31.12.2017
Vstupní slovo: Žd 13.7,8: Pamatujte na své vůdce, kteří vám předložili Boží slovo; všímejte si výsledku jejich života a berte si příklad z jejich víry. Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky.
Čtení: Kz.1.2-14 (B21): Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí. Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě. Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem - takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.
Text: Fp.3.10-16 (B21): Chci Krista znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, abych, ať už jakkoli, dospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši. Všichni, kdo jsme dospělí, tedy sdílejme tento postoj. Pokud v nějakém ohledu smýšlíte jinak, Bůh vám zjeví i to. K čemu jsme ale už došli, toho se držme.
Závěrečné slovo: J.1.9-14: Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Požehnání: Žd.13.20-21: Bůh pokoje, který pro krev věčné smlouvy vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše, toho velikého Pastýře ovcí, kéž vás opatří vším dobrým, abyste konali jeho vůli, a působí v nás, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.
Písně
297 Slyš, jaká to libá píseň
442 Pane, dnešek je den chvály
568 Život nám ubíhá
570 Den po dni ubíhá
559 Ó ujmi ruku moji
Děkujeme Ti, Otče náš, že i dnes, v poslední den v roce můžeme být ve shromáždění Tvé církve. Děkujeme Ti, že Ti na nás záleží, že můžeme prožívat Tvou blízkost a Tvůj zájem o nás. Děkujeme Ti za všechno krásné a radostné, čím jsme mohli v tomto roce procházet. Děkujeme Ti za to, že ve chvílích, kdy jsme prožívali strach, úzkost, zármutek či bolest, jsi byl s námi. Myslíme před Tebou na vztahy mezi lidmi - v našem nejbližším okolí, v našem státě, v Evropě, na světě. S lítostí si uvědomujeme, jak dnešní Evropa, k níž i my patříme, opouští křesťanskou tradici a přiklání se k jakési vyprázdněné takzvané náboženské neutralitě. Děkujeme Ti za práci misionářů a evangelistů, děkujeme za všechna svědectví o tom, že evangelium Ježíše Krista žije a oslovuje lidi a prosíme Tě, aby se s novou silou šířilo v Evropě, aby oslovovalo lidi v naší zemi, v našem okolí.
Děkujeme Ti za všechna shromáždění Tvé církve a prosíme Tě pro ně o Tvé požehnání. Očekáváme, Otče, na Tebe.
Dnes končí rok 2017. Při změně letopočtu si výrazně uvědomujeme plynutí času, i když se setkáváme i s jinou periodizací roků. Před 4 týdny jsme vstoupili do nového církevního roku, pro školáky a studenty je důležitá hranice mezi školními či akademickými roky, a v odborných kruzích se někdy užívá přelom astronomických roků, který veřejností téměř nebývá vnímán, přestože je spojený s tak radostnou skutečností, jakou je jarní rovnodennost, tedy začátek období, kdy je více světla než tmy. Zamyslet se nad časem a jeho plynutím bývá někdy užitečné, při příležitosti konce starého církevního roku před 5 týdny jsme k tomuto tématu slyšeli podnětné myšlenky v kázání sestry Elen Plzákové a i dnes k tomu využijme mimořádnosti dnešního kalendářního data. Četli jsme poměrně pesimistickou úvahu starozákonního kazatele, vyjadřujícího zkušenost člověka, který vnímá jakýsi zdánlivě věčný koloběh. Věci se sice mění, ale po čase se zase vracejí do původního stavu. Střídají se roční období se vším, co k nim náleží, střídá se počasí, ale vše se zas vrací do dřívějšího stavu. (Naše starosti o trvalou změnu klimatu starozákonní kazatel neznal.) A když sledujeme dějiny lidské společnosti, uvědomujeme střídání vlád a společenských uspořádání, svým způsobem se cyklicky mění určitá základní společenská paradigmata atd. Pro člověka středních let, který už období intenzívního vzdělávání, poznávání a vyspívání má za sebou a dobu stárnutí spojenou nejen s důchodem dlouho před sebou, je takové uvažování dost přirozené. Střídají se kalendářní roky, k nimž patří jak období zvýšeného pracovního