Koruna stvoření nebo škodná?

 

 

       V tomto článku si budeme všímat dvou skupin lidí, jejichž průnik je sice neprázdný, avšak mnohem méně početný než by být měl. Jednu z nich tvoří křesťané, nezávisle na církevní příslušnosti, druhou pak ekologové. Toto slovo zde používáme v dnes běžném smyslu slova (jemuž se autor, byť neochotně, podřizuje), tedy neoznačuje zde odborníky v systémové vědě ekologii, nýbrž lidi, kterým velice záleží na stavu životního prostředí a jeho vývoji a nějakým způsobem se pro ně angažují.

       Životní prostředí je z pohledu Písma Božím stvořitelským dílem. Proto zájem o ně a osobní nasazení pro ně patří ke křesťanskému způsobu života. Znamená tedy společnou platformu pro obě skupiny.

       Křesťanům i ekologům je dále společné i to, že obraz, který je o nich ve veřejnosti vytvářen, je vlivem nepřesných, neúplných, neobjektivních informací zkreslený, líčí je ve ztmavených barvách a někdy se stává dokonce jakousi karikaturou. Tak bývají představována i jejich základní antropologická paradigmata, vypadající pak jako zcela neslučitelná. Křesťanům je přiřazován antropocentrismus spatřující v člověku korunu stvoření (což bývá navíc interpretováno tak, že člověk si může vůči ostatnímu stvoření dovolit cokoli), ekologům biocentrismus vnímající člověka jako "škodnou", jejíž existence je neštěstím pro ostatní přírodu. Tento pohled je přirozeně nekompatibilní se zmíněným tvrzením, že vlastně každý křesťan by měl být ekologem (v dohodnutém smyslu). A je v rozporu i s realitou.

        V církvích často panuje jakási nedůvěra k ekologům. Onen zmíněný falešný obraz je zde výraznější než asi málo zdůrazňovaná skutečnost, že značná část ekologů se angažuje i na poli sociálním, resp. humanitárním, že jde velice často o lidi, jimž na stvoření záleží a jejichž životní praxe je blíže Ježíšovu učení než odpovídá běžnému občanskému průměru, byť svůj názor vyjadřují třeba nenábožensky. Ekologům se vyčítá, že podporují vznik novodobého pohanství (třeba někdy oprávněně; odpor proti nejnebezpečnější modle naší civilizace – proti mamonu – však zpravidla projevují výrazněji a opravdověji než mnozí křesťané), vyčítá se jim onen zmíněný pohled na člověka jako na "škodnou" v protipólu k údajně biblickému učení o člověku jako o koruně stvoření.

       Jak se však skutečně dívá Písmo na člověka? Základní biblická zpráva o stvoření byla při dělení biblického textu do kapitol nešťastně roztržena: první až šestý stvořitelský den jsou obsahem první kapitoly Písma, kdežto sedmý den se dostal až do kapitoly druhé. Zatímco celý biblický příběh vrcholí sedmým dnem, dnem Božího odpočinutí, kdy Stvořitel – antropomorficky řečeno – se raduje z díla jako celku, v němž každá jeho část má svou roli, stvoření člověka se stalo vrcholem první kapitoly, která sama bývá vnímána jako úplný příběh o stvoření. Ten však, je-li vnímán jako celek včetně prvních tří veršů druhé kapitoly, je vysloveně teocentrický, ovšem při přehlédnutí onoho odděleného závěru budí antropocentrický dojem. Nicméně nelze popírat, že v biblickém příběhu o stvoření člověk hraje určitou mimořádnou roli. Bible je ovšem sdělením člověku, jemu zde platí druhá gramatická osoba, je "ty", kdežto k ostatnímu stvoření se pojí osoba třetí, je "ono". Člověk se zde dovídá, že smí stvoření v dobrém užívat a že mu v něm je svěřena značná odpovědnost.

       Člověkova mimořádnost je pak tématem třetí biblické kapitoly, kde se hovoří o hříchu. Ten je lidským specifikem. Jím člověk vnesl do dobrého, harmonického Božího díla porušení. I pokud by ve stavu před hříchem byl pohled na člověka jako na korunu stvoření legitimní, v pozemských podmínkách je výstižnější antropologie pohlížející na něho jako na onu "škodnou" (Gn.6.5,6).

       Pyšný antropocentrismus se neomezuje na argumenty z Geneze. Jiným starozákonním textem, na nějž se odvolává, je Ž.8.6. Biblické texty však nesmíme vytrhávat ze souvislosti. Jestliže vnímáme 8. žalm jako celek, prožíváme spolu s žalmistou jeho hlubokou úctu a obdiv k Hospodinu. K nim se přidává provází radost a vděčnost, že člověk smí o tomto Božím majestátu vědět a že Bohu na něm záleží. Žalmista zde nevyvyšuje člověka, nýbrž Hospodina.

