Barbara WOOD:

      Dary míru: Spiritualita a ekologie

      Podstatná část přednášky proslovené v Manchestru v Pax Christi 6. května 1989  (vynechán začátek, který vlivem politických změn v Evropě se stal neaktuálním).

     ..................

     Běžně se za cíl mírového hnutí považuje redukce výzbroje či speciálně nukleární odzbrojení. Ježíš však, když odkazuje mír svým učedníkům, hovoří o míru, který vyhání strach a úzkost. "Nermutiž se srdce vaše aniž strachuj!" Je to, jak říká, mír, který není z tohoto světa. Je zřejmé, že mír, který lidé touží mít ve svých srdcích, není rušen jen myšlenkami na válku; existují mnohé další projevy nenávisti, násilí a bezohlednosti, mířící proti životu a proti tomu, co je životodárné.

     Jedním aspektem mírové spirituality je souvislost mezi vnitřním mírem a mírem ve světě. Naznačuje, že násilí pácháné ve válkách má své kořeny v osobním  násilí, které je v jednom každém z nás. Mírová činnost tedy má dvě stránky: práci na sobě samých a práci ve světě. Naše slovo a činy budou mít váhu jedině tehdy, jestliže se postavíme proti násilí v nás samých a přemůžeme je. V tomto osobním vnitřním zápase zjistíme, že násilí, které je v nás, nemůžeme překonat svým úsilím; jsme tak vedeni blíže k Bohu a k pochopení zápasů druhých lidí.

     Daniel Berrigan mluví o nemoci naší nukleární kultury a upozorňuje na nutnost léčení, a to jak individuálního, tak veřejného.  Tím, že podstoupíme osobní léčbu, se můžeme podílet na léčení světa. A tak otázka "Co je mír, pro který pracujeme?" je stejná jako "Co je  nemoc, kterou léčíme a pro niž sami potřebujeme léčení?" Můžeme hlouběji porozumět této zmrzačující a život ohrožující nemoci tak, že také jiní budou toužit mít podíl na uzdravující moci Kristově?

     V několika uplynulých letech se objevily ještě jiné alarmující symptomy, kromě těch, které jsou přímo spojeny s přípravou a vedením válek. Karikaturisté kreslí svět, jakoby procházel těžkým bojem. Jeho rány, zhmožděniny a zlomené končetiny jsou masy hladovějících a opuštěných, stále rychleji mizející formy života, ničení úrodné půdy, zamořování vzduchu, vody a země, smrt stromů, ničení deštných pralesů a nyní i narušení ozónové vrstvy a stability klimatu.

     Jinými slovy, násilí se neomezuje jen na vztah mezi námi samými a jinými lidskými bytostmi. Projevuje se i v našem vztahu ke světu přírody, k celému Božímu stvoření. Ničení přírodního prostředí a životodárných sil, na nichž jsme závislí, je jiným symptomem hluboce zakořeněné nemoci v nás, jejímž projevem je i zbrojení.

      Podívejme se blíže na tyto symptomy, abychom viděli, zda můžeme vyslovit obsažnější diagnózu nemoci. Zdá se mi, že jsou tři samostatné typy toho, co můžeme nazvat "environmentálním symptomem".

     Za prvé je to systematický a přímý útok na život, na jehož záchranu bývalo zaměřeno hnutí ochránců přírody. Šlo o záchranu různých exotických druhů, jako je tygr nebo panda, a o ochranu určitých oblastí, jež byly zajímavé z hlediska přírodních krás nebo z důvodů vědeckých. Dnes se mluví o soustavném ničení velkých ploch zemědělské půdy a lesů a o tom, že každý den zaniká několik živočišných druhů. Není čas organizovat akce na jejich záchranu. Některé ještě nebyly ani popsány. Jde o všechny formy života od rostlin po hmyz, ptáky, plazy, mořské  živočichy a savce. Nejznámější hrůzou je ničení dešťových pralesů po světě: surové násilí proti tamním  domorodcům, kteří jsou vyháněni ze své země do jisté bídy, strašlivé násili proti dalším obyvatelům těchto pralesů, a jak nyní zjišťujeme, proti celé Zemi, protože ničení pralesů přispívá ke globálnímu oteplování.

