Gymnazijním
profesorem nejen ve školní budově
Své
lovosické působení jsem začal na chmelnici. Šlo o začátek rozpačitý, od dozor
konajících profesorek Jansové (M-F) a Kozlové (Čj-Lat.)
jsem totiž vyslechl názor, že v Lovosicích mi nemohou dát dohromady úvazek (a
za dané situace to byla pravda), a tak v dané situaci jsem neměl náladu
prožívat atmosféru zemědělské brigády. Do Lovosic jsem ovšem byl
nadřízeným úřadem přidělen, a tak jsem očekával, co bude. Kolegyně Jansová
skončila na litoměřickém gymnáziu a Lovosice musely přijmout kolegu Hejtmánka
jako pracujícího důchodce.
Mezi
lovosickým statkem a gymnáziem byl dobrý a úzký vztah, který se především
projevoval poměrně častými a pestrými brigádami: sběr jablek, sběr jahod,
zavádění chmele, jednocení řepy a samozřejmě na podzim tradiční česání chmele.
Rád vzpomínám na hodiny, které jsem se svou třídou na těchto brigádách trávil.
Především je to úžasná cesta k poznání studentů, a pak ani pobyt na zdravém
vzduchu není k zahození; při sběru jahod ovšem bylo nepříjemné horko. Sám jsem
se práci nevyhýbal, pokud šlo o něco, co mně bavilo, jako při sběru jablek se
vozit na valníku, od studentů přebírat koše s jablky a opatrně je vysypávat. Občas
si někdo ze studentů vzal na brigádu s sebou pejska, což někdy bylo
kontraproduktivní, např. činnost norařky-jezevčice
při zavádění chmele. Ale nakonec nějaká práce za námi vidět byla – má třída
byla pracovitá.
Zcela
ojedinělé místo mezi zemědělskými brigádami mělo česání chmele v roce 1971.
Byl jsem se svou třídou v Sulejovicích na česačce a po dobu brigády byla se
mnou v Sulejovicích Evi. Obývali jsme můj skromný sulejovický příbytek, chodili jsme spolu do jídelny na
statku na obědy a čas po práci jsme měli pro sebe. Prošli jsme okolí Sulejovic,
kde už začínala hrušková sezóna, a snad jsme udělali ji nějaký menší podvečerní
výlet dál. Evi měla s sebou nějaké studování a byl to
takový příjemný poklidný čas. - Během brigády bývalo občas třeba něco někde
zařídit či vyřídit, případně jsem se chtěl podívat domů za Evinkou, a tak jsem
si od studentů půjčoval malé motocykly (tzv. Pionýr, na ně a na mopedy jsem
řidičské oprávnění měl). Bylo to docela zajímavé, některé měly jedničku nahoru,
jiné dolů, musel jsem se vždy přizpůsobit. Nejnapínavější bylo, když na
chmelnici nedorazila jedna studentka (její maminka byla přítelkyně tety Nadi),
a já nevěda co dělat jsem se rozhodl se obrátit na policajty; půjčil jsem si
tedy pionýr(a), jenže během jízdy jsem zjistil, že má nějak zadřené šoupátko v
karburátoru a že se dá jet jen na plný plyn. Nechtěl jsem, aby při vypnuté
spojce motor řval, a tak jsem zastavením vyhýbal a využil různé mimoúrovňové
křižovatky, abych nemusel odbočovat vlevo. Nakonec vše dobře dopadlo, krátce po
mém návratu z lovosické policejní stanice (tehdy se tomu říkalo "Veřejná
bezpečnost - VB") dívka na česačku dorazila, což jsem hned telefonicky na
VB sdělil a bylo vše v pořádku.
Podobně jako
zemědělské brigády ani branná cvičení nepatří mezi akce, které by byly
profesory oblíbené. Nicméně já jsem je rád měl. Šlo zpravidla v podstatě o
nějaký hromadný výlet: Na Lovoš a do Opárenského údolí, na Košťálov, a domnívám se, že jsme
jednou byli a na Hazmburku. Branná cvičení (a i
zemědělské brigády) často sloužily k zaměstnání studentů v době přijímacích
zkoušek nebo maturit. I při přijímačkách mě škola raději vyslala do terénu s
matematikou prof. Dlouhé pomohl externista prof. Hejtmánek; já jsem si mezi tím
užíval dobrý vzduch a přírodu maje na starosti třeba i dvě hodné třídy (k mé se
27 studenty se přidávala o rok mladší humanitní se 20 studenty, šlo o třídu, v
níž byla Ivanka Slámová).
