Osm dní od Květné neděle do Vzkříšení

Jiří Nečas

            Týden po Květné neděli je Neděle velikonoční – svátek Kristova vzkříšení. Tento týden v našem kalendáři, i když mu v různých letech odpovídají různá data, odpovídá jednomu týdnu v Ježíšově pozemském životě. Asi bychom nikdy v historii nenašli týden tak plný zvratů.

              Na Květnou neděli si připomínáme slavný  Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Zástupy tehdy jásaly. Radostné hosana se rozléhalo Jeruzalémem. Lidé jakoby si byli uvědomovali, že začíná nová éra historie lidstva. Asi však většinou nebyli s to domyslet, co to znamená.  A farizeové radost neměli, když si uvědomili: "Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním." (J 12,19). A z jejich kruhů a od vrchních kněží vyšlo nařízení , že pokud se někdo dozví, kde je, musí to oznámit, aby ho mohli zatknout (J 11,57).

         Na květnou neděli jakoby se tato zášť farizeů úplně ztratila uprostřed radosti jásajícího množství lidí vítajících Ježíše jako krále – krále pokoje, jak to také vyjadřovalo použití osla. Osel býval mírovým dopravním zvířetem, kdežto kůň válečným. Politická situace daná poddanstvím Římu tížila všechny Židy. Ježíšův příchod na oslu jim připomněl i dobu počátků jejich historie v zaslíbené zemi, kdy se jako Boží lid obešli bez krále a v případě potřeby do věcí obecných zasahovali soudcové, mezi nimi i Debora (Sd.5.10-11).

         To bylo na květnou neděli. A co bylo za pět dní? O tom čteme v Markově evangeliu (Mk.15.1-14): Hned za svítání, když se vrchní kněží poradili se staršími a znalci Písma i s celou Veleradou, svázali Ježíše, odvedli ho a vydali Pilátovi. Ten o svátcích měl ve zvyku propouštět na žádost lidu jednoho vězně. Tehdy byl spolu s jinými vzbouřenci, kteří při vzpouře spáchali vraždu, uvězněn jeden muž jménem Barabáš. Dav přistoupil k Pilátovi a žádal, aby se zachoval jako obvykle. Pilát se jich zeptal: "Chcete, abych vám propustil židovského krále?" (Věděl totiž, že mu ho vrchní kněží vydali z pouhé zášti.) Vrchní kněží ale vyburcovali dav, ať žádá o propuštění Barabáše. "A co mám udělat s tím, kterého nazýváte židovským králem?" ptal se jich Pilát. "Ukřižuj ho!" vykřikli všichni. "Co udělal zlého?" ptal se Pilát. Oni však křičeli ještě víc: "Ukřižuj ho!"  

         Pár dní po mohutném jásotu a provolávání slávy zní Jeruzalémem hrůzostrašné "Ukřižuj! Pontie Piláte, ukřižuj Ježíše! Propusť raději zločince Barabáše." Tuto strašlivou žádost adresuje dav přímo představiteli nenáviděného Říma.

         Je dost možné, že aspoň někteří byli v obou davech, že jednou manifestovali pro Ježíše a záhy pak demonstrovali proti Němu. Nevíme jistě, zda takoví lidé byli, a pokud byli, nevíme, kolik jich bylo. Rozhodně hlas veřejnosti vzal diametrální obrat. Evangelisté nepodrobují jeho příčiny sociologické či politologické analýze. Uvědomují si, že vše směřuje k naplnění Písma, k naplnění Ježíšových předpovědí utrpení, která Ho čekají. Masy lidí se dají zfanatizovat – to konečně známe z historie. A tak Ježíšovi zarputilí nepřátelé – ti, kteří nelibě nesli všeobecnou radost květné neděle – jistě využili a zneužili toho, že Ježíš neodpovídal běžně rozšířeným představám Mesiáše jako vysvoboditele z římské nadvlády. Židé očekávali politickou obnovu Davidova království. Čekali návrat do starých slavných dob, od nichž je v té době dělilo tisíc let, a nebyli s to přijmout Toho, který snímá daleko těžší břemeno, než jakým byla římská okupace, neboť snímá břemeno osobního hříchu, nebyli s to přijmout Toho, který nabízí návrat do situace nepoměrně slavnější a krásnější, než bylo Davidovo království, – do stavu před prvním hříchem, do Ráje, do Božího království.

         V neděli se setkáváme s jásajícím davem při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, pouhých pět dní po ní s běsnícím davem před Pontským Pilátem. Evangelijní svědectví o vzkříšeném Ježíši nám již nepřináší žádný obraz se zástupem lidí. Vzkříšení se nestalo předmětem reklamy. Jednotliví evangelisté se liší výběrem událostí ze 40 dnů pozemského života vzkříšeného Krista. I to potvrzuje, jak po Velikonocích vše probíhalo v tichosti, nenápadně, bez publicity, mimo otevřený zájem veřejnosti. A přitom šlo o nejdůležitější událost historie!

