Pamatuje naše společnost na menšiny?

 

     K demokracii patří garantovat práva menšin. A jsou menšiny, jimž se pozornost skutečně věnuje, byť často spíše slovy než činy. A někdy se zas myslí na určitou část té které menšiny a jiné její části jsou zcela přehlíženy. Myslím třeba na tělesně postižené. Je to úžasné, kolik se dělá pro lidi pohybující se na invalidních vozících (i když i zde nejednou převažuje snaha udělat liteře zákona zadost a na skutečné potřeby potřebných se nemyslí). Avšak existují i jiná postižení, na něž se už zřetel nebere, třeba slabý zrak. Těm, jež přívlastek "bystrozraký" vede jen do světa pohádek, vzpomínka na zřetelné zdaleka viditelné označení čísel linek na starých tramvajích může jen vyvolávat jakousi nostalgii, a současný trend nahrazovat na nádražích velké zřetelné informační tabule o odjezdech vlaků obrazovkami s písmem podstatně menším vede k pocitům lítosti či vzteku a k myšlenkám o lidské hlouposti a bezohlednosti.

     Pozvedám však svůj hlas jménem jiné marginalizované menšiny. A možná ani nejde o menšinu vyjádřenou počtem lidí, nýbrž jen postavením ve společnosti. Jde o neautomobilisty či neřidiče. Důvody, proč kdo do této nerespektované skupiny patří, jsou různé. Jsme mnozí, kdo si uvědomujeme, že automobily způsobují zbytečně velké zatížení naší planety, že ve státě, kde na čtvereční kilometr připadá přes 100 obyvatel, je daleko racionálnější orientovat se na hromadnou dopravu. Další zas třeba ze zdravotních důvodů automobilisty být nemohou. A jiní na auto prostě nemají peníze. "Většinová společnost" nás, kdo nejsme auty vyzbrojeni, odsouvá na vedlejší kolej, a to jak prostřednictvím námi všemi volených orgánů a jimi vytvářených zákonů, tak i běžně zavedenou praxí. Když slyšíme v rozhlase dopravní zpravodajství, týká se vždy jen automobilistů, i když by do něho zrovna tak dobře patřily třeba informace o aktuální situaci na železnici. Velké obchody jsou řešeny tak, aby se tam nakupovalo co nejpohodlněji automobilistům. Na pěší a uživatele hromadné dopravy se moc ohled nebere. Při umisťování zastávek autobusové dopravy hraje větší roli zájem automobilové dopravy než příhodnost pro ty, kdo užívají autobus či tramvaj. Mnohde ve městech chybějí chodníky pro pěší, takže chodci se musejí pohybovat ve strachu z kolem projíždějících aut. A tak bychom mohli pokračovat dále.

     Ještě hůře menšina neautomobilistů dopadá mimo hranice velkých měst s hromadnou dopravou. Mnohá místa přišla o železniční spojení, autobusová obsluha se zredukovala či také zanikla. Některé autobusové jízdní řády vypadají tak, jako by sobota, případně i neděle, ani neexistovaly. Lidé bez auta o víkendu odtud nikam nemohou a ti z vnějšku se zas tam nemohou zajet podívat a třeba navštívit své drahé nebo tam osvěžit své tělo i svou mysl procházkou v hezkých a klidných místech. Přitom možnosti relaxace v okolí velkých měst do značné míry kvůli "životnímu prostoru" pro auta do značné míry vzaly za své.

     V době ekonomické krize se hovoří o různých krizových opatřeních. I ta často různými způsoby preferují automobilisty. Zkrátka, my neautomobilisté jsme vytlačováni na okraj společnosti. Zkušeným automobilistům se proto mezi nás nechce, byť třeba jejich zdravotní stav už není takový, aby s plnou odpovědností mohli auto řídit. Z ekonomické sféry náprava nepřijde. Snad i na naši dosud nerespektovanou menšinu jednou konečně bude pamatovat úřad pana ministra Kocába. Ale úplně nejlepší by bylo, kdyby se většinovým názorem stalo, že v naší malé zemi s více než 100 obyvateli na čtvereční kilometr je nutno především rozvíjet hromadnou dopravu, že je velice zdravá pěší chůze (jsou-li pro ni podmínky) a že my, kdo z jakéhokoli důvodu auto nemáme a autem nejezdíme, nejen nejsme o nic horšími občany než ti ostatní, nýbrž svým stylem života si z bohatství planety Země ukrajujeme přece jen o trochu méně než je průměr v naší kulturně civilizační oblasti.

Jiří Nečas