Nepoctivý správce

Čt.: Lk.16.1-15/Ek.

Tx.: Lk.16.1-8/Kr.

     Podobenství o nepoctivém správci patří k méně  srozumitelným evangelijním perikopám. Někdy bývá dokonce zneužíváno k ospravedlňování jednání, které je ve zřejmém rozporu s tím, co Ježíš pověděl přímo, bez podobenství. Jestliže se však do něho zaposloucháme ve světle Kázání na hoře i dalších Ježíšových slov včetně těch, která v Lukášově evangeliu za ním bezprostředně následují a která jsme společně dnes slyšeli v ekumenickém překladu, vidíme, že zde nejde o žádné přitakání nepoctivým finančním či majetkovým transakcím.

     Podobenství slouží k ilustraci něčeho ze skutečnosti, nějaké její části; nikdy však není jejím úplným, izomorfním popisem. Světský pán v řadě novozákonních podobenství představuje Boha - Hospodina, respektive Pána Ježíše Krista. Toto přirovnání zdůrazňuje suverenitu, avšak rozhodně neznamená, že by Bohu či Kristu byly přiřazovány všechny vlastnosti, které tehdejší světský pán měl. Přechod od podmětu pán v 8. verši k podmětu já v 9. verši ve čtené přímé řeči naznačuje, že se Ježíš s pánem z podobenství plně neidentifikuje.

     Pán z podobenství mohl žít vzdálen od svých pozemků, jejichž správou byl pověřen správce. Ten tedy byl pánu podřízen a jeho poddaným nadřízen. Mezi nimi byli i ti, kdo měli u pána dluh. I uskutečnění dlužního vztahu mezi poddanými a pánem se dělo prostřednictvím správce. Půjčování peněz nebo jim ekvivalentních materiálních statků bývá běžně podmiňováno úrokem. Ten však byl, aspoň pro vzájemný vztah mezi Izraelity, v Mojžíšově zákoně zakázán. Nicméně, v Ježíšově době, kdy Zaslíbená země tvořila součást Římského impéria, bylo používání úroku běžné, jak je to patrno i ze známého podobenství o hřivnách. Praxe byla tehdy taková, že při uskutečnění půjčky byl vyhotoven dlužní úpis, který obsahoval částku, jež má být vrácena, a ta byla vyšší než ta, která byla skutečně půjčena. Rozdíl mezi nimi odpovídal úroku.

     Je pravděpodobné, že k příměru zde Pán Ježíš používá skutečný případ. Bohatý vlastník půdy půjčoval prostřednictvím správce svým poddaným. Dlužník v dané situaci půjčku nutně potřeboval, a tak, nebylo-li zbytí, musel přistoupit na sepsání úpisu i s třeba hodně nepříjemným úrokem. Při určování jeho výše mohl správce projevovat značnou iniciativu. Můžeme se jen domnívat, do jaké míry se toto počínání dělo v jeho prospěch a do jaké míry ve prospěch pánův. Zde byl obviněn, že hospodaří špatně. Třeba jeho jednání vedlo či směřovalo ke skandálu v židovské společnosti. Pro závažné  nedostatky ve správcovství má být propuštěn. Zneužíval obtížné životní situace svých podřízených a nyní je v takové situaci sám. Ve vysoké funkci si zvykl na vyšší životní standard. Manuální práci se buď vůbec nenaučil, nebo jí odvykl. Hledá řešení přiměřené svým možnostem. Tváří v tvář velkým osobním problémům začíná vidět jinak okolní svět. Jeho podřízení pro něho přestávají být pouhými objekty jeho úřadu či zdroji zisku a stávají se pro něho skutečně lidmi. Uvědomuje si, že záleží na vzájemných vztazích. Lituje nepoctivě nasmlouvaných úroků. Je možné, že právě o ty redukuje dlužní úpisy. Používá-li zde Pán Ježíš skutečnou událost a hrozil-li skandál vyvolaný použitím úroků, a zřejmě hodně převyšujících jakousi běžnou a tolerovanou praxi, pak pochopíme, že za toto jednání pán nepoctivého správce chválil.

     Evangelista Lukáš si však takovýchto či podobných průvodních okolností nevšímá, nezaznamenává je. Soustřeďuje se na správce, který řeší obtížnou osobní situaci, který cílevědomě hledá cestu k záchraně, přičemž je hotov změnit dosavadní způsob života a jednání, avšak zároveň si uvědomuje své omezené schopnosti a možnosti. Správci je jasné, že musí opustit zaměření na sebe sama a napravit vztahy s druhými lidmi, s těmi, kteří dosud ve společenské hierarchii stáli pod ním. Předchozí vztah nadřazenosti musí skončit, má-li mít cesta k záchraně úspěch.

     Tedy: Správce si plně uvědomil svou vážnou situaci. Nečekal, jak se věci vyvinou, nýbrž ji aktivně řešil. Jednal v rámci svého vidění světa a svého hodnotového systému. Ty jsou jiné než vidění světa prizmatem Ježíšova evangelia a jím indukovaný hodnotový systém. Samo podobenství je ukončeno slovy [L.16.8b]. Nenechme se zmást etymologickou příbuzností českých slov "svět" a "světlo".  V řečtině mezi slovy AIÓN - svět a PHÓS - světlo žádný takový vztah není. Syny světla mohla být tehdy označována určitá konkrétní skupina lidí - říkalo se tak příslušníkům Kumránské sekty. V kontextu podobenství však jde především o zdůraznění kontrastu k synům světa. To, jak si správce počíná uvnitř svého rozhodovacího prostoru, dává Ježíš za vzor učedníkům pro počínání v rámci jejich rozhodovacího prostoru, který jim On vytyčil, ať již ve svých promluvách, ve svém jednání či při jiných příležitostech. To nejpodstatnější, vlastní akt záchrany, je vzácným Božím darem, pro jehož uskutečnění stála tehdy před Pánem Ježíšem cesta přetěžkého utrpení. Tato aktivita z Boží strany však neopravňuje člověka k pasivitě.  Vztah vlastní aktivity k aktivitě shůry vyjadřuje apoštol Pavel ve svém listě filipským křesťanům [Fp.3.12-14].