Lovoš bych
zde rád zmínil ještě v souvislosti s jinou akcí. V době, kdy jsem učil, se
konávaly maturitní plesy už v lednu (já jsem plesat nechodíval), a zpravidla v
pátek těsně po maturitách se studenti scházeli na pomaturitním večírku.
Zvávali běžně jen svého třídního profesora, nicméně humanitní 3.B v květnu či
červnu 1971 kromě své třídní Evy Procházkové pozvala i mne. Večírek se konal v
restauraci na vrcholu Lovoše. Úžasný nápad! Jenže
počasí už tak úžasné nebylo, lilo jak z konve. Na Lovoš
jsme se dostali úplně promočení, chatař dal k dispozici deky a zatopil. Večírek
tak vypadal poněkud jinak než se předpokládalo, avšak dobrou náladu ani
nepřízeň počasí nezkazila. 3.B byla sympatická třída téměř se samými děvčaty,
kluci tam byli pouze čtyři, z nichž dva – Tonda Bureš a Václav Chaloupka – byli
výbornými studenty.
Na Tondu jsem rád vzpomínal. Každoročně mi po mém odchodu posílal vánoční přání. Když roku 1999 Honza Zadražil slavil své padesátiny, pozval nejen příbuzné, ale i přátele, a mezi nimi byl i Tonda – nejen lékař z oddělení ORL v Roudnici n.L., nýbrž i amatérský hrnčíř. Tam jsem si s ním začal tykat, byli jsme pak o trochu více v kontaktu, a jednou, když mě zlobily uši a nebyl jsem si jist léčbou jinak dobré a spolehlivé Dr. Moniky Čertekové, zajel jsem k němu do Roudnice na polikliniku, uši mi pročistil a doporučil užitečné kapky CUE, v lékárnách volně prodejné.
Václav Chaloupka mířil na Filozofickou fakultu UK, nicméně ta pak pro něho nebyla dost dobrá a odešel studovat do Moskvy. Traduje se, že si tam našel asijskou manželku, což se jeho rodičům strašně nelíbilo a údajně vytvořilo mezi ním a jeho českou rodinou nepřekonatelnou bariéru. Jde ovšem jen o informace z doslechu, třeba na nich mnoho pravdy není.
Pěší návrat
večer v namoklém terénu nebyl možný. Studenti s Evou Procházkovou setrvali v
útulné chatě na Lovoši do rána. Mně někdy po půlnoci
odvezl džip do Lovosic na nádraží (nejel schválně
kvůli mně) a já jsem nočním vlakem odjel domů, abych mohl v sobotu v nemocnici
navštívit maminku, a samozřejmě, abych se sešel s Evi
– sobota patřila jí a nikoli studentům. Do svatby zbývalo něco přes dva měsíce.
Už jsem se
zmínil, že mi záleželo na propojení ve fyzice probírané látky s praxí, a to mám
na mysli především každodenní životní zkušenosti. Za dobrý prostředek k tomu
jsem považoval exkurse. Bývaly (až na jednu "za
humna" od školy) jednodenní. Kolegům jsem tak odvedl studenty z jejich
hodin, nicméně byl jsem ochoten s nimi nějakou tu hodinu fyziky za jejich
předměty vyměnit. A když už jsem zmínil tu jednu exkursi s cílem nedaleko od
školy, zdržím se chvilku u ní. Se svou třídou v rámci výuky termiky a
termodynamiky jsem navštívil lovosické lokomotivní depo. Byly tam jak
motoráčky, tak i parní lokomotivy – ty byly naším cílem. Odborný výklad o
funkci lokomotiv byl doplněn krátkým svezením v prostoru pro strojvedoucího a
jeho pomocníka – půlka třídy se tam vešla, takže nadvakrát jsme se svezli
všichni. Výuce termodynamiky sloužily i návštěvy Národního technického muzea,
kde jsem u vhodných exponátů studentům vysvětloval funkci parního a spalovacího
motoru včetně převodu na kola. K těmto exkursím patřily i chvíle rozchodu po
Praze, pro lovosičáky vítané.