       Nový zákon přináší svědectví o tom, že Bůh poslal na svět svého Syna Ježíše Krista, aby na sebe vzal břemeno hříchu i s jeho důsledky. Nedílnou součástí této radostné zprávy – evangelia – je zřetelná výzva k pokání, k radikální změně myšlení a jednání, k níž patří i nový přístup ke stvoření. Ježíš přináší člověku svobodu, která tuto změnu umožňuje. Vede k opuštění závislosti na praxi okolí i k opuštění osobního materiálního prospěchu jako rozhodovacího kritéria. Jeho hodnotový systém zdůrazňuje lásku k Bohu i k bližnímu, tichost, pokoru, orientaci za horizont pozemských záležitostí směrem k nebeskému království. Člověku je dáno vědět, že je předmětem Boží lásky. Starat se o nějaké výsadní postavení před Bohem není na místě, jak naznačuje např. Ježíšem odmítnutá žádost Zebedeovců a jejich matky (Mt.20.20-23). "Stačí" vědět, že na Boží lásku projevenou Kristovou obětí lze spolehnout. Vykoupení člověka z moci hříchu znamená, že se mění i vztahy k celému stvoření.  K odpuštění viny nedílně patří i ono Ježíšovo vysvobozující "nehřeš více" z perikopy o ženě přistižené při cizoložství (J.8.1-11, zvl. v. 11).  Evangeliem oslovený člověk je pokorný; jde mu o to, jak má žít a uvažovat, aby se to Bohu líbilo. Proto se necítí korunou stvoření a  zároveň ví, že z Boží milosti v něm nemusí ani vystupovat jako "škodná". Opouští násilí jako způsob přístupu k přírodě. Životní prostředí přijímá jako nedílnou součást Božího díla stvoření, jako Boží dar umožňující život jemu i druhým lidem v minulosti, v současnosti i v budoucnosti, a nejen lidem, ale obecně, umožňující život jako takový. Přijímá je jako dar i jako závazek, patřící k úloze člověka ve velkolepém Božím stvořitelském díle, lidským hříchem narušeném, avšak Kristovou obětí obnoveném (J.3.16).

       Kritériem toho, jaký člověk je, je jeho jednání (Mt.7.21). To, vychází-li z Písma, z následování Ježíše Krista, je ve vztahu k životnímu prostředí v souladu s orientací ekologů. Přijímání životního prostředí jako Božího stvořitelského díla vede k vědomí hlubokých souvislostí, které v něm jsou. Ekologická hnutí jsou často orientována příliš jednostranně (jednostranné zdůrazňování reálně existujících rizik jaderné energetiky vede k podceňování rizik energetiky fosilní, prakticky zcela se přehlíží akustické zamoření prostředí) a vyvážený integrální pohled by pro ně byl přínosem. Světu je velmi potřebná ekologická angažovanost vyvěrající z opravdové víry, volající k hlubokému pokání a vytvářející nové vztahy člověka ke stvoření, v nichž není místo pro sobecký ani násilnický přístup. Současný trend v počínáním vůči životnímu prostředí je neudržitelný, ke zkáze směřující, a to i přes různá dílčí nadějná zlepšení, z nichž je na místě se těšit, avšak u nichž nelze ustrnout. Je nutno mnoho pro změnu tohoto stavu vykonat. Proto nelze síly tříštit. Ježíšovým učedníkům kdysi vadilo, že v Jeho jménu konal zázraky někdo, kdo s nimi nechodil. Mistr jejich postoj odmítl (Mk.9.38-40): "Kdo není proti nám, je pro nás."

       V tomto smyslu bychom se my, křesťané, dívat na ty, kdo se k nám přímo (konfesně) nehlásí, avšak jednají – často se značným osobním nasazením – ve prospěch Božího stvořitelského díla. Věříme, že budoucnost je v Božích rukou, avšak On k jejímu vytváření využívá i lidi. Nemusí to být zrovna ti, kdo k jeho synu volají "Pane, Pane" (třeba prostřednictvím aktivní účasti na životě církve). Jsou to ti, kdo plní Jeho vůli. Při jejím plnění se mohou sejít lidé různých názorů a náboženství či církevních příslušností. A pečovat o krásné Boží stvořitelské dílo je Jeho vůlí.

Jiří Nečas

(2004)