Ad: O změně klimatu a ekologii
Rád bych se několika poznámkami vrátil k podnětnému článku Dr. Jiřího Balajky z ČZ 5/2016 (31.1.2016) [viz níže], kde čtenář najde souhrnný pohled na dva environmentální dokumenty z loňského roku, které svým významem horizont jednoho roku vysoce přesahují: Závěrečný dokument pařížské konference o klimatu (COP) a encyklika Laudato si' papeže Františka. První ze zmíněných dokumentů byl v environmentalistických kruzích přijat se smíšenými pocity. Na jedné straně radost z toho, že došlo k určité dohodě, týkající se lidské odpovědnosti za vývoj klimatu a lidského podílu na jeho současných změnách, na druhé straně zklamání, že se nedohodlo více; to že téměř vše má probíhat na bázi dobrovolnosti vede pesimisty (či i realisty?) k obavám, že zůstane jen při slovech. V dokumentu se však poněkud přehlíží skutečnost, že člověk nemá vývoj klimatu plně ve svých rukou. Klima se měnilo i v době, kdy člověk ještě na Zemi nežil. Je výsledkem spousty činitelů, z nichž mnohé ani neznáme, nicméně musíme si v pokoře a pokání uvědomit, že naše lidská činnost je spoluovlivňuje, aniž bychom věděli, v jaké míře. A poněvadž podle našeho současného poznání vývoj klimatu jde nežádoucím, (lidskému) životu nepříznivým směrem a je téměř jisté, že naše lidská činnost k tomu v určité (je hodně pravděpodobné, že velké) míře přispívá, je na nás změnit své počínání tak, abychom tento vývoj klimatu omezili či potlačili (přičemž vůbec nevíme, zda je to ještě možné). Jako lidé si musíme počínat velmi odpovědně. Nicméně stanovení kvantitativního cíle pro růst teploty přijímám se značnou nedůvěrou; svým způsobem mi připomíná, jak nás v 50. letech ve škole učili budovatelskou píseň se slovy "Poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát". Konkrétní cíle k omezení produkce skleníkových plynů či k zlepšení vodního režimu krajiny by byly daleko důvěryhodnější. Skončila pařížská konference, kde i ČR podepsala závěrečný dokument, a krátce po tom následuje debata o prolomení těžebních limitů! Jak vážně se berou závazky z Paříže?
Starším z obou zmíněných dokumentů je encyklika Laudato si', v níž se papež František oprávněně odvolává na svého jmenovce Sv. Františka z Assisi, jehož inspirující spiritualita je prosta časté lidské pýchy a zahrnuje celé stvoření (i když, pokud vím, za první "ekoložku" v církvi bývá pokládána sv. Hildegarda z Bingen, 1098-1179). Touto encyklikou papež František vyzdvihnul a zdůraznil skutečnost, o níž se mezi křesťany z různých církví už delší dobu mluví a kterou si mnozí uvědomují, totiž že k životu víry neoddělitelně patří vztah k celému Božímu stvořitelskému dílu, a z něj vyplývající jednání. Papež problematiku životního prostředí začleňuje do sociálních, ekonomických i politických souvislostí a při tom přináší řadu hlubokých a cenných myšlenek a postřehů. Dr. Balajka v souvislosti s tím se zmiňuje o papežově antikapitalistickém postoji. Zde se otevírá otázka, na niž je těžké najít odpověď. Kapitalismus, aspoň v nám známé formě, staví na růstu spotřeby. To je jev pro životní jednoznačně škodlivý. Neřeší přijatelným způsobem ani otázku zaměstnanosti; často se aktivity směřující proti životnímu prostředí omlouvají tím, že vytvářejí nová pracovní místa. Zkušenosti s tzv. socialismem jsou však ve vztahu k životnímu prostředí ještě horší. A i pokud bychom teoreticky vytvořili model společenského systému sociálně i environmentálně příznivého, jak jej uvést do praxe?
