Proč ?

       Příslovcem "proč" začíná mnoho otázek, od snadno odpověditelných přes ty, na něž se odpověď hledá těžko až po takové, na něž vyčerpávající odpověď během pozemského života nenajdeme. Mezi ty poslední patří třeba otázky proč Bůh dopustil porušení svého díla hříchem?, proč je na zemi zlo?, proč se zlé věci stávají i dobrým lidem? My se v tomto zamyšlení zastavíme u dvou otázek, které snad nepatří mezi ty nezodpověditelné, avšak na něž se uspokojující odpověď těžko hledá. Přiznám se, že jde o otázky, na něž bych odpověď znal rád. První z nich se týká praktické teologie (a díky tomu si dovoluji se s tímto zamyšlením na čtenáře Evangelického týdeníku obrátit), druhá se pohybuje na pomezí psychologie a didaktiky, nicméně jsou tak podobné, že si je kladu současně. O jaké otázky jde?

       1. Proč mezi charakterními, obětavými, nesobeckými lidmi, k jejichž životnímu stylu patří dobrý vztah k druhým lidem i k celé Boží přírodě, je tolik těch, kteří zůstávají vůči hlasu evangelia indiferentní, kteří se nerozhodnou vědomě následovat Krista?

       2. Proč je v naší společnosti tak rozšířen negativní vztah k matematice, takže se stává, že i mnozí vážení lidé se docela chlubí tím, že jim matematika ve škole nešla či že ji neměli rádi?

       Možná leckdo z čtenářů se bude v duchu ptát, co že mají tyto otázky společného. V obou případech jde o (nepochopitelné) odmítání něčeho krásného, pravdivého, přesahujícího smysly poznávaný materiální svět. Matematika rozumovou cestou vede do oblasti, která reálně, objektivně existuje, avšak přesahuje to, co můžeme běžnými dorozumívacími prostředky vyjádřit. Rozhodnutí vykročit za Kristem není aktem rozumu, nýbrž víry, avšak znamená také překročit hranice materiálního, smysly poznatelného a slovy popsatelného světa.

Někdy se setkávám s pokusy odpovědět na položené otázky, které vystihují, že mají cosi společného: "Matematika jako vzdělávací předmět netoleruje nesolidnost, vyžaduje určité úsilí. A jít za Kristem, procházet těsnou branou, to také nejde bez osobního nasazení. Lidem se do osobního nasazení, do námahy nechce." Mne však tyto odpovědi neuspokojují. Mezi lidmi, kvůli nimž si otázky kladu, jsou mnozí beze sporu solidní, obětaví, nelitující námahy, ochotní se osobně zasazovat pro dobrou věc. A tak se ptám: "Vědí, co je matematika? - Vědí, či aspoň tuší, kdo je Kristus, který zve k následování?" Případně použiji osobnější formulaci. "Umíme my matematici (tím se přiznávám ke své profesi) srozumitelně sdělit, co skutečně matematika je? Umíme ji dělat reklamu, kterou zaslouží?" Tradiční obraz "matyka", známý třeba z povídek Jaroslava Žáka, naznačuje, že se to moc nedaří. Čtenáři zde asi mohou uplatnit svou zkušenost. A obdobně se ptám: "Umíme my křesťané zřetelně a přesvědčivě sdělit svému okolí, co je Boží láska, co je cesta Ježíše Krista?" Myslím, že i zde můžeme s určitou dávkou jemnosti odpovědět, že se nám to "moc nedaří". Teď si můžeme otázku "proč?" posunout o úroveň dále a ptát se, proč se to nedaří, a hledat na ni odpověď.

Nést evangelium všemu stvoření - to je základní poslání, které náš Pán dává svým učedníkům. Tímto posláním je třeba žít, přemýšlet o něm, hledat cesty, jak evangelium prezentovat. Nestavíme někdy svoje představy o křesťanském životě a o církvi, svoji církevní praxi nad pozvání živého Krista? Toho, který má pochopení pro lidi žijící na okraji společnosti, ať už jde o ty nejchudší, či o opovrhované římské úředníky nebo o ženu přistiženou při cizoložství. Toho, který byl otevřen přijmout každého a každému pomoci. Toho, který ve svém učení nahradil tradiční hodnotový systém stavějící na sobectví a vedoucí ke zkáze systémem novým, postaveným na lásce a majícím dosah od současnosti přes blízkou i vzdálenou budoucnost až k eschatologickému horizontu.

Světu by prospělo, kdyby si více lidí osvojilo matematické myšlení. Co však svět nejvíce potřebuje, je aby mnozí, opravdu mnozí, lidé uvěřili v Krista a vyznali Ho nejen slovy, nýbrž celou životní praxí. Kristovo evangelium je cesta k řešení problémů, před nimiž lidstvo stojí. A troufám si dodat, že jde o jedinou cestu. Je to cesta sebezapření a oběti. Ale předně je to cesta víry, lásky a naděje. A jde o víru prostupující životem, o lásku angažující se pro Stvořitele i celého Jeho stvoření, o naději hluboce zakotvenou. Kéž Kristovu cestu druhým lidem, našim bližním, Bohem milovaným, nezakrývá naše malověrnost a zahleděnost do našich interpretací a teologických systémů.

Jiří Nečas