     Násilí v takovémto měřítku je samozřejmě zlem ohromných rozměrů. Toto úmyslné ničení Božího stvoření je hříchem proti Bohu a proti celému lidstvu. Je to válčení ve svých důsledcích právě tak dramatické jako nukleární střetnutí a ještě stále pokračuje. Zdá se, že nikdo není s  to toto násilí zastavit, protože jeho příčinou je běžná hospodářská činnost - zajišťování našich - Vašich i mých - potřeb: v případě pralesů to jsou  hamburgery, tvrdé dřevo, hliník, papír a různé přírodní zdroje uložené v podzemí. Neničit dešťové pralesy a přitom pro nás obstarávat toto všechno by bylo nemožné. Věci, které si přejeme, by se tím příliš prodražily. A tak se ocitáme v situaci, že  pokaždé, když např. tišíme žízeň šumivým nápojem z hliníkové plechovky, podílíme se na ničení lidí v dešťových pralesech a na ničení života těch, kdo žijí v okolí hliníkáren - jejich voda je otravována a úroda ničena škodlivým  kouřem z těchto továren. Vypít takovou plechovku je opravdu čin násilí, a to je pouze jeden příklad osobní odpovědnosti a našeho podílu na násilí na Božím stvoření.

     Druhou formou násilí je vyčerpávání přírodních zdrojů; mám na mysli ty Boží dary, jež jsou základem našeho bohatství a způsobu života - ropu, zemní plyn, nerosty a rudy - všechno to, co se dobývá v podzemí a na  čem spočívá veškerá výroba. Ti z vás, kdo četli Small is Beutiful, si možná pamatují na kapitolu Peace and Permanence (Mír a trvalost). Stojí za to si ji znovu přečíst. Nic se od té doby nezměnilo, jen statistické přehledy. Kdyby se do nich dosadily údaje ze současnosti, ukázalo by se ještě nezvratněji, že je zcela klamné věřit, že by prosperita vedla k míru. Zdroje, na nichž naše prosperita spočívá, jsou omezené, a proto se musí dříve nebo později vyčerpat. Každé dítě by vám mohlo říci, že to vede k sporům a k násilí mezi těmi, kdo po těch zdrojích touží, aby si udrželi svůj životní styl.

     A tak již sama domněnka, že můžeme mít, co chceme a kolik toho chceme, je aktem násilí proti miliónům lidských bytostí dnes i v budoucnosti. Právě náš způsob života jim upírá spravedlivý podíl na  světových zdrojích, na darech, které nám dal Bůh, abychom mohli slušně  žít. Způsob, jakým mrháme těmito cennými dary, je obzvláště urážlivý. Na inzerci v New York Times se spotřebuje více papíru, než mají  obyvatelé Kamerunu pro celé školství. Velká část rostlinných produktů a vzácného oleje jde do odpadků, zatímco někteří lidé nemohou uspokojit ani své základní potřeby.

     Třetí problém, který se dnes pod nápadnými titulky objevuje v novinách, je tuhý odpad, odpadní vody a způsob, jakým vyrábíme a užíváme všechny věci, o kterých si myslíme, že je potřebujeme. Říkáme  tomu  ekologické zhroucení matky přírody.  Ten  obdivuhodný systém,  který po  milióny let vypěstovával život a štědře dával ze svých zásob, který neustálým očišťováním a obnovováním napravoval naše chyby, není už schopen čelit našemu bombardování jedovatými látkami. Nejen že jsme přetížili samočistící systém přírody - my jsme vpravdě použili nejlepších mozků k tomu, aby vymyslely a zavedly způsob výroby věcí, které se nerozpadají, které jsou nezničitelné, i když slouží jen krátkodobému používání.

     Vhodným symbolem naší éry a našeho postoje k životnímu prostředí může být nákupní taška z plastických hmot. Diskuse o tom, jak by se dala biologicky rozložit, je směšná a ukazuje, jak zcela chybně chápeme, v jaké krizi jsme a co tato krize skutečně znamená. Co se dřív dělo s nákupními taškami a košíky? Vydržely celá léta. Tašky byly ze sisalu nebo provázku, a když dosloužily, přišly na kompost a staly se součástí nového koloběhu života.

