Jeden svět
Jiří Nečas
Nadpis tohoto zamyšlení asi většině čtenářů připomíná jeden z největších lidskoprávních filmových festivalů v Evropě, který je zároveň jednou z nejvýznamnějších kulturních akcí nejen v Praze, nýbrž v celé České republice. Někdo zas vzpomene na obecně prospěšnou společnost Jeden svět založenou v roce 2000 sbory Českobratrské církve evangelické Praha-Jarov a Praha-Vinohrady, která provozuje Obchůdek jednoho světa s "fair trade" zbožím. Jak filmový festival, tak obecně prospěšná společnost se snaží zdůraznit, že my lidé různých ras, z odlišných kulturních a náboženských tradic patříme k sobě, máme se vzájemně poznávat a pomáhat si, sdílet bohatství planety Země, které je Božím darem (určeným ovšem nejen pro nás), a společně hledat cestu k budoucímu životu v pozemském domově. Jde o krásný a ušlechtilý cíl a snad mu neublížím tím, že v následujících řádcích půjde o něco poněkud jiného.
Co je to svět? V přehledně pojatém hesle ve Wikipedii se dočítáme, že svět je pojem, kterým lidé označují prostor okolo sebe, dnes tedy nejčastěji planetu Zemi, kterou lidstvo obývá. V tomto významu např. mapa světa zobrazuje povrch Země. Pojem svět může také popisovat lidskou populaci všeobecně nebo jako určitou skupinu lidí. Píše se zde dále, že slovo svět může také označovat celý vesmír, jinou planetu nebo měsíc, souhrn všeho, co je člověk schopen vnímat, kontinent (starý a Nový svět), nějaký fiktivní prostor, území nebo planetu (svět Pána prstenů) atd.
A tak je přirozené, že spojením "jeden svět" lze vyjadřovat leccos. Široké spektrum významů má slovo svět i v Písmu. Ve velké biblické konkordanci si můžeme ověřit, že mu dokonce odpovídají různé termíny v originále. "Svět" se vyskytuje o mnoho častěji v Novém zákoně než v Zákoně starém a ve většině případů je překladem řeckého slova KOSMOS[1]. To nás vede ke světu jako krásnému, velkolepému dílu Božích rukou (původně znamená šperk, tedy něco, co má krásu ve své podstatě), které sice bylo porušeno lidským hříchem, nicméně zůstává předmětem Boží lásky, tak mocně vyjádřené v Ježíši Kristu (J 3,16). Svět Bohem stvořený a milovaný je tím světem, v němž žijeme, v němž se uskutečňují naše vztahy, v němž prožíváme krásu a bohatost přírody, z něhož čerpáme to, co k životu potřebujeme, žel, často v míře mnohem větší, než by našim skutečným potřebám odpovídalo. A zároveň je předmětem nejrozmanitějšího vědeckého zkoumání. Je to stále týž svět, týž kosmos. Možná, že v daném kontextu se toto tvrzení jeví jako triviální. Ale vytváření názorů a vztahů v naší kulturní oblasti samozřejmosti tohoto tvrzení neodpovídá. Často nemyslíme na to, že druzí lidé, s nimiž se setkáváme a komunikujeme, s nimiž jsme v pracovním či obchodním kontaktu, jsou zrovna tak objekty Boží lásky jako my. Že před Boží tváří jsme všichni bratry a sestrami. A ještě méně si tuto skutečnost uvědomujeme ve vztahu k mimolidské části Božího stvořitelského díla. Františkovu bratru vlkovi, bratru Slunci, sestře Luně, bratru ohni či sestře vodě rozumíme snad v kontextu osobnosti onoho mimořádného světce z přelomu 12. a 13. století (jemu atribut "svatý" snad neupírají ani nejzavilejší protestanti), avšak vědomí, že i zvířata, rostliny, řeky, hory, moře, jezera[2] atd. jsou zrovna tak jako my lidé dílem Božích rukou, Jím stále milovaným, a tedy zasluhujícím tomu odpovídající zacházení, nám pyšným lidem euroamerické civilizace zpravidla chybí. Neuvědomujeme si a neprožíváme, že svět, o němž svědčí Písmo, a svět našeho každodenního života je týž - jen nahlížený z různých stran.
V minulých dvou staletích se mluvívalo o konfliktu vědy a víry, mnohdy až o jejich neslučitelnosti. To snad je dnes už minulostí, nicméně někdy je to za cenu představy naprostého oddělení jejich předmětů, vyjádřené tvrzením, že svět víry a svět vědy spolu nesouvisejí. To ovšem není pravda. Jde sice o různé pohledy, způsoby popisu, ale o týž svět. A je to i svět našich postojů a životní praxe. Zamyslíme se nad jejich vztahem. Pro jednoduchost vyjadřování budeme ony tři pohledy na svět nazývat stručně, byť zjednodušeně vědou, praxí a teologií.
