Základ a plnost Zákona

Slovo zákon bývá v našem myšlení spojováno se zákony, které vytváří zákonodárný orgán našeho státu či které vznikají v centru Evropské unie. Vzniká tak spletitý, nepřehledný systém zákonů, o němž nikdo nemůže zaručit, že je bezesporný, a on zřejmě bezesporný není, protože šikovní advokáti v jeho rámci vyargumentují cokoli. Naše lidské zákony tak nevytvářejí pravidla pro vztahy mezi lidmi, nýbrž se stávají nástrojem žonglérů v aristotelské logice. Oč lépe na tom byli staří izraelité, když měli základní zákon – Desatero, kterého si vážili a z něhož vycházeli! Mojžíšovy knihy pak obsahují různá doplnění, upřesnění, a také shrnutí, které zdůraznil Pán Ježíš a k němuž se ještě vrátíme. Desatero jako jednoduchý bezesporný základní zákon tu bylo a je - a vede k správnému vztahu lidí k Bohu i vztahům mezi lidmi.

Hovoříváme ovšem také o přírodních zákonech. A zatímco lidští zákonodárci právní systém, který vytvářejí a v němž se pohybují, co nejvíce komplikují, v přírodních vědách se projevuje snaha najít co nejjednodušší, nejstručnější systém poznatků, z něhož by se daly všechny přírodní zákony odvodit. Když Newton zformuloval své tři pohybové zákony a zákon gravitační, mnozí přírodovědci věřili, že se odtud podaří všechny ostatní přírodní zákony odvodit. Na tehdejším stupni poznání byla tato jejich víra či naděje oprávněná. Po objevu elektromagnetismu se však ukázalo, že to tak nepůjde, že taková snaha je marná, nicméně hledání jednotného pohledu na přírodu a její zákony pokračuje. Poznávání přírody se snaží směřovat k sjednocující teorii všeho.

Příroda se svými zákonitostmi je součástí Božího stvořitelského díla. O Bohu a Jeho díle se dovídáme z Písma. Písmo mluví k člověku a utváří jeho vztah k Bohu a k celému stvoření, k všemu, co existuje, především pak k druhým lidem. Nebuduje v lidech nějaké přírodovědecké představy či názory, avšak vytváří bohatý svět vztahů a postojů.

Ale vraťme se k Mojžíšovu zákonu. I ten se dostal do rukou lidí, kteří jej doplňovali či vykládali a do praxe uváděli různými složitými předpisy a příkazy, jak o tom svědčí evangelisté, když líčí prostředí, v němž probíhal pozemský život našeho Pána a Spasitele. Avšak smyslem Zákona, speciálně pak smyslem Desatera není omezovat člověka, nýbrž ho formovat. Nemá jít o ochuzení života, nýbrž o jeho obohacení a naplnění. O poznávání smyslu života. Tím, jak lidé Zákon doplňovali a přidávali výklady, stal se z něj složitý a neživotný právní systém.  Pán Ježíš však v něm udělal pořádek a vnesl do něj světlo tím, že poukázal na dvě na první pohled nenápadná přikázání, jedno z Deuteronomia, druhé z Levitiku, jako na základ zákona, na němž vše ostatní stojí: "Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly! ... Miluj bližního svého jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není" (Mk 12,29-31).

Co to znamená milovat?  Co je láska, jak ji lze projevit? Odpovědi můžeme hledat v Písmu. Ne proto, abychom vyslovili nějakou definici lásky, ale proto, abychom hlouběji zažili, co láska je, co znamená, co znamená milovat. Pavel píše do Korintu: "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.  Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.  Láska nikdy nezanikne" (1Kor 13,4-8). Láska je universální; láska k Bohu se týká celého jeho díla, týká se jednoho každého z nás. Nelze ji oddělit od lásky k druhému člověku. A kdo miluje, má rád i sama sebe. Miluj bližního svého jako sám sebe! Láska je základem, na němž se mají stavět vztahy a postoje k všemu, k celému stvoření, sebe samé nevyjímajíc.

Současný svět se topí v problémech a bolestech. Politici nevidí východisko (možná je ani moc nehledají). Východisko, cesta ven existuje. Je jím sám Kristus. Evangelizace, misie, to je velké poslání, které je před námi. Uvědomujeme si však, že nevíme, jak nést Krista světu. Lidé často chtějí důkazy, a myslí tím především důkazy Boží existence. Chtějí Stvořitele, který nekonečně převyšuje všechno bytí, dokazovat prostředky lidské logiky. To ovšem prostě nejde. Cesta ke Kristu nevede přes takovouto argumentaci. On sám říká (J 13,34.35): "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým."  Bůh je zdrojem a dárcem lásky. Láska jako životní postoj, láska spojená se sdílením, s nasazením pro druhého, s obětí – to je argumentace pro víru, pro cestu za Kristem. Víra a láska se navzájem provázejí a podporují. Chybí-li víra, chybí i láska a život se vyprazdňuje. Svůj známý žalm lásky – 13. kapitolu 1. listu do Korintu, Pavel končí slovy: "A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska."

Přírodovědci směřují k teorii všeho. Hledat v Bibli přírodovědnou informaci byl dost tragický omyl, kterého se někteří křesťané dopouštěli. Bible nebuduje v lidech přírodovědecké představy či názory, nýbrž vytváří bohatý svět vztahů a postojů. A v něm existuje jednotící princip, jakási nemateriální obdoba teorie všeho. Je jím láska. Láska ztělesněná v Kristu, v onom Slovu, o němž píše evangelista Jan na začátku svého radostného poselství. Láska, jíž je sám Bůh. 

Jiří Nečas

Praha, září 2014