     Způsob uvažování, jaký se praktikuje v případě plastikových nákupních tašek - totiž že jsou samy jaksi podstatné a musíme je udělat "zelenými", tj. ekologicky přijatelnými, je hodně rozšířený. Je to přesvědčení, že všechny naše problémy se musí řešit novou, lepší, čistší, "zelenější" technologií.

      Při hledání odpovědi na otázku "Proč dochází k tomuto ekologickému zhroucení" - k hynutí lesů vlivem kyselých dešťů, k rozšiřování pouští, k znečišťování ovzduší, půdy, řek a moří, k celkovému oteplování klimatu a k díře v ozónové vrstvě - jsme zůstali stát u slůvka "jak",  což je otázka  vědecká a technologická, otázka metod v průmyslové a zemědělské výrobě. Už jsme nepokračovali dál k úvaze "proč".

     Toto "proč" je jednoduché a přivádí nás do rozpaků - slouží totiž našim přáním. Všechna ta zla, o nichž jsme uvažovali, jsou tady proto, že my chceme jejich produkty. Bez naší spoluúčasti by neexistovala. Svět obchodu nabízí spoustu příkladů, jak mnoho věcí se přestalo vyrábět, protože je nikdo nekupoval.

     A tak jsme v situaci, ve které by nám Ježíš patrně řekl, abychom se nestarali o třísku v oku svého bratra a starali se o břevno v oku svém.

     Když vyjadřujeme své zděšení nad tím, jak elektrárny znečišťují ovzduší, jak zemědělci ničí úrodnou půdu a otravují nám vodu, udělali bychom lépe, kdybychom se rozpomněli na příběh ženy, přistižené při cizoložství. Patrně by nám Ježíš řekl: "Kdo z vás může první hodit kámen na elektrárnu, když chcete mít otočením vypínače elektřinu za nejnižší možnou cenu a čekáte, že pojedete autem třeba kousíček cesty, kdykoli se vám zachce? Kdo z vás může první hodit kamenem na farmáře, když chcete mít po celý rok bezvadné a co nejlevnější potraviny v největším výběru?"

     Takto je třeba uvažovat při každé činnosti, jež ohrožuje naši planetu, abychom odhalili svou vlastní účast na jejím ničení. Tím neospravedlňujeme ty, kteří kvůli nám znečišťují svět - Ježíš přikázal ženě, aby už nehřešila. Vybídl však i farizeje, aby pohlédli sami na sebe - a to je výzva k pokání a k sblížení s Ježíšem.

     Zdá se, že nám Ježíš dává takové pozvání v dnešní krizi. Zve nás k hlubší lítosti nad násilím v našich životech tím, že nám ukazuje nový rozměr tohoto násilí, jak jsme z každodenního života vyloučili Boha, neboť jsme si zvolili věci, které vedou k smrti, a ne věci, které vedou k životu. Je to výzva, abychom vnesli Boha do svého života, a zároveň nabídka nového, hlubšího míru. A my se obracíme s touto výzvou zpět k Bohu, aby vstoupil do našich životů. Já tomu říkám  "klást Boha do nákupního košíku". Znamená to novým způsobem objevovat násilí, jímž je náš život naplněn, a toto násilí krok za krokem odstraňovat tím, že budeme zkoumat, jak žijeme, co kupujeme, čeho  užíváme a jak se to dotýká druhých od výroby až po spotřebu. Znamená  to ptát se důsledně sám sebe: "Opravdu tohleto potřebuji k tomu, abych lépe sloužil Bohu a jeho pokoji?"

     Není vždy zřejmé, jak se naše životy dotýkají jiných. Přesvědčení, že stvoření existuje kvůli našim potřebám, bude těžké překonat. Musíme se vždy znovu vrátit ke kříži pro nové pochopení a sílu.

