Příbuzní

Rodina v úzkém smyslu slova

Uvědomuji si, že při vzpomínání dost zanedbávám rodinu.  Pokusím se to trochu napravit, ale jsem si vědom, že jen málo kdy jsem s to jednotlivé situace a události časově zařadit. Chci se zde zaměřit na léta mého druhého stupně školní docházky, ale občas její časové hranice překročím.

Maminka byla od mého narození (vlastně od svatby) v domácnosti, a to až do roku 1960. Věnovala se nám hodně, nicméně po práci ve škole se jí stýskalo a nějaký peníz k tatínkovu příjmu by byl velice vítaný[1]. Určitým kompromisem bylo, že vedla kursy němčiny organizované obvodní Osvětovou besedou, dokonce napsala pro ně i skripta. Vztahy mezi lidmi v Osvětové besedě byly relativně velmi dobré, což v dobách silného komunistického útlaku bylo velice příjemné.

Tatínek byl zaměstnán jako odborný pracovník v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Měl možnost dost pracovat doma, presenční snad byly jen dva půldny týdně.  Myslím, že patřil k hodně výkonným pracovníkům, později  se stal vedoucím bibliografického oddělení, ale výraznější postup u něho jako nekomunisty, navíc známého svým odmítavým vztahem k oné vedoucí straně,  nepřicházel v úvahu.

Jarda šel do školy o 3 roky později než já, takže r. 1958 končil 5. třídu. Jeho velkým koníčkem se stal tenis. Na tenisové kurty ČKD Stalingrad (později Bohemians Praha) jsme chodili oba. Platit jsme nemuseli nic, stačilo odpracovat nějaké brigády, občas připravit kurty ke hře, a předpokládalo se, že žáci pomohou i se sbíráním a podáváním míčků. Rozdíl mezi námi byl ten, že já jsem byl tenista beznadějný (nicméně celkem dobře jsem se uplatňoval jako rozhodčí), kdežto Jarda byl skutečně nadějný, takže už jako žák obecné školy se uplatňoval v žákovském družstvu v soutěžích.  Jardův tenis se stal tatínkovi koníčkem, a tak se často stávalo, že sobotní odpoledne, případně i neděli, jsem trávíval já s maminkou a Jarda někde na kurtech s tatínkem.

Jarda jako mladší žák se stal snad druhým nejlepším hráčem v Československu a s Jiřím Medonosem přebor ve čtyřhře aspoň jednou vyhrál. Pokud si vzpomínám, měl jsem z jeho úspěchů radost a zároveň jsem byl spokojený, že já nejsem na ničem tak závislý a ničím tak zotročovaný jako on tenisem.

Maminčina maminka, babička Marie Zadražilová (vdova; dědeček Jaroslav Zadražil, sládek a majitel pivovaru v Brtnici, zemřel 1930), žila se svými zbývajícími dvěma dcerami, Sylvou (Sylvie, 1914) a Naďou (Naděžda, 1923) v Litoměřicích; babička s tetou Naďou se tam odstěhovala z Boletic u Děčína, teta Sylva žila dříve sama v podnájmu v Lovosicích, kde dělala katolickou katechetku. A s nimi bydlel i bratranec Jan (*1949)[2], žiji v představě, že se narodil už v Litoměřicích, ale myslím, že část roku 1949 babička s Naďou bydlely ještě v Boleticích. Babička byla hodně nemocná se srdcem, dožila v domově důchodců v Liběšicích u Úštěku (+21.6.1961).

Babička i litoměřické tety byly katoličky. Myslím, že maminčin přestup do naší církve a tatínkův konfesijní vliv vnímaly dost záporně. Úplně jinak ovšem bylo pro druhém vatikánském koncilu, kdy jakékoli napětí způsobené různou církevní příslušností zcela zaniklo.

Tatínkova maminka Malvína Nečasová bydlela ve Valašském Meziříčí ve vile, kterou si s dědečkem Karlem (+1925), gymnazijním profesorem matematiky a fyziky před první světovou válkou dali postavit. Babička patřila k první generaci vysokoškolsky vzdělaných žen;  byla profesorkou češtiny, němčiny a tělocviku. U nás trávívala období kolem vánoc. Tato tradice vznikla, když v Praze ještě bydlela teta Bohunka, tatínkova mladší sestra; babička bývala u ní v pokojíku ve věži smíchovského evangelického kostela. V době, kdy jsem byl ještě hluboko na prvním stupni, jsme však o Bohunce ztratili informace; babička na dotaz, proč už není s ní, odpovídala, že cestuje. S onou odpovědí jsem se spokojil.

Když už jsem byl na druhém stupni, dostala maminka dopis, jehož odesílatelkou byla údajně Enya Macrae (možná jméno komolím). Pod jménem své přítelkyně či známé psala Bohunka. Maminka jí vysvětlila, že její nečitelný rukopis se nedá číst, nicméně StB nic neuniklo. Tatínek absolvoval výslechy v Bartolomějské, babičku vyslýchali také. Kádrový profil naší rodiny byl bez diskusí "špinavý". Já jsem v průběhu druhého školního stupně chodil na angličtinu k paní Bláhové do Počernické ulice, a po roce jsem se tak cítil tak suverénně, že jsem využil možnosti setkat se v Praze na Karlově nám. u jisté slečny xy s Barbarou, údajně přítelkyní Enyinou. Mluvil jsem s ní dost neurčitě, ale něco o tetičce jsem se dověděl. Samozřejmě, že i o tomto setkání StB věděla (jako roli měla ona slečna xy, nevím; mohla spolupracovat s StB, mohla být i obětí). Korespondenční styk s tetičkou pak nějaký kratší čas nebyl možný, poté, co se vdala a získala britské občanství, to už zas možné bylo.

