Po pařížské konferenci

Vstupní slovo: Mt.5.13-16

13  Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

14  Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.

15  A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.

16  Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Čtení SZ:  Gn.2.4-17

4  Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe,

5  nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával.

6  Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch.

7  I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

8  A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.

9  Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

10  Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky.

11  Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato,

12  a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol.

13  Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš.

14  Jméno třetí řeky je Chidekel; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.

15  Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.

16  A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst.

17  Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."

Evangelium: Lk.12.54-56

54  Také zástupům řekl: "Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ - bývá tak;

55  a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ - a bývá.

56  Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas?

Závěrečné slovo: Ef.6.10-12,18a,23-24

10  A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.

11  Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.

12  Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

18a V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách.

23  Pokoj bratřím i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista.

24  Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista.

 

Písně:

219 Hory, doly, stráně

178 Krásná je modrá obloha

572  Tvůj, Pane, jsem

179 I hvězdy a slunce a celičká zem

200 V Tvé síle, Pane Bože můj

 

Děkujeme Ti, Otče náš, za krásný a harmonický svět, do nějž nás stavíš a jehož tak jsme součástí. Děkujeme Ti za poselství Písma o tom, že jsi stvořil člověka k svému obrazu. Uvědomujeme si ovšem, že to znamená pro nás lidi úkoly a závazky, že záleží na tom, jak žijeme a co děláme, a zároveň si s vděčností připomínáme, že toto poslání znamená i naplnění života. Uvědomujeme si, že lidský hřích harmonii bytí narušil a vděčně myslíme na to, že Ježíš Kristus svou obětí z nás i ze světa kolem nás sňal tíhu hříchu, že v Ježíši Kristu jsi vyjádřil svůj trvající zájem o svět. Děkujeme Ti za to, že v Pánu Ježíši Kristu můžeme poznávat, jak má pravý, plně lidský život vypadat. Prosíme Tě, řiď naše životy tak, abychom byli jeho dobrými a věrnými následovníky.

Děkujeme Ti za Církev a prosíme Tě, aby její svědectví o Tvé lásce a o Tvém zájmu o člověka bylo zřetelné a přesvědčivé. Prosíme Tě, žehnej její činnosti, ať už se uskutečňuje v rámci kterékoli církevní skupiny či organizace.

Prosíme Tě i za toto naše dnešní bohoslužebné shromáždění. Amen.

 

V oddílu z knihy Genesis jsme četli: Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Člověk má své životní prostředí obdělávat a střežit. K životnímu prostředí patří i klima. V minulém roce došlo k dvěma světově významným událostem, které nám lidem naši spoluodpovědnost za klima připomínají. První z nich je vydání "ekologické" encykliky Laudato si' s podnázvem O péči o společný domov, druhou prosincová pařížská klimatická konference (byla zahájena 30. listopadu). Ve zmíněné encyklice se papež František obrací nejen k římským katolíkům; jejími adresáty jsou všichni křesťané, ba v určitém smyslu všichni lidé. Zájem a péče o životní prostředí - o náš časný společný domov - je všelidskou záležitostí. Týká se i klimatu. I do jeho vývoje člověk svou činností zřejmě zasahuje. Jak se k této skutečnosti my lidé z nejrůznějších zemí postavíme, to bylo tématem prosincové pařížské Konference OSN o klimatické změně.

Zemské klima se mění. Pro lidský život se stává méně příznivým. ¿Může za to člověk či nikoli? Pakli ano, ¿do jaké míry? To jsou otázky, které v plnosti zodpovědět nedokážeme. Nicméně změny klimatu jsou takového charakteru, že vysvětlovat je aspoň zčásti jako důsledek lidské činnosti se přímo nabízí:

●spalování fosilních paliv produkuje skleníkový oxid uhličitý,

●intenzívní chov dobytka je zdrojem skleníkového metanu,

●-masívní odlesňování v tropických oblastech,

-rozšiřování ploch nepropustných pro vodu, především kvůli dopravním stavbám, a

- současný způsob hospodaření s lesy a půdou

= jsou faktory vedoucí k oslabení retenčních vlastností terénu a k narušení přirozeného koloběhu vody v přírodě,

● atd.