V Praze jsem
měl pro exkurse i jiné cíle. Vděčným cílem byl komořanský
hydrometeorologický ústav, kde jsem byl dvakrát; jednou se prohlídky
zúčastnila i Evi. Jedna z návštěv byla s početnější
třídou, a tak jsem vzal s sebou i jejich třídního kolegu Pohanku. Napadlo mě,
že by exkurse mohla být dvouúčelová a že kolega historik uvítá, když kromě
fyzikální náplně bude mít i historickou. A tak jejím druhým cílem bylo archeologické
naleziště na Závisti. Z Komořan nezamířili do centra Prahy, nýbrž na
Závist, a vyšlápli jsme si k vykopávkám. Mne vůbec nenapadlo, že se kolega
historik na tuto příležitost vůbec nepřipraví, a když jsem ho tam požádal o
slovo, strašně jsem ho zaskočil. Jemu opravdu chybělo nadšení pro vyučované
předměty. Naštěstí studenty zaujalo naleziště jako takové spolu s tamní
zajímavou a velice hezkou krajinou, a tak se trapas nekonal.
Jinou
pražskou exkursí, na niž si rád vzpomínám, byla návštěva továrny orientované na
slaboproudou elektrotechniku, a to karlínské Tesly, kde jsem o necelých
deset roků dříve pracoval. Věnovali se nám pěkně, a docela nezapomenutelným
zážitkem pro mne byla návštěva nástrojárny. Hlavního mistra dělal dřívější
směnový mistr Kamil Kohout, na něhož jsem měl docela dobré vzpomínky, nicméně
přece jen tehdy jsem patřil k nejmladším zaměstnancům, hned po vyučení, všichni
mi tehdy tykali a já kromě svých vrstevníků téměř všem vykal. Teď mě pan Kohout
oslovoval velice zřetelně "Pane profesore"; bylo vidět, že je rád,
když dělníci vidí, že se se mnou zná. A ta exkurse měla ještě jednu zajímavost.
Jela se mnou ještě Eva Procházková, a ta chtěla v Tesle zůstat nenápadnou, a
tak se vydávala za studentku.
Kromě
Hydrometeorologického ústavy byla mým oblíbeným, a tedy dvakrát navštíveným
cílem štěchovická přehrada. Takové vodní dílo má vztah k hydrodynamice,
probírané v 1. ročníku, i k nauce o elektřině ze třetího ročníku. V prvním roce
svého lovosického působení jsem tam byl s prvním ročníkem, a kolega Hejtmánek
uvítal, že jsem vzal i jeho humanitní třídu; studenty odtud jsem znal, protože
jsem s nimi měl matematiku. Na dvě třídy to chtělo dva kantory, a tak se mnou
jela kolegyně Věra Jírová, která měla v 1.A přírodopis. Konec konců, příroda
mezi Štěchovicemi a Slapy je z geologického i botanického hlediska inspirující.
A tak jsem naplánoval po prohlídce štěchovické přehrady jít pěšky do Třebenic u
slapské přehrady. Maruška Křečková, studentka 1.A a dcera dobré přítelkyně tety
Sylvy, byla velice nadšená do poznávání přírody, a protože tehdy probírali
geologii, vzala si s sebou geologické kladívko. Úzkou cestou nad štěchovickou
nádrží jsme šli, vpředu jsem byl já, zodpovědný za cestu, vzadu Věra. Jenže
časem jsme zjistili, že Věra vzadu není, a že nám chybí i Maruška. Zrovna jsme
byli na širším místě s možností koupání ve Vltavě, a tak jsme se rozhodli
chvíli počkat, celkem klidně jsem studentům dovolil se vykoupat, avšak ztracené
dvojice jsme se nedočkali. Možnosti koupání jsem podle očekávání využil jen já
(teplota vody – sice nad štěchovickou, avšak pod slapskou
přehradou, nepřesáhla 10 oC) a pokračovali jsme bez Věry (profesorky) a
bez Marušky (studentky). Předsedovi třídy 1.A jsem dal instrukce, byl to
student velice odpovědný, nechal jsem ho jít vpředu, a já jsem hlídal vzadu,
aby nedošlo k další redukci počtu účastníků exkurse. A tak jsme dorazili až k
bufetu nad Slapskou přehradou v Třebenicích, kde kromě podle plánu čekajícího
autobusu jsme se setkali i s Věrou a Maruškou. Když po soustředění nad nějakým
geologickým problémem zjistily, že se vlastně ztratily, zamířily k cíli
nejkratší značkovanou cestou, zatímco my jsme si vychutnávali krásnou, ale o
hodně delší cestu nad zaniklými Svatojánskými proudy. Ze shledání jsme všichni
měli velkou radost.