Začněme vztahem vědy a praxe. Aplikovatelnost, použitelnost v praxi je pro dnešní vědu podstatná. Jde o důsledek určitého paradigmatu dneška, které vše redukuje na zboží a peněžní hodnoty. Spjatost s praxí je tak podmínkou pro ekonomické zajištění vědy a vědců (i přesto často až příliš skromné). Toto pojetí se promítá i do pohledu na vzdělání, které je chápáno jako určitá forma zboží, a tím vlastně znehodnocováno.
Zatímco věda praxi bere velice vážně, praxe vědu nikoli. Potvrzuje to celý komplex aktuálních problémů životního prostředí. Konečnost světa a omezenost zdrojů je ve vědě už hodně dlouho známou skutečností. Nicméně v praxi si člověk počíná tak, jako by svět byl nekonečný a zdroje neomezené. Víme o možných dopadech změny klimatu a stále měníme úrodná pole v tvrdé vodu nevsakující silnice, po nichž se bude prohánět více a více aut a vypouštět do vzduch škodliviny - třeba i převážně jen ve formě netoxického oxidu uhličitého. Zkrátka svět vědy a svět praxe vnímáme jako rozdílné věci, a tak cenné poznatky, které věda přináší, zůstávají často pro naše počínání z velké části nevyužity. Projevuje se zde lidská neochota měnit své chování, byť by šlo o jeho přizpůsobení aktuálnímu vědeckému poznání.
Obraťme nyní svou pozornost k porovnání pohledů praxe a teologie. Dnes obecně přijímané principy kapitalismu - touha po maximálním zisku, role konkurence - vycházejí z utilitárního, kořistnického přístupu ke stvoření, a tak jsou v rozporu s biblickými principy, jakými jsou pohled na celou Zemi jako na Boží vlastnictví, správcovská role člověka ve stvoření, a především superiorita lásky - k Bohu i k bližnímu.
Písmo pomáhá čtenářům vytvářet ke světu vztah jako k vzácnému dílu Božích rukou. Poznáváme, že Země se vším, co je na ní, patří Hospodinu. Z hlediska náboženského to jsou samozřejmosti. Avšak promítáme je do našich vztahů? Do našeho jednání a rozhodování? Naznačené otázky dávají široký prostor k promýšlení a domýšlení. Stojí za to se pro dobré dílo Božích rukou angažovat - poznávat je, abychom věděli, jak s ním správně a citlivě zacházet (a to neznamená jen osvojit si pár dobrých zvyků jako třídit odpad, nejezdit zbytečně autem ani výtahem apod.; jde o to účelně aktualizovat své informace, na jejich základě promýšlet, co je dobré a prospěšné, a podle toho svou životní praxi korigovat).
V minulosti bývalo mezi tím, jak se na svět dívaly věda a teologie, určité napětí, které se někdy projevovalo nevraživostí mezi jejich představiteli a rostlo až do již zmíněné představy vzájemné neslučitelnosti. Pro velké muže renesanční vědy, jakými byli Galileo Galilei (1564-1642) a Johannes Kepler (1571-1630), byla věda, tedy poznávání přírody, svědectvím o Stvořiteli a Jeho velikosti. O generaci mladší René Descartes (1596-1650) pak do vědy vnesl nesmírně cenný analytický přístup, který na jedné straně usnadnil detailní zkoumání světa, na druhé straně důsledkem toto obohacení se stalo její odcizení od světa (jsoucna, vesmíru, stvoření, ...) jako celku. S Descartovým přístupem k poznání kontrastuje syntetické, holistické vidění světa jeho současníka Jana Amose Komenského (1592-1670), které však po tři staletí zůstávalo mimo zájem vědy.
S rozvojem vědy se tedy prohlubovala její atomizace; globální pohled se při tom vytrácel. Základním dělítkem v Descartově analytickém přístupu je hranice mezi substancí hmotnou (res extensa) a duchovní (res cogitans); tyto dvě substance jsou více méně nezávislé, nicméně v Descartově pohledu je spojuje Bůh tím, že je nad nimi oběma. Avšak od dob osvícenství se věda nestarala ani o Boha, ani o integrální pohled na jsoucno. Tento vývoj vědy, nastartovaný Descartem a podpořený velkolepou stavbou Newtonovy mechaniky (Isaac Newton 1647-1727), v níž byl spatřován klíč k porozumění celé přírodě, byl na hony vzdálen jak Descartovu křesťanskému myšlení, tak hluboké, až biblicky fundamentalistické Newtonově víře. Další vývoj přírodních věd výrazně ovlivňovali někteří hluboce věřící křesťané, např. M. Faraday, J. C. Maxwell, Lord Kelvin, nicméně na drobné oblasti rozdělená věda se stala na teologii nezávislou. Vytrácelo se jí jsoucno jako celek, a tak ji ani vyšší sféry, jichž se týká teologie, nezajímaly. Zapadá sem i snaha chápat matematiku jako čistě formální vědu (netýkající se objektivní reality přesahující materiální svět), reprezentovaná především německým matematikem Davidem Hilbertem (1869-1943). Vztah vědy k teologii se pohyboval mezi netečností a nezájmem v lepším případě a úplným odmítáním v případě horším. Komunistická