec či dobrodruh, ale on nebyl ani to, ani ono – on byl mužem víry.

V hodnocení okolím Noe i Abraham si počínali naprosto nerozumně. Pro toho, kdo s Bohem nepočítá, jsou projevy víry iracionální, jednání vycházející z víry je pošetilé. Za pošetilce bývají dnes dokonce považováni i lidé, kteří si počínají poctivě, i když vědí, že je nikdo nekontroluje. A bývají za ně považováni i ti, kdo se zajímají o životní prostředí, kdo se angažují ve prospěch celého stvoření a bytostně prožívají to, že jsou jeho součástí. ● Abel, Enoch, Noe a Abraham jsou uváděni jako příklady víry. Vztah k všemohoucímu Bohu prostupoval jejich osobnostmi. Věřili Bohu, víra pro ně znamenala více než nějaká z pozemské zkušenosti vycházející kalkulace. ● Vyznat veřejně Krista v době komunistické totality mnozí také považovali za pošetilost. Ano, mohlo to znamenat v určitém smyslu krok bezprostředně do neznáma, ale směrem k pravému cíli: k Bohem zaslíbené zemi, k Božímu království.

Dnes je však situace obdobná. Novodobé pohanství prostupuje naší společností. Se službou mamoně, materiálnímu či finančnímu zisku, hrubému domácímu produktu a podobným modlám dneška se setkáváme na každém kroku. Pod břemenem tohoto moderního kultu, který proniká způsobem života v celé naší civilizaci, trpí celé stvoření, trpí celá naše planeta Země, náš pozemský domov. Den Země, který slavíme 22. dubna, nám tuto skutečnost připomíná. Kdo se kultu mamonu, finančního zisku a hrubého domácího produktu vzepře, kdo nesobecky usiluje o dobro, pro koho není rozhodující jakýsi problematický okamžitý jakoby-prospěch, kdo věří Ježíšovým hodnotám, přijme je za své a jde za Ním, je pokládán za podivína či pošetilce. Za pošetilce byli považováni i Noe, Abraham a další lidé víry. A byli to oni, kdo si počínali správně. Pavel píše křesťanům v Římě (12.2): Nenechte se formovat tímto světem - raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle - co je dobré, náležité a dokonalé. Víra, následování Krista, je pro jedny kamenem úrazu, pro jiné bláznovstvím, a přesto je to jediná cesta ke skutečnému cíli, cesta, na níž se koncentruje a naplňuje smysl bytí. Pozváním na tuto smysluplnou cestu jsou i Ježíšova slova, která vyjadřují paradox víry (Lk.9.24,25(B21)): Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mne, ten jej zachrání. Co je člověku platné, kdyby získal celý svět, ale sám sebe ztratil nebo sám sobě uškodil?

Víra není světový názor, je to způsob bytí ve světě a přijímání světa, ve vděčnosti za velkolepé Boží stvořitelské dílo a prožívání přináležitosti k němu, v jistotě Boží lásky zjevené v Kristu a ovlivňující postoje a jednání. Víra vede k odvaze vykročit ze zabydlené racionality, soustředěné na vlastní "já", a z jakési hmatatelné či kvantifikovatelné jistoty do kvalitativně jiné jistoty, která přesahuje hranice smysly poznávaného světa, vykročit směrem k věčnosti, k Božímu království. Víra zbavuje strachu být jinými a vede k touze líbit se Bohu, milovat Jeho, druhé lidi i veškero ostatní stvoření, k němuž patří celá planeta Země se vším, co je na ní – vždyť vše to je předmětem Boží lásky!

●●●

Praha, březen 2014