Počátek

Otázky po rozměrech a stáří vesmíru nás vedou do oblasti přesahující možnosti našich představ. Nás teď bude více zajímat časová stránka tohoto problému. Má historie vesmíru svůj počátek? A pokud ano, jak vypadal? Roku 1931 formuloval belgický kněz a astronom Georges Lemaître hypotézu velkého třesku, která se stala teorií a postupně se zdokonaluje. Podle ní byla "na počátku" hmota koncentrovaná v nesmírně malém prostoru, a tedy měla nesmírně velkou hustotu. Vycházejíce z tradiční představy prostoru a času se můžeme ptát, co bylo před velkým třeskem. Speciální teorie relativity ukazuje na provázanost prostoru a času a její pokračování – obecná teorie relativity – učí, že tento časoprostor je zakřivený v souvislosti s rozložením hmoty v něm. A tak, když čteme o vzniku a vývoji vesmíru, neměli bychom tyto informace spojovat s běžnou představou prostoru a času. Otázka, co bylo před velkým třeskem, tak postrádá smysl. Počátek vesmíru, toho, o němž vyznáváme, že je Božím stvořitelským dílem, se dostává do oblastí mimo naše chápání.

Bible se počátku nevyhýbá. Dvě biblické knihy začínají slovy "Na počátku": první biblická kniha, tedy Genesis, a Janovo evangelium. Podání knihy Genesis odpovídá stupni poznání starověkého člověka, avšak přináší důležité poselství i v 21. století po Kristu: Svět je harmonickým  smysluplným Stvořitelovým dílem, není tedy produktem náhody. Bůh tvořil (a stále tvoří, Jan 5,17) Slovem. Tato skutečnost je dále rozvedena v druhém zmíněném biblickém oddíle, v prvních pěti verších Janova evangelia. Řecké slovo logos, překládané jako slovo, má širší význam, znamená také vztah či řád. Slovo je to, čím Bůh tvoří. A 14. verš 1. kapitoly Janova evangelia  (Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi; spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy) svědčí, že oním Slovem je Kristus. Jsme tak vtaženi do uvažování o tajemství Božího času, který mohutně překračuje naše vnímání a jehož hloubku a komplexnost můžeme jen tušit. Lineární čas, tedy čas, který vnímáme a ve kterém uvažujeme, a zároveň čas, v němž probíhá líčení Geneze, se promítá i do historie planety Země, i do našich lidských dějin. V něm proběhl i ten stěžejní časový interval, kdy Bůh v Ježíši Kristu na Zemi fyzicky pobýval. Jako počátek vyjadřování času bylo zvoleno Kristovo narození, dnes předpokládáme, že k němu došlo o několik let dříve. Nejdůležitější však bylo Kristovo ukřižování a pak především vzkříšení, vyjadřující Jeho vítězství nad mocí zla. Vztah volby začátku letopočtu k Ježíšovu pozemskému životu vyjadřuje, že tehdy se odehrávalo něco pro celou historii  neobyčejně významného, dokonce nejvýznamnějšího, něco, co do historie sice zařazujeme, ale co veškeru historii přesahuje. V Kristu Boží stvořitelské dílo nabylo nový rozměr. Díky tomu, že žijeme až po oněch významných událostech, které se proběhly před dvěma tisíci lety na východním pobřeží Středozemního moře, můžeme vědět a radovat se z toho, že hřích nemá poslední slovo, že Bohu na stvoření záleží, že Bohu na nás záleží. V Kristu Stvořitel své dílo obnovuje – činí všechno nové (2 Kor 5,17). Ježíš Kristus nepřišel Zákon zrušit, nýbrž naplnit. Vede k pokání – ke změně myšlení a jednání. Co to znamená, velice pěkně ukazuje příběh z Lukášova evangelia (9.52-56), který si připomeňme ve znění překladu Slovo na cestu: Na cestě přes samařské území (Ježíš) poslal napřed učedníky, aby vyjednali nocleh v jedné vesnici. Tamní obyvatelé však Židy a Jeruzalém nenáviděli a nepřijali tedy Ježíše. Jakuba a Jana to rozhněvalo a řekli: „Pane, nemáme na ně svolat oheň z nebe, jako to kdysi udělal Elijáš. Ať ta vesnice shoří!“ Ježíš to rozhodně odmítl: „Jak vás může něco takového napadnout? Jako byste ani nebyli moji učedníci. Syn člověka přece nepřišel lidské životy mařit, ale zachraňovat.“  Učedníci se zde zcela prostě odvolávali na Starý zákon. Tam podobná silová řešení jsou docela běžná. Avšak Ježíš, ten, v Němž Bůh přišel na svět, ten, který nepřišel Zákon zrušit, nýbrž naplnit, vidí věci docela jinak. Neřeší věci silou, nýbrž láskou. Za stěžejní v celém Zákoně vidí dva nenápadné oddíly z 5. a 3. knihy Mojžíšovy (Dt.6.5, Lv.19.18):  Protož milovati budeš Hospodina Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své. – Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.

Pán Ježíš Kristus tak přináší nový pohled na Zákon. Ze spousty různých ustanovení vystupuje jako centrální motiv láska. Nepřišel na svět, aby jej soudil, nýbrž aby jej zachránil. Svědčí tak o tom, že Bohu na světě opravdu záleží. Tato skutečnost je základem i pro vytváření našich vztahů, nejen k druhým lidem, ale i k celé živé i neživé přírodě.  Skrze ni se máme dívat na svět a všechno, co se na něm děje.

Aj, nové činím všechno. To jsou slova vzkříšeného a oslaveného Krista (Zj 21,5).  A protože Boží čas není lineárně uspořádaný, vztahují se do všech dob, vztahují se i do minulosti, do níž se můžeme prizmatem této zvěsti dívat. To nové je i součástí prosby Přijď království Tvé z modlitby Páně. A týká se všeho, celého světa či vesmíru. A tak i my lidé jsme zváni v souladu s Ježíšovým pohledem na Zákon obnovit své vztahy k celému stvoření, k druhým lidem i k přírodě. Otevírá se nám brána Božího království, která byla hříchem uzavřena. Otevírá se nový úžasný prostor svobody, bez pout hříchu, prostor, v němž se můžeme radovat a prožívat vděčnost – za naše životy jako takové, za druhé lidi, jimiž Bůh naše životy obohacuje, za krásu a bohatství přírody, a tak dále, a především za to, že sám Stvořitel k nám v Kristu přichází a tvoří vše nové, že jsme součástí  jeho úžasného díla. Díky, Bože Otče, Synu i Duchu svatý.

Praha 9.10.2021. Psáno pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry