Přírodověda studuje svět, který stvořil Bůh

Jiří Nečas

     Biblická zvěst o stvoření bývá interpretována různě. Extrémní přístupy - jak dogmaticky kreacionistický, tak scientisticky liberální - ji ochuzují až vyprazdňují. První stránky Bible mají vést člověka k vytvoření vztahu ke stvoření jako k "dobrému dílu Božích rukou", tvořícímu jeden harmonický, uspořádaný celek. Integrita Božího díla je stvrzena sedmým stvořitelským dnem - dnem Hospodinova odpočinutí, který při dělení biblického textu do kapitol byl dost nešťastně oddělen od ostatních stvořitelských dnů.

     V biblickém poselství o stvoření se člověk - tento singulár zde ovšem představuje celé lidstvo - dovídá, že může stvoření užívat a má o ně pečovat. Oba tyto infinitivy v sobě zahrnují nutnost moudrého a opatrného zacházení; stvoření má být vzděláváno (člověk stvořen k Božímu obrazu, tedy má aktivní roli ve stvoření) a rozhodně nesmí být ničeno; hromadný význam slova člověk s sebou nese  přirozenou nutnost sdílení s jinými lidmi - v prostoru i čase.

   Člověk tím, že uspokojuje své potřeby, či často spíše kvazipotřeby, je s to Boží stvořitelské dílo ničit. Lokální antropogenní ekologické katastrofy se vyskytovaly již ve starověku. Dnes ovšem člověk disponuje většími technickými možnostmi a ničí stvoření v globálním měřítku. Jistě jednou z příčin této situace je neadekvátní lidská náročnost. Omezení požadavků v naší civilizační oblasti je nutnou podmínkou obratu k udržitelnosti. Sotva však může být podmínkou postačující. Aby člověk, který již zemi nejen naplnil, nýbrž dokonce přeplnil, mohl žít v harmonii s ostatním stvořením (a bez této harmonie nemůže o udržitelnosti být řeči), musí je hlouběji poznávat, studovat vztahy a zákonitosti v něm a toto pak promítnout do svého vztahu k celému stvoření a k zacházení s ním. Vztah k přírodě, vztah k veškerenstvu, je spoluutvářen biblickým poselstvím a poznáním - nemám teď sice na mysli jen poznání přírodovědné, avšak právě to zde má hlavní roli. Je škoda, že teologové, zvláště protestantští, se k němu často stavívají netečně až odmítavě.

    Formování termodynamiky v 19. století znamená velký zvrat v přírodovědném myšlení. Skončila představa univerzálnosti newtonovské fyziky s jejím reverzibilním časem. Platí sice zákon zachování energie, avšak procesy přeměny energie nemohou probíhat libovolně. Úhrnná energie se zachovává, nikoli však volná energie; její pokles závisí i na průběhu člověkem vyvolaných a řízených procesů. Příroda tedy neznamená věčný, ničím neomezený koloběh. Z těchto poznatků plyne určitý etický imperativ pro zacházení se zdroji, které jsou Božími dary, a tedy jsou i předmětem teologie. Cosi se zde zanedbalo. Místo přirozené a žádoucí spolupráce přírodních věd a teologie se mezi nimi pěstoval antagonismus. Ten snad je, díky Bohu, již minulostí. Nesouvisí jeho ukončení s uvědoměním si krize životního prostředí?

     Sdílení Božích darů a odpovědnost za stvoření implikuje nutnost hlubokého zájmu o přírodu a o její poznání. Křesťanští vědci majíce na mysli integritu Božího díla mohou pomoci překonat partikularismus dnešní vědy. Ta jako pronikání do tajů Stvořitelova díla má především sloužit k Jeho větší slávě, jak si to na počátku novověké vědy uvědomovali např. Galilei a Kepler. Poznávání přírody může pomoci i hlubšímu proniknutí do biblického poselství, kde vztah mezi přítomností a budoucností, respektive představa budoucnosti se přiblíží při opuštění ideje absolutního lineárního orientovaného newtonského času, kde nacházíme mnohé obdoby bohrovské komplementarity (milosrdenství – spravedlnost, Boží všemohoucnost - svobodná vůle člověka) atd.

     Ježíš Kristus z celého Zákona zdůraznil dvě přikázání - přikázání lásky. Nacházíme je na několika místech v Novém zákoně; první z nich v nejširší formulaci nabádá k lásce k Bohu celým srdcem, celou duší, celou myslí i celou silou - tedy celou osobností; mysl a síla nám zde však explicitně vyjadřují, že do lásky k Bohu je třeba zapojit nejen cit, nýbrž i rozum, i jednání. Jeho stvořitelské dílo nemůže být tomu, kdo Ho miluje, lhostejné. A tedy je třeba je poznávat a poznání promítnout do moudrého přístupu k němu a zacházení s ním.