vypětí, tak dovolené, střídají se školní roky. Neustálý koloběh. My, kdo už máme aktivní věk za sebou, vnímáme však čas jinak. Sice nikdo nevíme, kolik změn letopočtu máme před sebou, ale s rostoucím věkem se tato otázka stává přirozenější. Osobní čas plyne od narození přes období intenzívního poznávání světa a získávání zkušeností do zmíněného období dospělosti a zralosti, a pak přes fázi odpočívání, vzpomínání a rekapitulací až ke konci pobývání na Zemi. I když k němu určité cyklické rysy patří, převažuje u něj lineární charakter, směřování odněkud někam. A navzdory pesimistickému pohledu Kazatelovu i Písmo svědčí o tom, že celé Boží stvořitelské dílo spěje odněkud - od stvoření - někam - k eschatologickému cíli, k Božímu království, přičemž kudy cesta povede, záleží i na nás lidech, na tom, jak využijeme svobodnou vůli, záleží na našem rozhodování a jednání, záleží na našich modlitbách. ⨀ Vraťme se však k tomu, jak jako jednotlivci vnímáme čas - minulost, přítomnost a budoucnost. Apoštol Pavel výhled do budoucnosti výrazně prožívá: "Ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši." Toto jeho vyznání je pohledem vpřed, ke kýženému cíli. Přitom víme, že Pavel umí žít přítomností. Vždyť snad každý okamžik života využívá k vydávání svědectví o Kristu, který ho - jako dospělého, řekli bychom zralého, hotového člověka - povolal do své služby. A dnešní vstupní slovo nás orientuje k minulosti a vede k vděčnosti za to, co bylo, za setkání se svědky víry. ⨀ Vzpomínání má dnes v mém životě poměrně významnou roli. Vděčen Pánu Bohu za cestu, jíž mě až dosud vedl a vede, píšu osobní paměti. Při tom vděčně myslím na ty, kteří mi předkládali Boží slovo, v kontaktu s nimiž se formulovala má víra, mé křesťanství. Z řady vzácných a inspirujících lidí, s nimiž jsem se na své životní cestě setkal, bych zde dnes rád vzpomněl na jednoho z nich, od jehož smrti uplyne v roce, na jehož prahu téměř stojíme, 50 let. Myslím na emeritního profesora KEBF Adolfa Novotného, který je v církevní veřejnosti známý především jako autor dvoudílného Biblického slovníku a zakladatel Letního tábora Komenského v Bělči nad Orlicí. Slýchal jsem jeho příležitostná kázání ve strašnickém sboru, výklady při biblických hodinách, přednášky pro strašnický sbor i širší veřejnost, rád jsem s ním sdílel společnou cestu z bohoslužeb - bydlili jsme v téže ulici, a býval i hostem u nás doma. Často a rád zdůrazňoval, že v křesťanských kázáních nejde o nějaká nábožensko-etická zamýšlení, nýbrž o poselství o Ježíši Kristu, v lidském těle přišedším na svět, ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, což i promítal do své kazatelské praxe. A v duchu Pavlova listu do Filipis připomínával, že při cestě za Kristem ta hlavní aktivita je na Jeho straně. Kristus jako střed křesťanských kázání. Kristus jako střed křesťanských životů. ⨀ Velice si vážím toho, že mohu kázávat v našich sborech a při tom vděčně vzpomínám na to, co jsem před více než padesáti lety o kázáních od praktického teologa profesora Adolfa Novotného slýchal.
⨀ ⨀ ⨀
Stojíce na přelomu roků myslíme na plynutí času. Připomněli jsme si Kazatelův cyklický čas, v souvislosti s plynutím našich životů i s vývojem světa jsme hovořili o lineárním čase. Nad tím vším však je ● úžasný Boží čas, který nepodléhá lineárnímu ani cyklickému uspořádání, který umožňuje, že Boží království vstupuje už v současnosti do lidských životů, a tak můžeme s Kristem věčnost prožívat už v časnosti. ⨀ Čas, na nějž myslí apoštol Petr, když zmiňuje, že u Boha je jeden den jako tisíc let. ⨀ Čas, který se vymyká naší smyslové zkušenosti a z ní odvozených představ o světě. ⨀ Čas, který tušíme při čtení novozákonního svědectví o Počátku, přičemž si uvědomujeme, že Slovem je Kristus (Jan 1.1-5): Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Amen.
Praha 22/11/2017, poslední úprava 30/12/2017