Samozřejmě nezbývá než nechat tuto otázku otevřenou. Víme, že Bohu na jeho díle záleží. Záleží mu na našem pozemském domově, i když je pokažený hříchem. Vyjádřil to zřetelně, když poslal svého jedinečného Syna Ježíše mezi lidi. A On očekává naše modlitby. Očekává, že využijeme svou svobodnou vůli ve prospěch Jeho díla. Záleží na našem rozhodování i jednání, záleží i na našich modlitbách. Díky papeži Františkovi, že svou úžasnou encyklikou Laudato si' nás křesťany z různých církví spojuje v životním usilování i v zaměření modliteb.
Jiří Nečas
Praha 9.2.2016
V poslední době jsem se zabýval dvěma dokumenty. Závěrečným dokumentem konference o klimatu (dále COP) v Paříži a encyklikou papeže Františka o ekologii. Nejsem teolog a dosud jsem žádnou encykliku nečetl. Naopak změnou klimatu a tvorbou skleníkových plynů se profesně zabývám již více než 12 roků. Čekal jsem, jak konference určí směr v řešení těchto problémů. Zmíněné dokumenty jsem se zájmem prostudoval. Chtěl bych na ně s připomínkami krátce upozornit, ale bez ambice na jejich detailní analýzu. Jedná se o otázky, které nejde oddělit od etických a náboženských postojů. Zatímco v případě dokumentu z COP v Paříži se mé skeptické předpovědi z velké části splnily, encyklika mě překvapila mnohdy až vysoce odbornými analýzami, závěry a doporučeními, které zdaleka přesahují oblast teologického materiálu, ale otevřeně mluví i k laické a sekulární veřejnosti.
Stále kompromis
Na druhé straně dokument z Paříže stále představuje mnoho otazníků o konkrétním řešení problému a stále představuje kompromis mezi zeměmi, kde klimatické změny představují akutní nebezpečí, a zeměmi, které jsou na vývozu, a tím i na spotřebě fosilních paliv závislé. Stanovený cíl dosáhnout udržení nárůstu globální průměrné teploty do roku 2020 pod 2 °C je sice krásný, všechny zúčastněné země se k němu přihlásily, ale dokument stále mluví o dobrovolnosti řešení. Pokrokem je, že dokument uznává rozhodující podíl antropogenní tvorby skleníkových plynů na globálním oteplování. Též je zde návrh pomoci rozvojovým zemím při aplikaci procesů a technologií na snížení emisí, ale podle mého soudu je zde včleněn velmi vágně a na základě dobrovolnosti. První komentáře k materiálu hovoří, že má vést k omezení anebo dokonce k ukončení výroby energie z fosilních paliv. Když jsem zadal v anglické verzi tohoto dokumentu jako klíčová slova fossil fuels – fosilní paliva, v textu jsem toto slovo nenašel a celkově se materiál kromě podpory obnovitelných zdrojů pro Afriku nezmiňuje o žádných technologických opatřeních. Bylo to s ohledem na postoj zemí OPEC a Ruska, anebo to vyplývá z charakteru profesní skladby zástupců jednotlivých zemí?
