Stromy a rozvoj železnice

Předloni na podzim začalo kácení krásných stromů v parku v centru Stuttgartu. Má tam vyrůst nové, "supermoderní" nádraží, které by bylo důležitým uzlem dálkové železniční dopravy. Skutečné potřeby města a city lidí jsou pro ty, kdo tuto stavbu prosadili a uskutečňují, vedlejší. Na prvním místě je vidina finančního zisku spolu s podílem na evropském dopravním trhu. Bude se cestovat rychleji. Ale za cenu oběti stromů.

Začátkem března byla zveřejněna zpráva o rozsáhlém kácení stromů v okolí Ústí nad Orlicí, vyvolaném rekonstrukcí železnice. Nádraží v Ústí s okolím je jedním z míst, které na hlavním tahu z Prahy do Vídně ještě nebyly přestavěny na moderní vysokorychlostní provoz. Budeme tam moci jezdit rychleji. Ale za cenu oběti stromů.

Co je důležitější, stromy nebo rychlost? Možná leckterého čtenáře napadne, co je to za podivnou otázku. A nejeden skalní ochránce přírody stromy padlé ve prospěch železniční dopravy oželí daleko snáze, než kdyby byly obětovány dopravě silniční či letecké. Svým způsobem to platí i pro autora těchto řádků. Že železniční doprava je nepochybně šetrnější vůči životnímu prostředí než dva další zmíněné způsoby, je všeobecně známou skutečností.  

Potřebuje se však člověk tolik, tak daleko a tak rychle přemisťovat? Vždyť tím, jak se rychle přemisťuje - a když rychle, tak úměrně k tomu i dále - si vlastně zmenšuje svět. A ztrácí schopnost plně žít, vnímat, sdílet se s druhými lidmi. Osm smrtelných hříchu od Konrada Lorenze je stále živá a oslovující kniha. A třetí z oněch "Lorenzových" hříchů je závod člověka se sebou samým, který k naší společné zkáze stále urychluje technologický vývoj, který činí lidi slepými vůči všem skutečným hodnotám a okrádá je o čas k vpravdě lidské činnosti, totiž k zamyšlení nad sebou samým.

Orientací na rychlé a snadné přemisťování člověk více ztrácí než získává. Ztrácí stromy, ztrácí čas k zamyšlení nad sebou samým. A ztrácí - spolu s celým světem - volnou energii.

Různým pokusům získávat energii z ničeho se dnes usmíváme. Víme přece, že to nejde, že platí zákon zachování energie. Perpetuum mobile, a v této souvislosti řekněme perpetuum mobile prvního druhu, sestrojit nelze.

Touha mít neomezené zdroje energie vedla k myšlence sestrojit perpetuum mobile druhého druhu, tedy stroj, který by získával energii tím, že by ji získával na úkor vnitřní energie nějakého velkého rezervoáru, třeba světového oceánu. To sice není ve sporu se zákonem zachování energie, ale také to nejde realizovat. Většina procesů v reálném světě nemůže probíhat obousměrně. Mechanickou energii můžeme libovolně přeměňovat na teplo, na vnitřní energii hmoty. Obráceně to však nelze. Tepelné stroje k své činnosti potřebují prostředí o dvou různých teplotách a s velikostí rozdílu těchto teplot jejich účinnost roste. Jednosměrnost procesů je charakterizována poměrně abstraktní veličinou - entropií. Ta v uzavřených systémech nikdy neklesá. S entropií souvisí volná, názorně řečeno, využitelná energie. Růst entropie je provázen poklesem volné energie a vyjadřuje nevratnost změny.

Člověk svou expanzí produkuje entropii, a tak zrychluje směřování lidstva k konci, ke kolapsu. Jak je daleko, nevíme. Ale při růstu spotřeby a náročnosti se k němu blížíme rychleji. To víme, a přesto si počínáme nerozumě. Není to naše lidské usilování, a myslím teď především na smysl postrádající lidské přemisťování, absurdní? Nepřipomíná ranně novověké lidi konstruující perpetuum mobile? Vždyť je v rozporu s naším poznáním přírody.

Užíváme bohaté přírodní zdroje. Máme však náš pozemský domov ničit? O fungování přírody víme hodně, i když ještě více toho zřejmě nevíme. Víme toho tolik, abychom byli s to rozumem odmítnout násilí na přírodě. Přesto se ho dopouštíme. Mluvíme o udržitelném rozvoji a přitom si počínáme, jako by nám o udržitelnost vůbec nešlo.

Životní praxe v naší kulturní oblasti je poznamenána onou nesmyslnou a falešnou představou, že příroda nemá omezení a můžeme si s ní dělat, co chceme, abychom dosáhli svých pošetilých, s možnostmi světa neslučitelných cílů. Kulturní a civilizační zvyky se mohou měnit. I Evropané si mohou začít daleko hlouběji uvědomovat nesmírnou hodnotu přírody, nesrovnatelně převyšují hodnotu různých produkty naší techniky (a ekonomiky). Do určité míry to záleží na jednom každém z nás.

Jiří Nečas

Praha 6.3.2012