Skutečnost, že tetička Bohunka odešla, jsem přijímal dost ambivalentně. Bylo mi líto, že se s ní už nevídáme a třeba neuvidíme, zvláště v 8. třídě v souvislosti s řešením otázky, co se mnou bude dál, jsem si uvědomoval, že svým odchodem zkomplikovala život nám ostatním. Na druhé straně z klukovského negativního postoje k režimu plynul určitý obdiv ke všem, kdo emigrovali na západ[3]. A ty pozornosti, které jsme od tetičky někdy dostávali, byly i určitou vazbou k západnímu světu. Jak jsem pak žil v dělnickém prostředí a setkal jsem se s řadou vysokoškolsky vzdělaných dělníků, jimž nebylo dovoleno vykonávat zaměstnání odpovídající jejich kvalifikaci a kteří se se svou aktuální životní situací dokázali vyrovnat, jsem nabýval přesvědčení, že ač komunistický režim je dost hrozný, žít se v něm dá a svůj domov v Československu jsem měl rád.

To jsem se ale od tématu "příbuzní" docela vzdálil. Pokusím se aspoň stručně vzpomenout na prastrýce a pratety a další vzdálenější příbuzné, s nimiž jsme byli aspoň trochu v kontaktu. Začnu sourozenci babičky Zadražilové, rozené Laštovkové (*1886)[4] .

Nejvíce jsme se stýkali s tetami Sylvou (Sylvestra Petříková, vdova po lékaři, bydlela na Braníku v Talafúsově ulici), Slávou (Jaroslava Hrubá, rozvedená, bezdětná, garsonka na Břevnově v dnešní Patočkově ulici) a s manželi Zdeňkem (stavební inženýr) a Milkou (Marie) Laštovkovými, kteří bydleli na Hanspaulce.

Teta Sylva bydlela na Braníků v pěkné vile se zahradou (nějakou dobu tam byli nájemníci) se synem Vlaďkou (dost dlouho byl svobodný) a dcerou Táňou, provd. Mamčářovou. O tetě Táně se v rodině říkalo, že zemřela na rakovinu, později jsem se dověděl, že šlo o dobrovolný odchod ze života související s nezvládnutím studia na medicíně. Vdovec Ing. Vlastík Mamčář se pak oženil, ale zůstal s rodinou v kontaktu. S Evinkou jsme se s ním potkávali a přátelsky pozdravili v Malešickém parku (bydlel v Troilově ulici). - Nevím, co e na tom pravdy, ale říkalo se, že pro strýce Vlaďku hledali nevěstu, až našli v Oráčově u Jesenice Martu (? Schymikovou), jejíž předkové přišli snad ze Zelowa (či z Volyně); byla členkou naší církve. Spolu pak měli dceru Táňu, která vystudovala práva. Tatínek po maminčině smrti udržoval příbuzenské kontakty, ale po jeho smrti už o Petříkových nevíme (a neví o nich ani Honza Zadražil). Strýc Vlaďka zemřel dost předčasně, takže Táňa vyrůstala s maminkou Martou. Byla v branickém sboru konfirmována, ale pak se, pokud vím, z církve ztratila.

K tetě Slávě jsme jezdívali daleko méně než k tetě Sylvě, protože ona velice ráda pobývala u své sestry na Braníku. Pro mne v jejím břevnovském bydlišti bylo zajímavé vidět v domě výtah - to tehdy ještě nebylo běžné.

02/10/2017 (neúplné, budu doplňovat)



[1] Vzpomínám si, že v 5. třídě kvůli škole v přírodě jsme kamsi uváděli příjem rodičů (nevím, zda hrubý nebo čistý). Tatínek měl tehdy cca 1400 Kč měsíčně, zatímco maminka Pavla Linharta, dělnice ve strašnické Tesle, měla asi o 200 Kč více - Pavel L. byl také z dvou sourozenců.

[2] Kdo byl Honzův táta, jsem dlouho nevěděl, a snad jsem se ani o to moc nestaral, asi jsem si představoval, že se teta Naďa záhy rozvedla. Až někdy kolem mého 18.roku byly Jana a Marta Najmanovy v Litoměřicích na návštěvě na metodistické faře u Burešů, a od nich jsem se dověděl jak to s Honzovým tatínkem bylo a je.

[3] Představovali jsme si, že všichni emigranti jsou na západě přijímáni s otevřenou náručí. Jak tomu ve skutečnosti bylo, jsem se vlastně dověděl až po r. 1989 z tetiččina vzpomínání

[4] O maminčině a tatínkově mládí a jejich rodičích bych se rád zmínil na jiném místě.