Široký záběr encykliky
Samotná encyklika zahrnuje daleko širší problematiku než jen změnu klimatu a logicky se ve větší míře zabývá etickými problémy. Dá se říct, pokud si to jako laik mohu dovolit posoudit, že nevybočuje z katolické věrouky, ale na druhé straně je tu vše, co katolická církev po II. vatikánském koncilu moderního přijala, především v přístupu ke stvoření a evoluci, svobodě vědeckého bádání na straně jedné a jeho etické odpovědnosti na straně druhé. Papež František se též odvolává na svého jmenovce z Assisi, který bývá pokládán za prvního ekologa v církvi. (Sv. Hildegarda z Bingen (1098-1179)
V encyklice je několik zajímavých postřehů, například je zde jasně vystižen rozdíl mezi dynamikou přírodních procesů a procesů antropogenních, které v encyklice nazývá kulturou odpisu. Jedná se o to, že v přírodě je zajištěný proces cirkulace vyjádřený cyklem fotosyntézy a potravinového řetězce mezi rostlinami, býložravci, masožravci a organickým a anorganickým odpadem, znovu vstupujícím do tohoto koloběhu. Naopak průmyslový a energetický systém na konci svého produktivního a spotřebního cyklu nerozvinul schopnost absorbovat a znovu použít odpadky. Zde František vystihuje skutečný proces civilizace, kterého hnací silou bylo urychlené využívání přírodních zdrojů, z nichž především fosilní paliva představují rezervoár energie, který se vytvořil dlouhodobým fotosyntetickým procesem. Je však otázkou, zda by civilizace dosáhla při technických znalostech předcházejících staletí tohoto pokroku, který přes všechny negativní dopady lidstvu přinesl vyšší životní standard. Encyklika konstatuje, že tato intenzifikace rytmů života a práce, která je v rozporu s přirozenou pomalostí biologické evoluce, nevede nezbytně k obecnému dobru a lidskému, udržitelnému a integrálnímu rozvoji. Jako obecné dobro uznává encyklika mezi jiným i stav klimatu.
Rozdíly oproti pařížské konferenci
Encyklika se daleko více věnuje cestě k řešení problémů. Například v protikladu k závěru COP v Paříži je přímo konstatováno, že technologie založené na fosilních, velmi znečišťujících palivech – zejména uhlí, ale také ropě a v menší míře zemním plynu – musí být postupně a neprodleně nahrazeny. Encyklika se také staví proti prodeji emisních povolenek, zatímco dokument z COP v Paříži flexibilní systémy řešení, kam tento druh opatření patří, zahrnuje.
Mám osobně dojem, že tu papež podléhá svému, jemu často vytýkanému antikapitalistickému postoji. Sám v této oblasti pracuji a vím, že právě systém EU ETS (emission trading system) aplikovaný v rámci EU, jakož i jiné systémy emisního obchodování (JI, CDM) stimulovaly zavedení technologií, které vedou ke snížení emisí skleníkových plynů. Je pravdou, že jako vše jiné, i tyto systémy mohou být a jistě i byly zneužity, ale to není důvod k jejich úplnému odmítnutí. Další z takových antikapitalistických a protizápadních postojů je snaha jednoznačně dávat vinu za situaci ve třetím světě jen západním rozvinutým krajinám. Stačí pohled na situaci v Číně, na vypalování lesů v Indonésii apod. a nejsou to jen západní rozvinuté krajiny, kde ekologie stojí na posledním místě zájmu rozhodujících politických a ekonomických činitelů. Tento postoj papeže Františka vychází z pocitu lidí třetího světa, odku pochází i on. Ovšem i závěrečný dokument COP, jak už jsem se zmínil, požaduje pomoc rozvojovým zemím; je však otázkou, zda tato finanční pomoc bude efektivně využita. Mám o tom, na základě účasti na různých misích v rámci OSN, IAEA a WB, své pochybnosti. Tyto připomínky však nijak nesnižují závažnost encykliky. Pro nás věřící je významné, jak se encyklika zabývá vztahem ekologie k otázkám stvoření, evoluce, lidské svobody a odpovědnosti ke světu. Doporučuji proto přečíst si ji i tomu, kdo není teologem a ani není zainteresovaný v otázkách ekologie a globálního oteplování.
Výzva k diskusi
V rámci jedné zahraniční cesty pro IEAE ve Vídni jsem měl diskusi s kolegou ze země, kde buddhismus tvoří dominantní náboženství. Ten tvrdil, že buddhismus hinduismus a jiná východní náboženství jsou ekologická, vyznávajíce přírodní jevy a útvary, jako jsou hory, řeky a podobně, zatímco křesťanství je se svým antropocentrismem antiekologické. Po přečtení encykliky jsem si uvědomil, že tomu tak není a křesťanství dovede spojit svůj antropocentrismus s odpovědností ke světu a okolí, což je už obsaženo v Písmu. Rád bych článkem vyvolal i v rámci naší církve diskusi na toto téma.
Jiří Balajka