Čas
(k přelomu roků – poslední neděle 2013)
Ž.19.2
Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou
Čtení: Kz 1.2-9
2 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
3 Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
4 Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.
5 Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.
6 Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.
7 Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.
8 Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.
9 Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.
Zj.21.23-22.5 (Mezi 1. a 2. slokou písně 568)
23 To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.
24 Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu.
25 Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude.
26 V něm se shromáždí sláva i čest národů.
27 A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.
22:1 A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova.
2 Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy.
3 A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit,
4 budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno.
5 Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.
Mk.13.31-37
31 Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
32 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani SYn, jenom Otec.
33 Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.
34 Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl.
35 Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno;
36 aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde.
37 Co vám říkám, říkám všem: Bděte!"
1.Tess.5.16-24,28
16 Stále se radujte,
17 v modlitbách neustávejte.
18 Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.
19 Plamen Ducha nezhášejte,
20 prorockými dary nepohrdejte.
21 Všecko zkoumejte, dobrého se držte;
22 zlého se chraňte v každé podobě.
23 Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.
24 Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.
............................
28 Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi.
Písně
570 Den po dni ubíhá
568.1 Život nám ubíhá
568.2,3
440 Ozvi se, Pane můj
297 Slyš, jaká to libá píseň
(171 Buď Pánu čest)
582 Toužíme stále žíti v lásce
Děkujeme Ti, Otče náš, za to, že i poslední neděli v tomto kalendářním roce můžeme být ve shromáždění Tvé církve. Závěr roku je příležitostí k ohlédnutí se zpět, k zamyšlení nad naším pobýváním v čase na tomto světě, a je i příležitostí k prožívání vděčnosti. Děkujeme Ti za to, že jsme v Tvé péči, že Tobě na nás záleží. Děkujeme Ti za druhé lidi, s nimiž se setkáváme a prožíváme společné chvíle, s nimiž můžeme sdílet radosti a bolesti. Děkujeme Ti za všechno krásné, za živou i neživou přírodu, děkujeme Ti za to, co vytvořili a čím obohatili Tvé stvořitelské dílo druzí lidé.
Děkujeme Ti za místo, které na tomto světě máme. Děkujeme Ti, že svými modlitbami, myšlenkami i činy se můžeme na Tvém krásném díle podílet. Prosíme Tě, naplň naše srdce radostí a elánem pro šíření evangelia, poselství o Tvé lásce a smyslu bytí. Očekáváme, Otče, na Tebe.
Dnes je poslední neděle roku 2013. Na přelomu roků si uvědomujeme dvě protichůdné stránky plynutí času. Starozákonní kazatel nám připomíná jakýsi věčný koloběh. Přelomy roků jsme už prožívali loni, předloni, a tak dále, my starší vícekrát, mladší méněkrát. Vše tu už bylo, nic nového pod sluncem, čas probíhá v cyklech, střídají se roční období, roky, svátky atd. Na druhé straně si však připomeneme, že stárneme, že získáváme nové zkušenosti, že se na různé věci umíme podívat s větším nadhledem, avšak zároveň tělesné schopnosti ubývají, jsme pomalejší, těžkopádnější. A mění se svět, mění se lidská společnost. ● ¿Mluvíme-li o čase, převládá více ono cyklické pojetí se střídáním, bez čehokoli nového, či ono lineární, které jako jednotlivci pociťujeme ve svých životech a které znamená směřování odněkud někam? Religionisté učí, že pro různá východní náboženství je charakteristické pojetí cyklické, zatímco v křesťanství a dalších abrahamovských náboženstvích navzdory kazatelově úvaze převládá lineární směřování. Avšak otázce po tom, jaký čas je, by měla předcházet otázka základnější, možná na první poslech jednoduchá, avšak po hlubším zamyšlení velice obtížná, totiž, co vlastně čas je. Lidské poznání se mění, víme toho o světě stále více. Už sama tato skutečnost přitakává lineárnímu vnímání času. Každopádně však s vývojem poznání se mění i představy o čase.
Čas je jedním ze základních fyzikálních pojmů. Za zakladatele systematického budování fyzikálního obrazu světa můžeme považovat Izáka Newtona. Čas v jeho fyzice je absolutní; nezávisí na prostoru ani na hmotě. Od Newtonovy fyziky si mnozí slibovali, že se pomocí ní vysvětlí všechny procesy na světě. Je to krásná, ucelená teorie, jenže – ona nevysvětluje ani jednu z našich nejběžnějších zkušeností, totiž že směr času nelze obrátit. Člověk se rodí, dospívá, stárne a umírá. Obráceně to je možné snad jen ve vědecko-fantastické literatuře, byť třeba zpopularizované v novější části dětského televizního seriálu ARABELA.