     Hospodin svěřil člověku do správcovství Zemi. Člověk ji přivedl do stavu, kdy je otrávený vzduch, voda i půda, kdy člověkem způsobené porušení ozónové vrstvy se stává ohrožením života jako takového, kdy v menší části světa se plýtvá a ve větší lidé trpí nedostatkem, kdy bují zločinnost a drogami se ničí plný lidský život. Člověk - povyšuje se do role pána - se ukazuje být špatným správcem. Jako takový se dostal do průšvihu. Jeho situace vyžaduje řešení. O její vážnosti se všeobecně ví, avšak člověk v naprosté většině jedná, jako by se nic nedělo.

[Průšvih dnešního člověka]

     V několika předchozích větách jsem použil slovo "člověk" jako druhové označení pro lidstvo. ?Jak si však tváří v tvář oněm skutečnostem počíná jeden každý z nás? Správce z podobenství byl pochválen, že nesložil ruce v klín, nýbrž jednal. Ptejme se sami sebe, zda jsme ochotni si počínat v souladu se zájmem celého Božího stvoření, či zda nám je lhostejno, že člověk svým sobectvím, svou chamtivostí a svou duševní leností ničí to, co Bůh stvořil. Zamýšlejme se, zda jsme ochotni  si připustit, že na tom máme každý svůj podíl, že i my jsme špatnými správci, kteří by v dané situaci měli něco dělat - avšak z pozice synů světla.

     Špatný správce z podobenství si - byť ze strany synů světa - uvědomil hodnotu sdílení s druhými lidmi. Poznal, že usilování o to sám mít, vlastnit, na úkor druhých, vede k osobnímu krachu. Začíná si uvědomovat svou závislost na druhých lidech, i na těch - ba především na těch -, kdo společensky i majetkově stáli pod ním.

     Řada vážných studií o aktuálním stavu světa vidí nutnou podmínku k překonání současné dlouhodobé celosvětové krize v plném sdílení bohatého severu s chudým jihem. A sdílení je něco mnohem hlubšího než poskytování almužen.

     Podobenství Pána Ježíše o nepoctivém správci ukazuje právě na hodnotu sdílení s druhými lidmi. Ta se netýká jen situací, v nichž se vyskytuje nějaké hierarchické uspořádání, nýbrž existuje sama o sobě počínajíc vztahy mezi nejbližšími a končíc celým lidstvem. V období komunismu zabraňoval vytváření takových žádoucích vztahů vzájemného sdílení tuhý státní centralismus, dnes možná ještě zákeřnější překážku mu vytváří liberalismem deformovaný důraz na osobní odpovědnost, který ignoruje vzájemnou závislost a provázanost. U nás obecně přijímaná ideologie přehlíží skutečnost, že bohatství Země, Boží dary, třeba takové, jako je dýchatelný vzduch, musíme vzájemně sdílet.

     To, že žijeme ve společnosti, že kolem sebe máme druhé lidi, je láskyplným Božím tvůrčím záměrem. Bůh nechce, aby člověk byl sám. Zahleděností do sebe sama, odmítáním druhých stavěním jich do role konkurentů  se člověk zbavuje požehnání ze společenství, požehnání ze sdílení. I mnohé studie o možném budoucím životě lidstva na Zemi se shodují v tom, že vzájemné sdílení, nahrazení konkurence kooperací, tedy spoluprací, je nutnou podmínkou pro to, abychom nezašli do slepé ulička zkázy a zničení.

     Pro egoismus mnohých, především však nás, kdo patříme k evropské či severoamerické kulturní oblasti, jsme se - jako lidstvo - dostali do špatné situace. Je na každém jednotlivci, aby se vůči ní postavil odpovědně a realisticky. Je na každém z nás, kdo se hlásíme k Pánu Ježíši Kristu, abychom se v rámci evangelijních hodnot nechali oslovit správcovou aktivitou a odhodlaností něco dělat.

     JEDNI DRUHÝCH BŘEMENA NESTE A TAK PLŇTE ZÁKON KRISTůV (Gal.6.2) píše Pavel galatským křesťanům. Sdílení, společně nesené břemeno ulehčí především těm, na jejichž bedrech je nadmíru velká tíha, avšak ona vzájemnost je obohacením pro všechny.

     Do tohoto společenství ve vzájemném sdílení přichází Pán Ježíš Kristus, ten, který má moc svou láskou a obětí vysvobodit, vyvést z propasti, do níž člověk padá. On zve: [Mt.11.28-30], [J.15.9,10].

Vyznáváme, Ti, Pane Ježíši Kriste, že ač jsme se svým sobeckým jednáním dostali do velmi špatné situace, raději si zakrýváme oči a vyhýbáme se tomu, abychom si přiznali skutečnost, místo toho, abychom ve víře, v lásce a v naději radikálně změnili směr svého počínání. Děkujeme Ti, že nás zveš k následování a prosíme Tě, abychom toto Tvé pozvání přijímali stále a celými svými životy. Prosíme Tě, řiď naše myšlení i jednání, náš slovní i mimoslovní kontakt s druhými lidmi, abychom vydávali zřetelné svědectví o Tvé  veliké lásce, o tom, že Ty jsi cesta, pravda i život.

(2001)