     Kříž znamená tolik různých věcí. Nutnost sebeoběti, triumf dobra nad zlem, života nad smrtí. Je prostředkem, skrze nějž získáváme svobodu. Symbolizuje paže rozprostřené k všem lidem, objímající nás a vedoucí nás do Ježíšova objetí. Všechny tyto skutečnosti jsou součástí naší víry a pomáhají nám v hledání smyslu světa. Nesmíme však přehlížet, že kříž, který dosahuje k nebi ve své vertikální dimenzi a zahrnuje celé lidstvo ve své dimenzi horizontální, je zakotven v zemi. Spojuje celé stvoření, protože je dosahuje ze své pozice na zemi. Bez  této pevné stability by Kristus byl nemohl viset na kříži a splnit svou misi smíření. Jen proto, že je zakotven v zemi, můžeme my  být  součástí jeho poslání a přinášet mír a smíření, ten mír a smíření, který tak jako kříž spojuje nebe se zemí. Nemůžeme milovat svého bližního, aniž bychom se starali o Zemi, nemůžeme pracovat pro Boží království, aniž bychom se starali o Zemi.

     Ježíš řekl: "Blahoslavení jsou tvůrcové pokoje. Oni budou nazváni syny Božími." A jistě syny a dcerami Božími jsou ti, které nazývá svými bratry a sestrami - ti, kdo slyší slovo Boží a konají je - a jednají podle Něho. A ono konání jistě začíná Kázáním na  hoře: "Složte svá srdce v Jeho království a v Jeho  spravedlnosti." Jeho království, Jeho spravedlnost nalezneme, žijeme-li modlitbou a nenásilím, vždy kladouce potřeby našich bratří a sester - ne-li před ně - na stejnou úroveň s našimi, pamatujíce, že mezi naše bratry a sestry patří i ti, kdo na této krásné Bohem stvořené Zemi budou žít dlouho poté, co my ji opustíme.

     Tak žití v míru začíná. Není to nic méně než žití evangelia v plnosti v  každé oblasti našeho života. Možná zjistíme, že tato pokorná práce vyžaduje tolik sebeoběti a sebezapření jako mnohem dramatičtější a viditelnější mírová práce. Žít nenásilně je tak pokorné a tiché jako utrpení, které Země snáší. Ale je to také všem dosažitelné. Kdokoli může nyní některým způsobem začít. To je, co chceme. Aby lidé vykročili k míru, kdekoli jsou a v jakémkoli životním období jsou. ...

     Než jsem měla plně promyšlenu dnešní přednášku,  kancelář organizace Pax Christi mne požádala o její název. Ukvapeně jsem odpověděla "Dary míru". Řekla jsem to, protože ve  Starém zákoně jsou mír s prosperitou často spojovány. To je dnes běžně interpretováno tak, že udržování míru nám zajistí svobodu zaměřit se na to, abychom prosperovali. Krize životního prostředí ukazuje, že i  když chápeme absenci války v Evropě jako mír,  prosperita se stává kletbou a nikoli darem či požehnáním.

     Bible nám říká něco docela jiného: Mír je dán těm, kdo stavějí Boha do středu svého života. A postavit Boha do středu svého života znamená vést způsob života, který je v harmonii s celým Božím stvořením.

     Pak se dary míru stanou zřejmými. Jsou to dary Blahoslavenství. Šťastní mírní - dnes můžeme  říci: nenásilní - oni dostanou Zemi jako dědictví.

     Jsou to dary zdrojů světa, dostatečně bohatých pro potřeby všech, pro jejich výživu, přístřeší, pro vyjadřování a sdílení lásky.

     Jsou dary světa přírody, jak ji Bůh stvořil, dávající život, obnovující, očišťující, uzdravující - svěží čistý vzduch, sladká čistá voda, zdravá životodárná půda, hojnost v mořích i v lesích.

     Jsou obsaženy v Janově vizi nového nebe a nové země. Zde Bůh žije mezi lidmi. Učiní si domov mezi lidmi; budou Jeho lidem a On bude jejich Bohem; Jeho jméno bude "Bůh s nimi". Setře každou slzu s jejich očí. Nebude tam více smrti, ani zármutku, ani smutku. Svět minulosti pominul. Pak Sedící na trůnu řekl: "Nyní dělám celé stvoření nové". (Zj.21.3-5)

S použitím překladu výňatku pořízeného doc. Janem Bednářem a publikovaného v Universu č. 3 přeložil Jiří Nečas 16. února 1993

B.W.  (1946), matka šesti dětí, dcera známého britského ekonoma německého původu Dr. E. F. Schumachera a neteř tvůrce maticové kvantové mechaniky Wernera Heisenberga, vystudovala ekonomii a historii a věnuje se problematice rozvoje třetího světa.