Představy o čase výrazně změnila speciální a pak obecná teorie relativity. Podle první z nich čas a prostor spolu souvisejí, fyzikální realitou je prostoročas. A obecná teorie relativity učí, že struktura prostoročasu závisí na rozložení hmoty. Tedy fyzikální čas, jehož zjednodušením je čas naší smyslové zkušenosti, našich představ, je závislý na hmotě, je to pojem materiálního světa. Přitom věříme, že Boží království sice do tohoto světa zasahuje, avšak vysoce jej přesahuje. Proto biblický čas se do fyzikálního času, do času našich běžných představ prostě nevejde. Vděčně vzpomínám, jak tuto skutečnost připomínával bratr profesor Bič, když náš vnímaný čas přirovnával k přímce, kdežto onen Boží čas k rovině. Rovinu sice lze do přímky promítnout, ale mnohé z její bohatosti se při tom ztratí. A tak i ten čas naší zkušenosti je jen jakýmsi průmětem onoho nesmírně bohatého Božího času.
Teoriím relativity se ovšem nepodařilo z fyzikálního obrazu světa odstranit determinismus, tedy představu, že v současnosti je vlastně skryta plná informace o budoucnosti. Taková představa však nutně vede k určitému napětí mezi vědou a vírou; to se někdy odstraňovalo pomocí teologicky těžko přijatelné představy Boha jako hodináře, který svět stvořil, dal mu zákony, ale už do něho nezasahuje, jindy – vhodněji – připomenutím či zdůrazněním neúplnosti a stálé otevřenosti našeho poznání. Tomu dala za pravdu kvantová fyzika, když do popisu světa vnesla náhodu. Minulost známe, budoucnost nikoli, a ani teoreticky ji nelze předem spočítat. Minulost je daná, budoucnost je otevřená. Nesymetrie mezi minulostí a budoucností se odnepaměti promítá do přirozených jazyků tím, že budoucí čas není jakýmsi protějškem času minulého, nýbrž se vyjadřuje zpravidla pomocí nějakého pomocného slovesa vyjadřujícího vůli, chtění či poslání, nikoli tedy jistotu. Naproti tomu stejný způsob popisu minulosti i budoucnosti je v esperantu, umělém jazyce vzniklém na konci 19. století. Ona nesymetrie minulosti a budoucnosti tehdy teprve začínala do vědeckého popisu světa pronikat.
● ● ●
Nacházíme se blízko přelomu roků. Myšlenky kmitají mezi minulostí a budoucností. Minulost známe. Budoucnost nikoli. V duchu se ptáme, jaká že asi bude. Není o ní rozhodnuto. Je otevřená. To nejdůležitější pro ni se ovšem už stalo před dvěma tisíciletími: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen (J.3.16,17). V Písmu nalézáme různé obrazy budoucnosti. Dva z nich jsme četli. Z Markova evangelia k nám zazněl výňatek z tzv. evangelijiní apokalypsy, líčící možné hrůzné důsledky lidského hříchu – byť s ujištěním, že Bůh své skutečně věrné neopustí, z Janova Zjevení, tedy z biblické knihy často nazývané Apokalypsa, pak utěšený obraz Božího míru. ¿Jaká budoucnost bude? Nevíme, je otevřená. Záleží i na nás, ano, na jednom každém z nás. Záleží na našem myšlení, jednání, modlitbách. Bůh nám dal svobodnou vůli, abychom se na Jeho díle mohli podílet. Naší lidské logice se nepodaří spojit svobodnou vůli člověka s Boží všemohoucností; konec konců, i sám pojem všemohoucnosti leží za jejími hranicemi. Svobodu vůle si uvědomujeme a je na nás, abychom do této svobody promítali víru, lásku a naději a užívali ji jako následovníci Kristovi, ve prospěch dobra, aby se v nás setkávala časnost s věčností.
Čas běží. Vyznáváme, že věříme v život věčný. Věčnost si většinou představujeme jako jakýsi úběžník historie. Evangelista Jan ji spojuje s Kristem, když cituje Jeho slova "Ptejte se na Písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně" (J.5.39). V Kristu, který je duchovně přítomen v Církvi, se věčnost spojuje s časností a vstupuje do tohoto světa, v němž prožíváme své pozemské životy. On říká :"Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat, ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!" (Lk.17.20b,21). Těmito Ježíšovými slovy jsme vedeni mimo náš vnímaný lineární čas, který je jen jakýmsi nedokonalým průmětem nás přesahujícího Božího času. Boží realitu nejsme s to pochopit. Víme však, že je úžasná, jak to vyjadřuje apoštol Pavel ve svém prvním listu do Korintu: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují" (1.Kor.2.9).