Když jsem o rok později jel do Štěchovic se svou třídou, tehdy 3.A, čekal nás jiný, tentokrát klidnější zážitek. Využil jsem dobrou zkušenost a poslal zas autobus ze Štěchovic do Třebenic a plánoval zas osvědčenou cestu po levém břehu Vltavy, která bez odborníků na kameny by bývala měla být klidnější. Jenže to dopadlo jinak. Hrázný nám nabídl, že zanedlouho má jet parník do Slap, a že bychom mohli do něj nastoupit v plavební komoře. Byl to docela zážitek; už nevím, zda jsme nastupovali už během zvedání lodi v komoře, spíš to bylo, až když byla nahoře, ale žebříky ve stěnách komory jsme využili, na loď nastoupili a dojeli až pod slapskou přehradu.
Poslední exkurse,
kterou bych rád teď zmínil, měla za hlavní cíl mladoboleslavskou Škodovku.
Jely dvě třídy z tehdejšího 2. ročníku, pro něž by už samotný autobus nestačil,
a tak jsem jej objednal s vlekem. To však už zas místa přebývala, a tak jsem si
"vypůjčil" ještě i část 3.A. Šlo o exkursi z fyziky, a tak jel i
kolega Hejtmánek, a přidala se Eva Procházková. Organizačně to byla poněkud
obtížnější záležitost. Škodovka vyžadovala začátek exkurse poměrně brzy, což –
obzvláště s vlekem – znamenalo vyjet už někdy kolem 6. hodiny z Lovosic. Já
jsem tam jel z Prahy, raději nočním rychlíkem, a protože jsem tam byl zas
příliš brzy, zajel jsem vlakem ještě někam pod Házmburk
a zpátky. Do Mladé Boleslavi jsme dorazili včas, vlídnou průvodkyní nám byla Evinčina vzdálenější sestřenice[1].
Prohlídka továrny byla rozhodně užitečně stráveným časem. Na cestu zpět jsem
naplánoval zastávku na Kokoříně – tam se nám velice líbilo – a návštěvu
mělnické vinárny, na což byly mezi studenty smíšené názory, stála o ni moje
třída, a tak jsme to vyřešili skvělým kompromisem: Dojeli jsme do Litoměřic,
tam jsem se svou třídou vystoupil a zašel do tamní vinárny, a ostatní dojeli do
Lovosic. Doklad řidiči podepsala Eva Procházková a vyúčtování jsem pak udělal v
kanceláři autobusové dopravy já; styk s veřejností tam měla na starosti maminka
jedné studentky z nižšího ročníku. A mě moji milí studenti představili výborný velkožernosecký rýnský ryzlink, pro nějž jsem pak zajel
před svatbou, abychom jej měli na pohoštění před odjezdem do kostela (na
svatební hostině jsme se po zvážení řady důvodů rozhodli alkoholické nápoje
nemít). Po posezení ve vinárně jsme cestu hromadnou autobusovou dopravou z
Litoměřic do Lovosic pokryli z peněz vybraných na exkursi.
Ke škole
patří i školní výlety. V době mého kantorského působení
nebyly moc obvyklé. Se svou třídou jsem absolvoval dva, avšak jeden nanejvýš
zasáhl poslední den školy a druhý jsem raději spojil s exkursí. Na přelomu
června a července 1971 jsem asi s třetinou své třídy vyjel se stany na břeh
Věžického rybníka do Českého ráje. Vlakem jsme jeli přes den s přestupy v
České Lípě, Bakově a Turnově jsme dojeli do Borku pod Troskami a odtud pěšky
vyrazili k cíli. Stavby stanů se ujali šikovní studenti a studentky; já jsem se
pracím nevyhýbal, ale iniciativu jsem musel nechat mladším. Vše probíhalo v
krásné shodě a pohodě, jen když jsme se ocitli v Českém ráji, dalo se do deště.