To, co člověk dělá, na klima zřejmě působí; odvolávat se v tomto případě na skutečnost, že ke klimatickým změnám docházelo i v době, kdy člověk na Zemi ještě nežil, znamená především vyhýbat se odpovědnosti.

Pařížská konference skončila. Těžko lze jednoznačně říci, zda úspěšně či neúspěšně. Jejím úžasným pozitivem je, že na ní došlo k celosvětové dohodě. To v dnešním rozhádaném světě plném napětí a hrozeb je už samo o sobě ohromné vítězství. Na druhé straně dohoda je váhavá, neurčitá, málo konkrétní. Hlavní cíl je vyjádřen pomocí hodně problematického kritéria, jímž je vývoj globální průměrné teploty, přičemž "kontrolním rokem" je rok 2100, který z hlediska délky lidského života, resp. jeho aktivní části je velice vzdálený. Jako problematické se ono kritérium jeví především proto, že i když člověk velice pravděpodobně má velký podíl na současném růstu globální teploty Země, nemá a nemůže mít tento proces plně v rukou, na klima působí i jiné faktory, a tak stanovený cíl může budit vzpomínky na ranně komunistickou píseň, v níž se zpívá "Poručíme větru, dešti ...".

Účastníci pařížské konference vyjádřili souhlas, že je třeba něco dělat pro zastavení nepříznivého vývoje klimatu. To je dobrá zpráva, nicméně ono "něco" zůstává příliš nekonkrétní. Přítomní politici při tom zřejmě nemysleli na to, že by už oni sami měli vyvinout úsilí orientované žádoucím směrem a nenechávat jednání až svým nástupcům. A tak záhy po skončení konference pokračovala v naší zemi diskuse o prolomení těžebních limitů v Ústeckém kraji, mluvilo se o nové vzletové a přistávací dráze na pražském Letišti Václava Havla, v souvislosti s návštěvou čínského prezidenta v Praze se objevily úvahy o tom, jak se bude mezi ČR a Čínou více létat - zkrátka se stále připravují další a další záměry, směřující proti zmírnění klimatických změn a jejich důsledků.

Slova a skutky nejsou v souladu. S hrozbou globálního oteplování si tak uvědomujeme další vážnou hrozbu, a tou je život ve lži. Mezi proklamacemi a činy leží propast, možná hlubší, než si připouštíme. ¿Je naděje na změnu? ¿Může být cíle vytýčeného v prosinci v Paříži dosaženo? Jeho  nesmělá a vágní formulace budí pochyby. A tak se můžeme prostě ptát: ¿Může být dosaženo žádoucího zlepšení? Tyto otázky přesahují hranice politiky i klimatologie a s ní souvisejících oborů; zasahují i do teologie, do oblasti víry. Nejde jen o to, zda je změna trendu fyzikálně možná, ale - a především - zda jsme my lidé s to své chování změnit, zda jsme s to na svět, na své bližní, na vše, co na nás působí a na co zpětně působíme my, se dívat a vnímat je jinak než prostřednictvím krátkozrakého egocentrismu a chamtivosti, zda se vůbec může změnit celkové nastavení společnosti s kultem materiálního růstu. Taková změna je nutná - to potvrzuje celý průběh pařížské konference, byť její závěry její nutnost poněkud zlehčují a zamlžují. Jejich opatrná formulace a zkušenosti s lidským chováním skutečně mohou vést k pochybnostem, zda taková změna je vůbec možná, zda určitý kolaps není neodvratitelný. Bohu na Jeho díle, tedy i na planetě Zemi, záleží. On dal člověku svobodnou vůli. Člověk se může rozhodovat, může jednat, může se modlit. "Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého," píše ve svém listě apoštol Jakub (5.16). V modlitbě Páně se modlíme Buď vůle Tvá. Modlit se za uskutečňování Boží vůle je smysluplné. Bohu na stvoření záleží. Člověk je stvořen k Boží podobě. Angažovat se ve prospěch stvoření - ve prospěch Božího díla - patří k poslání člověka. Týká se to

●myšlenek,

●vyřčených i nevyřčených slov,

●činů,

●životního usilování.

