Dvě či tři tváře času

Začátkem ledna bývám hostem na kazatelně v jednom milém pražském sboru. Bylo tomu tak i letos, už více než po dvacáté. Vždy se na toto setkání těším a vracívám se s velice hezkým pocitem radosti z vzájemného setkání. Milé setkání, které se periodicky, rok co rok opakuje. Ona periodicita, pravidelné opakování v čase, prostupuje i myslí starozákonního Kazatele, když o ní v první kapitole své knihy mluví. Je pravda, že jeho slova vyznívají pesimisticky, zatímco moje zmíněná zkušenost je radostná. Na časové periodicitě procesů staví klasická popisná astronomie se svou schopností určovat přesně doby slunovratů a rovnodenností, zatmění Slunce a Měsíce a další astronomické jevy. Pohyby nebeských těles jsou popsány Newtonovými pohybovými zákony. Zajímavé je, že ty nijak neurčují směr plynutí času, podle nich by nejrůznější procesy mohly probíhat obráceně.

Čas, jaký vnímáme, je však přece jen poněkud jiný. Když ona mně tak milá tradice začínala, byl jsem mužem v "dobrém věku", plný sil a životní aktivity. "Vnouče" pro mne byl jen jakýsi abstraktní pojem. Dnes mám široké dědečkovské zkušenosti, a posluchači mých kázání mají před sebou muže, patřícího zřetelně - v dnešní terminologii - mezi seniory. I složení posluchačů je jiné. Mnohé milé tváře tam už nevídám a jiné mladé, sympatické a radostné, se objevují. Kromě své periodické tváře (koloběh, opakování) má tak náš čas i tvář lineární a orientovanou - spějeme odněkud někam. Před nějakými dvěma či třemi staletími přírodovědci různých zaměření věřili, že pomocí Newtonových zákonů se vysvětlí všechno v přírodě. Jenže to, že v nich lze čas obrátit, neodpovídá skutečnosti, kterou vnímáme. Všichni stárneme. Ze zboží v řeznickém obchodě živé prasátko nevznikne. Oslazenou kávu neodsladíme. Atd. A ono směřování odněkud někam se projevuje i v tom, že stále máme co poznávat, stále hlouběji vnikáme do tajů Bohem stvořeného světa, nicméně onen rajský strom poznání dobrého i zlého zůstává trvale nepřístupným. Dokonce, čím více poznáváme, tím více si můžeme uvědomit, kolik toho neznáme. A to je dobře; prostor pro poznávání je cenným Božím darem daným lidem.

Čas, který vnímáme, má dvě tváře - periodickou a "směřovací". Ta přívlastková vedlejší věta ("který vnímáme") je ovšem důležitá. Vděčně vzpomínám, jak starozákonní teolog prof. Miloš Bič v kázáních připomínával, že ten námi vnímaný čas je jakýmsi průmětem Božího času, jakéhosi "nadčasu", který vysoce přesahuje náš hmotný svět. V Božím čase neplatí ona jednosměrná orientace. Kristus je Alfou i Omegou, počátek i konec v něm splývají. V tomto "nadčase" Boží slavná budoucnost, nebeské království, vstupuje do tohoto světa a do našich životů. Tato třetí tvář času se však už netýká toho, jak svými smysly a svým rozumem čas vnímáme. Dovídáme se o ní prostřednictvím Písma a přijímáme ji vírou.

Jiří Nečas

Praha 19.1.2016