Je náhoda opravdu náhoda?

Kreacionisté a evolucionisté dnes již netvoří nesmiřitelně znesvářené tábory, jako tomu bylo v minulosti, avšak určité jiskření stále trvá. Jeho zdrojem je role náhody, pro evolucionisty podstatná, pro kreacionisty nepřijatelná. Věřím, že i zde je smír možný (pokud o něj obě strany stojí a nejde jim spíš o to " se zviditelňovat").

        Vzpomínám si, že nám při první přednášce z matematické analýzy na matematicko-fyzikální fakultě přednášející napsal na tabuli heslo "Vím, o čem mluvím" s přáním, aby nás provázelo po celou dobu studia i v dalším životě. Ve sporu kreacionistů s evolucionisty vůbec není jasné, zda si zúčastněné strany vymezí, co náhodou myslí. Vědí, o čem mluví? Je odmítaná náhoda kreacionistů totéž co důležitá náhoda evolucionistů?

        Představme si, že na závěr zdařilého výletu Českým Rájem posedíme v některé útulné restauraci v Mnichově Hradišti. Dobrou pohodu nám ruší představa zdlouhavé cesty vlakem do Prahy. Napadne nás, že by třeba mohl odtud do Prahy jet nějaký autobus, avšak nemáme tušení, zda opravdu a kdy. Autobusové jízdní řády jsou kdesi mimo nám dostupnou informační sféru. Když jdeme z restaurace kolem autobusové zastávky, kýžený autobus tam uvidíme. Zaradujeme se, jaké to máme štěstí, jak úžasná náhoda to je. Pokud jde o pravidelný spoj, tak pro toho, kdo má jízdní řád k dispozici, to ovšem není vůbec žádná náhoda, nýbrž plně očekávaná, prakticky deterministická (pokud pomineme možné mimořádné poruchy) událost. Z jednoho úhlu pohledu to náhoda je, z druhého nikoli.

        Jiný příklad k zamyšlení nad náhodou nám poskytne známý starozákonní příběh: přechod Izraelitů přes Rákosové (Rudé) moře na počátku jejich vyjití z Egypta. Celkem známé je "přirozené" vysvětlení: v zálivu, přes který Izraelité zřejmě přecházeli, se voda někdy pod vlivem povětrnostní situace rozestoupí tak, že přechod je možný, a tedy tehdy nešlo o žádný zázrak, nýbrž o náhodu. Takový je popis události z vnějšku. Lze si klást otázku, zda by případný vnější pozorovatel celého exodu Izraele z Egypta byl vyslovil hypotézu, že se oni putující, pouští bloudící lidé těší zvláštní ochraně shůry. 40 let na cestě s výslednou vzdáleností výchozího a cílového místa v řádu stovek kilometrů - to by sotva o něčem takovém svědčilo. Jenže Izraelité to prožívali jinak. Přechod přes Rákosové moře byl pro ně jasným znamením Božího zájmu o ně. Prožili mnoho dalších situací, které tento zájem potvrzovaly. A během onoho navenek beznadějného bloudění pouští se utvářel Boží lid Staré Smlouvy; mezi Hospodinem a jeho lidem se při tom odehrávalo něco, co ten, kdo Hospodina nezná, nemůže pochopit. Pro nezasvěceného vnějšího pozorovatele onen neschopný lid měl fantastické štěstí, že se jim zrovna podařilo přes moře, resp. záliv přejít. Jenže onen "neschopný lid" to prožíval jinak. Byl či nebyl zdařilý přechod přes Rákosové moře náhodou? Pro vnějšího pozorovatele byl, pro ty, kdo jej osobě prožívali, nikoli.

        Newtonovská přírodověda je plně deterministická, a tak V ní neexistuje náhoda. Když její determinismus domyslíme, uvědomíme si, že v ní nezbývá místo pro neustálé Boží tvoření (J.5.17) - vše podle ní bylo rozhodnuto kdesi na počátku; není v ní místo ani pro lidskou odpovědnost, ani pro svobodnou vůli člověka. Další vývoj poznání přírody se již od determinismu odklání. V kvantové fyzice je stěžejní pravděpodobnostní popis, pro vývoj vesmíru a jeho částí jsou podstatné bifurkační body, tedy jakési křižovatky, kdy je věcí náhody, kudy bude vývoj pokračovat. (Lze si představit kuličku položenou přesně na hřeben střechy - ani jedna strana není preferována, nelze předpovědět, kam kulička spadne, avšak jisté je, že právě na jednu stranu spadne.) Ve vývoji vesmíru a všech jeho částí hrají takovéto bifurkační body významnou roli.

        To, jakou evoluční cestou vesmír se všemi svými částmi prošel, je z hlediska dnešního poznání přírody výsledkem dlouhé posloupnosti náhod. Hovoříme zde ovšem o náhodě z hlediska možnosti vědeckého popisu. Proč tato posloupnost náhod směřovala ke vzniku a vývoji člověka - tvora, kterého si Bůh natolik zamiloval, že kvůli němu obětoval svého jedinečného Syna, na to nám věda neodpoví. Antropický princip říká, že vše od začátku cíleně ke vzniku člověka směřuje. Jenže, odvoláváme-li se na něj, přešli jsme už za hranice fyziky (přírodovědy) a pohybujeme se v metafyzice. To, co je z hlediska fyziky (tedy z hlediska přírodovědy) náhoda - ať je tomu již z podstaty věci nebo pro (zatímní) nedostatečnost našeho nedostatečného poznání, z metafyzického hlediska náhodou být nemusí. Autobus na mnichovohradšťské zastávce znamenal pro naše turisty náhodu, pro dopravce či znalce jízdních řádů to byl docela deterministický jev. Možnost dostat se přes Rákosové moře by pro nezaujatého pozorovatele bývala byla náhoda, pro Izraelity to byl hluboký důkaz Božího zájmu o ně; vztah Bůh - člověk se ovšem vymyká možnostem racionálního popisu. Díváme-li se na evoluci čistě z přírodovědeckého hlediska, uplatňuje se v ní významnou měrou náhoda, zatímco z hlediska křesťanské metafyziky jde (může jít) o realizaci Božích aktů tvoření. Podobně různé osobní životní zvraty jsou pro vnějšího pozorovatele prostě nic neznamenající náhody, zatímco pro toho, kdo je prožívá a má osobní vztah k Bohu, může jít o odpovědi na modlitby, o projevy Božího zájmu a Božího vedení. Z jedné strany, na jedné úrovni popisu jde o náhodu - nemáme zde nějakou možnost "vědeckého" příčinného vysvětlení, z druhé strany, na vyšší úrovni ("metaúrovni") popisu nacházíme či aspoň cítíme odpověď, proč to či ono bylo, uvědomujeme si příčinu, která leží mimo rozumovou oblast. Role náhody v moderní přírodovědě podporuje etiku osobní odpovědnosti a agažovanosti pro dobro.

        Na závěr se obracím na sestry kreacionistky a bratry kreacionisty, aby nezavrhovali náhodu a náhodnost spojenou s naším poznáním skutečnosti a jeho možnostmi. Ta se týká rozumového poznání a přírodních zákonů a vůbec nic nevypovídá o vztahu Bůh - svět. A sestrám evolucionistkám a  bratřím evolucionistům připomínám, že za tím, co z hlediska rozumového poznání nazýváme náhodou, může na metafyzické úrovni být něco, co se do pojmu "náhoda" nevejde - avšak myslím, že to připomínám zbytečně, že to jistě vědí.

Jiří Nečas