Dvě největší přikázání

Milovat z celé mysli a z celé síly

"Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly! ... Miluj bližního svého jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není." (Mk 12,30.31)  Tak shrnuje Pán Ježíš celé Písmo. Co to však znamená? Milovat Boha máme nejen citem, ale i myslí a silou. Nelze milovat Stvořitele, a při tom nemyslet na Jeho velkolepé stvořitelské dílo. K lásce k Bohu patří i přemýšlet o tom, co je ve vztahu ke stvoření dobré, a patří k ní nutně i jednání, aktivní nasazení pro dobro celého stvoření. Nelze milovat Boha a přitom být lhostejnými k životnímu prostředí. Angažovanost pro životní prostředí je tak neodlučitelnou součástí cesty za Kristem.

O druhém přikázání lásky Pán Ježíš říká, že je podobné prvnímu. Lidský život je naprosto závislý na Božích darech, které tvoří přírodu. Milovat druhého znamená se s ním o tyto vzácné dary dělit. Křesťanský životní styl odmítá sobectví a vede ke sdílení s druhými lidmi. A mezi ně patří i ti, kdo - bude-li to Boží vůle - budou na Zemi žít po nás. Z bohatých Božích darů si můžeme brát podle svých potřeb, ale bereme-li si více, činíme tak na úkor druhých. A tak obě velká přikázání vedou k tomu, abychom se seznamovali, jaký dopad na životní prostředí naše počínání může mít a zacházeli s ním co nejšetrněji a nejohleduplněji. Jde o Boží dílo a užívat je můžeme nejen my, nýbrž i naši bližní.

Bohu na stvoření stále záleží. Vždyť proto poslal na svět Pána Ježíše, Spasitele: Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal ... (J 3,16a). Slůvko svět bychom neměli přehlížet. Milující Bůh od nás, lidí, očekává lásku, o níž jsme na začátku mluvili. Lásku prostupující celou osobností, lásku, k níž patří myšlení i jednání, která hledá dobro pro celé Boží stvoření. Jeho součástí je i naše životní prostředí. Chránit je a pečovat o ně patří neodmyslitelně k životu křesťana.

Jiří Nečas

Praha 25.11.2011