Náboženství nebo spiritualita

Ve své knize "Marnotratný Bůh" Tim Keller píše, že od samého vzniku křesťanství nebylo považováno za náboženství. Bylo "ne-náboženstvím" par excellence (speciálním ne-náboženstvím). Další odstavec, který je převzat z této mimořádné knihy, založené na slavném Ježíšově podobenství o marnotratném synu, nám pomůže aspoň částečně pochopit onu ideu, že křesťanství není náboženstvím.

Představme si, že sousedé se prvních křesťanů zeptají na jejich víru: "Kde je váš chrám?" Křesťané odpovědí, že nemají chrám. "Jak je to možné? Kde tedy působí vaši kněží?" Křesťané odpovědí, že nemají kněze. "Ale jak je to pak s oběťmi vašim bohům?", koktají tazatelé. Křesťané odpovědí, že neobětují. Ježíš sám byl chrámem, aby už nebyly další chrámy, knězem, aby už nebyl další kněží, obětí, aby už nebyly další oběti. Nikdy nikdo něco takového neslyšel, a tak je Římané považovali křesťany za ateisty; to, co říkali křesťané o duchovní realitě, bylo nesrovnatelné s tím, co učila ostatní náboženství.

Ironií po 2000 letech je, pokračuje Keller, že pro naprostou většinu naší společnosti křesťanství je jedním z mnoha náboženství (či věr), které na světě existují. Za jedinou alternativu (podobně jako v případě jiných náboženství) se považuje laický pluralismus. Nicméně, tak tomu nebylo od začátku. Křesťanství bylo považováno za třetí možnost (tertium quid), za něco docela odlišného (od náboženství i od sekulárního laického pluralismu).

"Křesťanství není náboženství" je rčení, kteří mnozí křesťané převzali a často je používají, když se jich někdo ptá, v co věří (nebo přestali věřit), ve vztahu k jiným náboženským skupinám. Řeknou, že křesťanství je styl života. Nejde v něm o normy, zákony, rity či tradice, nýbrž spíše o osobní vztah k Bohu prostřednictvím Ježíše. V zásadě si myslím, že jde o správnou odpověď, s níž se většina křesťanů identifikuje, nicméně přesto jde o odpověď neúplnou, která neprezentuje křesťanství jako onu "třetí možnost", o níž v předchozí citaci hovoří Keller.

Křesťanství jakožto ovoce evangelia nemůže být ničím jiným než onou třetí možností, různou jak od náboženství, tak i od nenáboženského cítění naší doby, který se dnes - kuriózně - prezentuje jako sekulární spiritualita. Do centra pozornosti se tak dostává, jak se křesťané rychle vzdálili od čehokoli s náboženským aspektem, avšak přijímají - bez rozmýšlení - vše, co má co dělat se spiritualitou.

Souhlasím s ideou, že křesťanství je styl života, ale jsem přesvědčen, že je více než to. Nemůžu jednoznačně tvrdit, že křesťanství není náboženství, když jeho evangelijní dynamika mu dává náboženský charakter. Konečně, pochybuji, že by se podařilo o křesťanství mluvit jen v termínech spirituality, ať se sebevíce tvrdí, že to je "jediný jazyk", kterému - zjednodušeně řečeno - dnes jsou lidé ochotni naslouchat. Rád bych věděl, co si o tom myslíte.

Xavier Memba

Z katalánštiny přel. Jiří Nečas 12/8/2015, poslední úprava 15/8/2015 (grafická úprava 6/2/2024)

Z webu Societat Catalana i espiritualitat

http://www.ibec.cat/PRESENCIA/pe_271_pp24_32.pdf

Poznámka:

Kniha Timothyho Kellera "Marnotratný Bůh" vyšla česky v nakladatelství Tritton r. 2011