         Události z Ježíšova života jsou zcela jedinečné a neopakovatelné. Přesto však se sotva lze vyhnout vidění určitých podobností mezi tím, co se odehrálo před téměř dvaceti staletími v Jeruzalémě a různými situacemi, jimiž lidstvo v průběhu další historie prošlo. Mnozí se značnou dávkou nostalgie vzpomínáme na přelom předposledního a posledního desetiletí minulého století, na tehdejší všeobecné nadšení pro morální hodnoty a příklon k hodnotám duchovním, na to, jaké úctě a důvěře se u většiny národa – možná u té slyšitelné většiny – těšila církev a křesťanství. Dnes se vztah značné části české veřejnosti k církvím pohybuje mezi nezájmem a nedůvěrou, pokud to není ještě horší. Místo morálních a duchovních hodnot se vše točí kolem peněz a tzv. bohatství. Tato dnešní orientace společnosti přehlušuje to, co jsme prožívali ve vzpomenuté přelomové době po pádu komunismu. Hlas davu před Pilátem tehdy před dvěma tisíciletími také jakoby býval dusil to, co znělo Jeruzalémem o několik dní dříve. Avšak to, co se skutečně děje, se nemusí promítat do toho, co je pozorovatelné, co má ohlas. Biblická zpráva o Ježíšově ukřižování a po něm následujícím vzkříšení to dokládá. Ukřižováním, chápaným jako konec Ježíše, jedněmi milovaného,  druhými nenáviděného, zájem veřejnosti o dění kolem Něho končil.  Ježíšovo ukřižování však nebylo koncem, nýbrž středem, který odděloval období vyučování a zvěstování Božího království od naším rozumem nepochopitelného díla záchrany, vykoupení člověka z moci hříchu a vykoupení celého stvoření z důsledků lidského hříchu, od Kristova vítězství nad zlem, nad říší temnoty.

         Boží dílo, velké Boží věci, se zpravidla dějí mimo veřejnou scénu. Podle starověkého počítání, které neznalo nulu, byl Ježíš v hrobě tři dny (pátek, sobota, neděle; od pátečního brzkého odpoledne do nedělního rána uplynulo ovšem dokonce méně než 40 hodin). Byla to doba hořkého zármutku Ježíšových blízkých, kdy až na imponující čin Josefa z Arimatie a nějaké to židovské bezpečnostní opatření se nic nedělo. A právě s těmito třemi dny, či vlastně necelými 40 hodinami, promítajícími se do slov Sestoupil do pekel v Apoštolském vyznání víry a patřícími beze sporu k nejsložitějším předmětům novozákonní teologie, je spjata nejdůležitější skutečnost v historii lidstva.

         Současná situace světa ani seriózně sestavené prognózy neinspirují k jásání a nedávají nárok na sebespokojenost. Řešením není nasazovat si růžové brýle. Důležité je, že člověk ani přes velké možnosti, které mu Bůh svěřil, nemá konečné slovo. Boží dílo neprobíhá nápadně, před hodnotícími zraky veřejnosti. Ani nevíme, jaké konkrétní záměry se světem Pán Bůh má a kde nastaví člověku nepřekročitelné mantinely.

         Vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne (2.Tm.1.12b) píše apoštol Pavel Timoteovi. Víme, že Pán Bůh je stále při díle (J 5,17). Víme, že velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého (Jk.5.16b), jak píše apoštol Jakub. Víme, že Pán Ježíš Kristus zve k následování. Jeho tiché a diskrétní, avšak zřetelné a důrazné pozvání se mnohým lidem ztrácí uvnitř politického a obchodního dění, v ďábelsky vtíravé reklamě či uprostřed osobních starostí.

         Ježíš důrazně říká: "Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno" (Mt.6.31,33).         "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží" (Mt 11,28-30).

         To nejsou výzvy, které by dávaly podnět k hromadným manifestacím, masovým shromážděním či podobně. Ježíšova slova směřují jednotlivě k člověku – ke každému člověku. Nenápadně, avšak jasně a jednoznačně. A – na rozdíl od halasných a dotěrných reklam i od nápadných žurnalistických sloganů – na Jeho slovo je spolehnutí. On – Beránek Boží, potupený a ukřižovaný, slavně vstal z mrtvých. On je cesta, i pravda, i život. Skrze Něho – skrze Jeho bolest i skrze Jeho vítězství vede cesta skutečného plně lidského života, cesta k nebeskému Otci, cesta k Božímu království.

Praha 3.02.2023 (pro Český zápas - s využitím staršího velikonočního kázání)