Přechylování ženských příjmení

Problematiku přechylování ženských příjmení lze rozdělit do dvou oblastí:

a) přechylování příjmení cizinek, o nichž se píše nebo hovoří v českém kontextu;

b) přechylování při sňatcích (v ČR, resp. občanek ČR).

Obě oblasti však mají mnoho společného.

Čeština je jazyk, v němž se jména skloňují, přičemž skloňování je výrazně závislé na rodu (např. skloňování českých maskulin končících na -a je odlišné od skloňování takto končících feminin; v češtině blízké polštině tento rozdíl není). Nepřechýlená ženská příjmení zůstávají nesklonná, čímž jsou svým způsobem defektní, někdy bývá z kontextu obtížné určit pád, případně se musí uměle volit taková formulace, aby to nevadilo; přitom, žel, české substantivum paní, které by mohlo pomoci, je také nesklonné. Rody v češtině jsou a k češtině patří (a rozhodně jako Čech bych si nepřál, abychom směřovali k nějakému "společnému rodu", jaký mají skandinávské jazyky, zatímco starší tvarově bohatá islandština má poctivé tři rody). Základní tvary jmen jsou maskulinní. Bojovníci proti přechylování tak mají smůlu; odstraněním -ová se mužsko-ženská symetrie nevytvoří. Usilovat o odstranění přechylování v matrikářské praxi v naší zemi považuji proto za naprosto pošetilé.

Zůstává otázka, zda v českém kontextu přechylovat jména cizinek. Výše uvedené argumenty jsou obecné. Kromě toho běžně cizí jména skloňujeme podle českých vzorů, tedy tvary jména stejně měníme, abychom je mohli organicky začlenit do českého textu. V češtině je nominativ maskulin zpravidla bez koncovky; priorita nominativu však není něčím absolutním. V pobaltských jazycích zde je koncovka běžná, základní v litevštině je -as, v lotyštině -s. A tak pro Lotyše je největším českým spisovatelem Jaroslavs Hašeks, předchozí americký prezident pro Litevce byl Džordžas Bušas. Je jistě nejednoduché určit, kam až s přizpůsobováním cizích jmen jít, litevský fonetický přepis celého jména působí pro nás nepřirozeně, nicméně instrumentál od jména Lubac píšeme Lubakem, a i v genitivu použijeme Lubaka.

Myslím, že negativní vztah některých Čechů k přechylování souvisí s jakýmsi pocitem národní malosti, s představou, že světové je to, co je anglické. Asi bychom potřebovali jakési nové národní obrození. V ekologii se klade velký důraz na diverzitu, rozmanitost jako podmínku stability, "zdravosti" systémů. My Češi bychom měli mít více národního sebevědomí a uvědomit si, že k tomu, abychom byli zdravě světoví, přispějeme, když budeme udržovat a pěstovat svůj krásný jazyk se všemi jeho zvláštnostmi, a tím přispívat ke zdravé jazykové rozmanitosti. A přechylování v evropském kontextu zas tak velikou zvláštností také není. Přechyluje se např. v islandštině (poněkud jinak než u nás), přechyluje se v baltských jazycích (v litevštině dokonce jinak podle jména otce u svobodných žen, a jinak podle jména manžela), přechyluje se ve slovenštině, v omezené míře i v polštině, mám za to, že se přechyluje v maďarštině (-né). Moje jazykové znalosti nejsou takové, abych ve výčtu pokračoval.

Pokud přechylování jmen v češtině dělá problémy cizincům, myslím, že je chyba na jejich straně. Vědět, že v mnoha jazycích se přechyluje, by měli vědět přinejmenším novináři. A ti, kdo mají angličtinu za svou mateřštinu, by měli vědět, že existují i jiné jazyky.

Jestli v dnešní Evropě nějaký jazykový jev je v rozporu s rovnými právy všech, pak to není české ani litevské přechylování ženských jmen, nýbrž je to priorita, která se dnes dává angličtině a stále podporuje.

A tak se moc přimlouvám: přechylujme.

RNDr. Jiří Nečas,

vysokoškolský učitel matematiky,

ředitel Ekologické sekce

České křesťanské akademie

Praha, léto 2011