A hodně vytrvalého. A tak místo koupání v rybníce jsme hledali březové dřevo,
které hoří i mokré, abychom měli k dispozici tolik potřebný oheň. Druhý den
jsme při občasném dešti vyrazili na Hrubou Skálu. Když jsme se vraceli, déšť
onen atribut občasný ztratil. A při jedné plavbě loďkou na druhou stranu
rybníka[2]
klukům spadla na dno sekyra, čímž jsme přišli o možnost dobře se zásobovat
dřevem. A nějaké to nachlazení se už také začalo hlásit. A tak, aniž bychom
narušili svornost a dobrou náladu, jsme usoudil, že by bylo vhodné se vrátit –
plánovanou dobu pobytu jsme tak zkrátili o dva dny. Cesta vlakem probíhala v
dešti, až když jsme se přiblížili k České Lípě, začalo se vyjasňovat, Úštěkem
jsme projeli už za celkem slunného počasí, které pak vydrželo nepřetržitě aspoň
pět týdnů, tedy časově až za náš svatební den.
Bylo mi
líto, že výlet nevyšel, jak jsme jej plánovali. Velice dobré pohody, která mezi
námi panovala, jsem si moc považoval, což mě inspirovalo k napsání článku
"Pod stany" do litoměřického okresního týdeníku (kopie je na konci
kapitoly). Dřívější návrat však měl pro mne i své přednosti. Byl jsem dříve s Evi a mohli jsme spolu se zúčastnit v kostele Srdce Páně na
Vinohradech svatby Helenky roz. Kuškové a Petra Hrdinových[3].
Výletu na
rozloučení se
zúčastnila snad celá moje třída. Vyjeli jsme (tuším, že to byl čtvrteční večer,
a to ne na samém konci školního roku) stejným směrem jako o rok dříve, s
přestupy v České Lípě, Bakově a Turnově. Cílovou stanicí však tentokrát byl
Líšný, kde jsme absolvovali vzdělávací část akce (tedy exkursi) – navštívili
jsme tam výrobnu bižuterie. A jeli jsme přes noc. Doba jízdy vlakem by celou
noc nevyplnila, a tak po dohodě s výpravčím jsme část noci spali v odstaveném
vlaku na bakovském nádraží.
Po zajímavé
prohlídce závodu v Líšném jsme došli na koupaliště do Malé Skály. V teplém dni
byla jizerská voda atraktivnější než plánovaná cesta přes Vranov, Frýdštejn,
Kopaninu a Pulečný do Rychnova nad Mohelkou, a tak jsme si nedělali násilí a až
během odpoledne odjeli přes Liberec do Frýdlantu, kde jsme měli zajištěné
ubytování v noclehárně, která byla v budově bývalého internátu nedaleko nádraží.
A tak jsem se na konci své dráhy středoškolského profesora (po 30 měsících)
vrátil do budovy, kde jsem tuto životní etapu začínal.
Další den
jsme vyrazili na výlet: Vlakem do Nového Města pod Smrkem, odtud pěšky na
vrchol Smrku, do Libverdy, Hejnic (tam mě potěšilo, s jakým zájmem studenti
prohlíželi klášter) a pěšky do Frýdlantu. Na Smrku jsme se obdivovali
statečnosti pudla, který s manželskou dvojicí kamenitou cestou na nejvyšší
vrchol české části Jizerských hor vyšel. A cestou ze Smrku jsme spatřili na
pasece několik přírodně nevypadající objektů. Když jsme se přiblížili, zjistili
jsme, že jde o spící polské strážce ("mírové") státní hranice. - Po
druhém noclehu v "internátě" jsme se, nemýlím-li se, vrátili do
Lovosic. A tam jsem se dočkal uznání ze strany ředitele. On sám byl velký
turista a věděl, že skupiny studentů zpravidla moc na chození nejsou. To, že
jsem byl s celou třídou na poměrně dlouhém a náročném (značné převýšení, včetně
výstupu), na něho udělalo velký dojem. A tak s dosažením vrcholu Smrku
souviselo uznání nejen pro pudla, nýbrž i pro mne snad první výrazné uznání od
ředitele.
Se svou
třídou jsem vycházel opravdu dobře, byl jsem na několika srazech po 5n
letech po maturitě, řada z nich byla v Libochovicích; poslední hodnota n
= 9 byla r. 2018, a to jsme se za horkého dne sešli na zahradě jedné restaurace
v Lovosicích. A se studenty si běžně tykám. Konec konců, mnozí z nich, možná
většina jsou v roli babiček a dědečků.
