Buďme vděčni za Newtonovu konstantu

Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. (Kol.3.12-17)

Ekologická sekce České křesťanské akademie každoročně zve na období září a října křesťany z různých společenství a denominací ke konání Dnů vděčnosti za stvoření. Vděčnost z životů v naší civilizaci mizí, podobně jako mizí i schopnost se divit. Apoštol Pavel v citovaném textu Koloské sestry a bratry nabádá k vděčnosti, a při tom neříká, za co máme být vděčni, neuvádí nějaké dílčí cíle vděčnosti, jakým je třeba ten uvedený v nadpisu našeho zamyšlení či v podzimní výzvě Ekologické sekce. Vděčnost má být nedílnou součástí životního postoje. Zmíněné konkretizace vděčnosti však nejsou s Pavlovým pojetím v rozporu, ba spíše jej zdůrazňují a podtrhují. Ekologická sekce připomíná vděčnost za stvoření, tedy za celek, jehož jsme sami nedílnou součástí. Veliké Boží stvořitelské dílo není jen nějakým souhrnem jednotlivostí a druhů, nýbrž je důmyslně organizovaným systémem s hlubokými vztahy a závislostmi, které běžně bezmyšlenkovitě přijímáme jako samozřejmost a zapomínáme na to, že jsou podmínkou našeho lidského života. Často se lze mezi křesťany setkat s názorem, že přírodní vědy (snad kromě živé systémy zkoumající biologie) jsou člověku vzdálené, nezabývají se lidskou duší, a tedy prý ani nejsou hodny pozornosti. Někteří teoretičtí fyzikové se zamysleli nad tím, jak by vypadal vesmír, kdyby některé základní fyzikální konstanty, jakými jsou např. náboj elektronu, Newtonova gravitační konstanta či rychlost světla, měly o trochu jinou hodnotu než jakou mají, a dospěli k závěru, že v takovém vesmíru by život (aspoň ve stávající formě) nebyl možný. Neznamená to však, že např. i skutečnost, že Newtonova gravitační konstanta je

6,67.10^-11 m³.kg^-1.s^-2,

je důvodem k vděčnosti? A že důvodem k vděčnosti jsou i fyzikální zákony, vyjádřené třeba diferenciálními rovnicemi, které ani nemusejí být analyticky řešitelné? A je spousta podobných skutečností, na něž běžně ani nevzpomeneme, a které nedílně patří k onomu obdivuhodnému systému, jímž je Boží stvořitelské dílo. Je dobré si tuto skutečnost uvědomovat, a tak onen životní postoj vděčnosti v sobě pěstovat. Vlastnosti, které Pavel v citovaném oddílu uvádí, nejsou nezávislé, avšak navzájem se podporují. Odpuštění, láska, vděčnost, vzdělávání se, chválení Boha – to vše k sobě navzájem patří.

Mluvíme-li o vděčnosti, běžně myslíme na nějaký předmět vděčnosti, děkujeme za něco. Často jde o reakci na to, že nám někdo něco dává, že jsme po něčem toužili, a teď to od dárce dostaneme. V naší bohaté evropsko-americké společnosti se už i tento typ vděčnosti ztrácí. Až příliš často, když po něčem toužíme, tak si to koupíme, stáváme se toho vlastníky. My jsme si na to vydělali, tak to máme, nemusíme být nikomu vděčni, nikoho nepotřebujeme... A tak se naše uvažování blíží uvažování laodicejských křesťanů, které tak jasně odmítá poslední ze sedmi listů z Janova vidění na Pathmu: Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání (Zj.3.17-19).

Máme předměty denní potřeby, mnozí z nás mají auto či nějaký pozemek. Jenže – co to znamená mít, vlastnit? Na začátku 24. žalmu čteme: Hospodinova je Země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.  Nikoli naše, nýbrž Hospodinovy jsou pozemky, i ty, na nichž jsme často necitlivě a bezohledně vybudovali silnice, aby se na nich proháněla naše auta; Hospodinovo je všecičko, co je na Zemi, i my, jeden každý z nás. A Jemu na nás záleží (1.Pt.5.7)! Dost jsme to Jeho vlastnictví pokazili (včetně sebe samých), Země a poměry na ní dnes jakoby Hospodinovu vlastnictví neodpovídaly. Všemohoucímu Stvořiteli však na stvoření, na Zemi, ba na celém vesmíru stále záleží, jak to potvrdil v Kristu. Předmětem známého 3. verše 16. kapitoly je svět, kosmos: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Čteme zde o lásce, a tak se zase dostáváme i k vděčnosti, jako k odpovědi na Boží zájem o nás. A protože ten míří sice adresně k jednomu každému z nás, ale nejen ke mně, nejen k tobě, nýbrž k celému stvoření, je důvodem k vděčnosti celé stvoření, které nás obklopuje a proniká, k němuž patří i fyzikální konstanty a zákony a jehož nedílnou součástí jsme jeden každý z nás, naše rodiny a domovy, včetně zvířat, květin a různých život zpříjemňujících věcí, naše církevní společenství, celá Církev Kristova, celá příroda, celá Země, celý materiální svět, a dokonce i to, co existuje mimo něj, jako třeba svět matematiky, a tak vděčnost se stává spolu se soucitem, dobrotou, skromností, pokorou, trpělivostí a odpuštěním důležitým a žádoucím životním postojem. Vděčnost, provázená radostí ze spasení a chválením Boha Stvořitele je tak nedílnou součástí bytí Kristova následovníka. Bylo tomu tak v dobách, kdy Nový Zákon vznikal a je tomu tak na přelomu 2. a 3. tisíciletí po Kristu.

Jiří Nečas

Praha, říjen 2008 (psáno pro Okruh a střed)

Poslední úprava 01/08/2016