ideologie otevřeně hlásala, že biblické učení o stvoření je neslučitelné s vědeckým poznáním světa. Avšak nejen v komunistickém bloku se šířilo tvrzení o iracionalitě víry, o nepravdivosti Písma, o neexistenci Boha. Teologie stvoření před rozvíjejícím se materialistickým racionalismem svým způsobem kapitulovala a stahovala se do jakéhosi myšlenkového ghetta. Rozhodně ze strany teologie dlouho nějaký vstřícný krok, který by překonal propast mezi světem vědy a světem Písma, nepřicházel. Naproti tomu na straně vědy se začaly objevovat ideje a poznatky ukazující na neudržitelnost nezávislých různých pohledů na svět a přílišné atomizace poznání. Kvantová fyzika s vlnově částicovou dualitou (částice je v klasické fyzice plně lokalizovatelná, kdežto podle kvantové teorie její vlnová povaha znamená, že se v určitém smyslu nachází všude), teorie systémů[3] s hlavním důraz nikoli na určité entity, nýbrž na vztahy a vazby mezi nimi, teorie relativity a termodynamika s odabsolutizováním času ukazují, že karteziánské drobení poznání již není udržitelné, a svým způsobem konečně přitakávají integrálnímu chápání skutečnosti Descartova současníka Jana Amose Komenského. A matematika se zásluhou nejvýznamnějšího matematického logika 20. století, brněnského rodáka Kurta Gödela (1906-1978), vymaňuje ze zajetí formalismu a exaktní cestou překračuje hranice slovně popsatelného světa. To vše na straně vědy vede k chápání světa (vesmíru, jsoucna, ...) jako celku, který pro pohled víry je Božím stvořitelským dílem. Tento posun je určitým vstřícným vykročením vědy směrem k teologii. Ta na něj odpovídá poměrně nesměle. Jedním z pozitivních projevů je procesuální teologie; není náhodou, že její zakladatel A.N.Whitehead (1861-1947) by zároveň špičkovým matematikem (a i filozofem) a jeho žák John B. Cobb jr. (1925) ovlivnil ten směr ekonomického myšlení, který respektuje přírodovědné poznání.
Stav a vývoj životního prostředí a problémy spravedlivého sdílení bohatství Země a zdrojů na ní ukazují, že Ježíšova přikázání lásky, tedy láska k Bohu a láska k bližnímu nutně vyžadují hluboké poznávání světa s jeho zákonitostmi. Svět Bohem stvořený je tím světem, který prostřednictvím vědy poznáváme a v němž uskutečňujeme své činy. Jak už jsem připomněl na začátku, jde o jeden svět, Bohem milovaný a Kristem vykoupený, svět s nesmírným bohatstvím a pestrostí objektů, tvarů, vztahů a souvislostí, svět fungující, ale i zranitelný. Svět, na němž jeho Stvořiteli, našemu nebeskému Otci záleží, a tedy záleží i na tom, jak se k němu chová jeden každý z nás lidí a jak při tom prožívá onu hlubokou přináležitost k celku Božího stvoření.
Literatura
Barrow, J.D.: Nebesa vypravují slávu Boží. Universum 2008, č. 2
Bohm, D.: Causality and Chance in Modern Physics. London, Routlege & Kegan Paul Ltd. 1984
Heisenberg, C.F. von: Člověk ve svých dějinách. Praha, Scriptum 1993 (orig. Der Mensch in seiner Geschichte. München - Wien, Hanser 1991)
Javornický, P.: Když se víra s vědou nehádá. Testament 2008.
Krlín, L.: John D. Barrow – kosmolog a matematik o vědě a náboženství. Universum 2008, č. 2
Lovelock, J.E.: Gaia. Nový pohled na život na Zemi. Prešov, Abies 1993.
Lovelock, J.E.: Gaia vrací úder. Praha, Academia 2008.
Nečas, J.: Teologie a přírodověda: nezávisle, proti sobě či spolu? Křesťanská revue 73 (2006), č.2
Nečas, J.: Je náhoda opravdu náhoda? Křesťanská revue 73 (2006), č.3
http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=152
http://www.jedensvet.org/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Bt
http://www.religion-online.org/listbycategory.asp?Cat=40
http://jiri_necas.jetmouse.cz/zivotprostredi/zp_darazavaz2.htm
[1] Pro řecké slovo AIÓN, v kralickém překladu překládané rovněž jako svět, ekumenický překlad používá věk.
[2] Požadavek slušného zacházení se zvířaty je promítnut i do legislativy, nicméně v praxi respektován příliš není, jak dokazují např. různé velkochovy drůbeže. To, jak se v poslední době u nás zachází se stromy, je smutným svědectvím o naprosté necitlivosti vůči životu jako takovému. Vzájemná provázanost všech složek Božího stvoření, na niž zvlášť důrazně poukazuje James Lovelock, znamená, že i k tzv. "neživé přírodě" je třeba přistupovat citlivě, jako k nedílné součásti díla Božích rukou, která sice přímo nositelkou zjevných forem života není, ale bez níž by život na Zemi neexistoval a jež se významně podílí na tom, že planeta Země jako celek se chová jako živý organismus.
[3] Za zakladatele teorie systémů je považován Karl Ludwig von Bertalanffy (1901–1972)