Jako
lovosický gymnázijní profesor jsem absolvoval ještě
jeden školní výlet. Bylo to už krátce před mým odchodem z gymnázia, a šlo o
výlet s tehdejší 1.A, kde byla třídní profesorkou Věra Jírová. Domluvili jsme
se, že o své svěřence se během výletu bude starat převážně Věra, zatímco já
naplánuji program a budu se starat o jeho dodržování. Cílem byl zas Český
ráj. V autobuse nějaké místo ještě zbývalo, a toho jsem využil, že jsem
vzal i Evinku. Díky domluvené dělbě práce s Věrou jsme s Evi
měli během výletu na sebe čas. Původně jsem na dopoledne plánoval procházku
Hruboskalským skalním městem a na odpoledne Valečov,
avšak kvůli dopolednímu dešti jsem program obrátil. Valečov
byl tehdy ještě volně přístupný bez vstupného a byla to zřícenina na vkus
mladých lidí. Hřebenovou cestu skalním městem jsme také absolvovali bez
problémů, s řidičem autobusu jsme měli domluvený sraz někde na parkovišti pod
Hlavaticí, avšak on nám iniciativně šel naproti, takže jsme autobus nemuseli
hledat.
Výlet s 1.A
byl jiný než s mou třídou, ale také velice zdařilý. A já jsem strávil hezký
pracovní den s Evinkou.
Pracovní čas mimo školu neznamenal jen akce se studenty. Občas se pořádala odpolední soustředění matematiků či fyziků; bylo možno si vybrat ze tří míst v kraji: Liberec, Ústí a Most. Mně se častěji hodilo jet do Mostu než do Ústí. V Ústí sem ovšem absolvoval povinné školení učitelů fyziky k vyhlášce o bezpečnosti práce s elektrickým proudem, zakončené zkouškou, při níž jsme jako kantoři hodně využívali zkušeností, kterak opisovat. Rád vzpomínám i na přednášku prof. Fuky z Olomouce o výuce teorie relativity, kterou měl pro profesory fyziky ze Severočeského kraje jednou v sobotu v ústecké Větruši, a to nejen pro přednášku samu, nýbrž i pro jí předcházející krásnou procházku z Vaňova (či z Dolních Zálezel) po stráni na Labem, na jejímž konci (geograficky na ostrohu mezi Labem a Bílinou) Větruše je. Tehdy jsem se tam sešel s Leošem Hrudou[4], kolegou z MFF, který učil na střední zdravotní škole v Mostě (a dostával "pohraniční" příplatek jak od školství, tak od zdravotnictví).
Na lovosické
působení rád vzpomínám. Přesto vím, že je velice dobře, že jsem odtud odešel do
Prahy. Obývali jsme s Evinkou malý pokojík u nich v domku. Ale byli jsme spolu!
Maminka
první pracovní den po mém skončení práce v Lovosicích zemřela. V jejím stavu to
bylo vysvobození. Přesto, když jsme 3. července před polednem s Evinkou chtěli
maminku v nemocnici navštívit[5]
a postel byla prázdná, bylo mi velice smutno.
V červenci
jsme s Evinkou byli na dovolené, kterou nám zprostředkovala babička z Bangoru. Vím, že takové dovolené byly dvě, jednou to byl
asi týden v Jimramově–Benátkách[6]
u nějaké babiččiny známé, jednou několik dní u Vrajů
vysoko v kopcích nad Hošťálkovou u Vsetína. Kde z těchto dvou míst jsme byli
před mým nástupem v nakladatelství, si už nepamatujeme. Ale rád bych na jiném
místě na dovolené za "bezdětna"
zavzpomínal.
Když vše
vplouvalo do pravidelného režimu, chodívali jsme s Evinkou vždy v pátek k
tatínkovi (a Jardovi) do ulice Nad vodovodem na večeři a oni k nám do Tejnické
do našeho malého pokojíku na nedělní obědy. Tatínkovi maminka velice chyběla a
myslím, že i proto Evi pro něho znamenala velice moc.
A bylo proč.
To jsem se
ale už dostal za lovosické období do doby, která by měla být předmětem dalších
kapitol.
Září 2020