Práce na dobrém Božím díle se tak účastní i ti, kdo Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova nevyznávají, kdo se výslovně ke Kristu nehlásí, ale činí dobro, plní Boží vůli, podílejí se na vzdělávání Jeho stvořitelského díla. I oni se svým životy připojují k modlitbám Kristových následovníků, k slovům Buď vůle Tvá. Nám, kdo se ke Kristu hlásíme, jsou adresována Ježíšova slova z Jeho Kázání na hoře, která zazněla na začátku dnešního bohoslužebného shromáždění: Vy jste sůl Země. Vy jste světlo světa.  Sůl musí chuť pokrmu ovlivnit, světlo musí být vidět. Kristovi učedníci tak jsou pro svět důležití. Důležité jsou jejich modlitby. Důležité jsou naše modlitby. Bez přestání se modlete, píše Pavel do Filipis. Modlete se celými svými životy - slovy, myšlenkami, jednáním, snažením, usilováním, modlete se i svými vztahy. To platí i nám. Záleží na naší věrnosti, na naší opravdovosti, na našich modlitbách. Současný svět je zmítán mnoha problémy; klimatická změna je jedním z nich. Písmo svědčí o tom, že svět jako celek je krásný a harmonický. To špatné do něj přináší lidský hřích. Ježíš Kristus přišel na svět a položil svůj život proto, aby z něj tíhu lidského hříchu sňal. Dokázal, že Bohu na světě záleží. Naděje na změnu zde je; přináší ji evangelium. Tváří v tvář rozmáhající se lži hleďme na Ježíše, který sám je Cestou, i Pravdou, i Životem.  Hodnotový systém, jemuž On učí, vede k rozhodování, které je šetrné a ohleduplné k celému stvoření, a které tedy odpovídá i cílům z Paříže. A tak i loňská pařížská konference se může stát výzvou k věrnosti Kristu, k pevnému spočinutí na Jeho cestě, která je cestou pravdy a lásky, která tak znamená ohleduplnost k tomu, co Bůh stvořil, tedy i ke klimatickému systému. A může se stát i pozváním na tuto cestu těm, kdo se pro Krista ještě nerozhodli a přitom vidí, že změna je nutná.

 

Děkujeme Ti, Otče náš, že nás stavíš do světa, abychom v něm měli aktivní roli. Prosíme Tě, veď nás, abychom uměli přijmout poslání, které svým učedníkům dává Ježíš Kristus: Být zemi solí, být světu světlem, abychom je projevovali i ve vztahu k přírodě, k životnímu prostředí. Plni obdivu se díváme na úžasnou funkčnost celého světa a vyznáváme, že svým počínáním jí často škodíme.

Prosíme Tě za celý svět. Prosíme Tě, abychom se my lidé uměli domluvit. Prosíme Tě za vztahy mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a přírodou. Prosíme Tě za náš světadíl, prosíme Tě za naši vlast. Prosíme Tě za církev, prosíme, aby i při vnějším rozdělení  žila v lásce  a svědčila o Tvém zájmu o svět, o jednoho každého člověka.

Prosíme, aby poselství Evangelia znělo celým světem až do nejzazších koutů lidské existence, aby je lidé slyšeli a přijímali, aby rostlo poznání, že Ty, všemohoucí Bůh a Pán, jsi láska, že Ježíš Kristus vybojoval vítězství dobra nad zlem, lásky nad nenávistí.

Otče náš...

 

 

Praha 5 a 6/5/2016; poslední úprava 15/7/2016